Pan Roubíček, dobrušský hodinář, se vrací v neděli večerním spojem z Hradce Králové do Dobrušky. Usedne do kupé a vytáhne noviny. Těsně před odjezdem si k němu do kupé sedá mladý muž. Představí se jako Kohn, pozdraví, pan Roubíček odpoví, přejede ho pohledem a pak zanoří zrak zpět do novin. Notnou chvíli už jedou, když se muž zeptá pana Roubíčka:
"Nezloběj se, že vyrušuju, ale nevědí, kolik je hodin?"
Pan Roubíček nic, čte dál.
Po chvíli zase muž, už trochu hlasitěji:
"Mohli by mi povědět, kolikpak je hodin?"
Pan Roubíček zase nic, čte dál.
Po pár minutách už muž trochu uraženě říká:
"Opravdu nevím, proč mi nemůžou odpovědět na mou slušnou otázku, kolik je hodin?"
Pan Roubíček složí noviny, dlouze se na něj podívá a pak praví:
"Tak voni chtěj opravdu vědět, proč jim neodpovím? Tak já jim to teda řeknu! Já jim řeknu, že je půl devátý a oni se mě zeptaj, odkud jsem. No a odkud bych já asi byl, když tenhle vlak je posledním spojem z Hradce do Dobrušky. A protože oni nejsou z Dobrušky a tohle je poslední spoj, tak oni se mě zeptaj, kde se dá jako v Dobrušce přespat. A protože jedinej hotel na náměstí provozuje ten antisemita Havlíček, a oni jsou žid, já jsem žid, tak jim nabídnu, aby přenocovali u mně. Jenže já mám jenom dvě cimry, v jedný spim se svojí Sárou a v druhý spí naše krásná dcera Ruth. No a voni by se s ní ještě mohli spustit, Ruth by přišla do jinýho stavu no a nezloběj se, ale přece nedám svou jedinou dceru židovi, kterej v jejich věku ještě nemá na vlastní hodinky!"
Two scientists walk into a bar.
"I’ll have an H2O."
"I’ll have an H2O, too."
The bartender gives them both water because he is able to distinguish the boundary tones that dictate the grammatical function of homonyms in coda position as well as pragmatic context.
(Optional: The first scientist is disappointed that his assassination plot failed.)
