Furry.cz
|Texty|Obrázky|Členové|Furry FAQ|Forum|
Daniel Quinn - Ishmael   (3)
Abych si procvičil češtinu, překládám kousek po kousku jednu docela pěknou (mírně furry) knížku, která bohužel česky zatím nevyšla. Počtěte si, jenom to dál nešiřte. Kritiku překladu velmi uvítám. :)
 
na stránku
Stránky : 1
      ---   23:07   09.02. 2007 
3

Zvířata v zajetí (pokračoval po nějaké době) jsou téměř vždy mnohem přemýšlivější, ne jejich příbuzní v divočině. To je způsobené tím, že i ti nejméně bystří nemohou necítít, že je s jejich životním stylem něco hodně v nepořádku. Když říkám, že jsou přemýšlivější, neznamená to nutně, že získají schopnosti myslet logicky. Například tygr, kterého vidíte zoufale pobíhat ve své kleci, je zahloubán do něčeho v čem by člověk rozpoznal myšlenku. Touto myšlenkou je otázka: Proč?

"Proč, proč, proč, proč, proč, proč?" ptá se tygr sám sebe hodinu za hodinou, den za dnem, rok za rokem, jak udusává svou nekonečnou cestu za mřížemi své klece. Nedokáže tuto myšlenku analyzovat ani rozvinout. Kdybyste byli schopni se toho tvora nějak zeptat, "Proč co?", nebyl by vám schopen odpovědět. Přes to všechno ta otázka pálí jako neuhasitelný plamen v jeho mysli, působící žhavou bolest která neustane, dokud zvíře neupadne do konečné letargie kterou ošetřovatelé v zoo rozpoznají jako nevratné odmítnutí života. Samozřejmostí je, že tohle dotazování žádný tygr ve svém normálním prostředí neprovádí.

Před dávnou dobou jsem i se i já začal tázat sám sebe proč. Protože jsem z neurologického hlediska daleko nad tygrem, byl jsem schopen alespoň povrchně prozkoumat, co tou otázkou myslím. Pamatoval jsem si jiný způsob života, který byl pro ty, kteří jím žili, zajímavý a příjemný. V porovnání s tím tento život byl mučivě nudný a vždy nepříjemný. Svou otázkou proč jsem se tudíž snažil příjít na to, proč by měl život být takto rozdělen, půlka příjemná a zajímavá, půlka nudná a nepříjemná. Nechápal jsem pojem zajetí, nedocházelo mi, že mi někdo upírá zajímavý a příjemný život. Když odpověď na mou otázku nepřicházela, začal jsem se zabývat rozdíly mezi těmi dvěma životními styly. Nejzásadnějším rozdílem bylo to, že v Africe jsem byl členem rodiny - určitého druhu rodiny, který lidé z tvé kultury neznali po tisíce let. Pokud by gorily byly schopné se vyjadřovat, řekly by ti, že jejich rodina je jako ruka, jejímiž jsou prsty. Jsou si plně vědomy této rodiny, ale nejsou si tak vědomy sebe jako individuí. Tady v zoo byly i jiné gorily, ale nebyla tu rodina. Pět uříznutých prstů netvoří ruku.

Uvažoval jsem nad naším krmením. Lidské děti sní o zemi, kde jsou hory zmrzliny, stromy jsou z perníku a kameny jsou bonbóny. Pro gorilu je Afrika přesně takovou zemí. Kamkoliv se otočíte, je tam nějaká dobrota k snězení. Nikdo si nepomyslí, "Hmm, asi bych měl jít hledat něco k snědku." Jídlo je všude, a vy ho berete téměř bezmyšlenkovitě, asi tak jako vdechujete vzduch. Ve skutečnosti nikdo nepřemýšlí o krmení jako o nějaké zvláštní činnosti. Místo toho je to jako lahodná hudba která hraje na pozadí ostatních denních aktivit. Ve skutečnosti se pro mne krmení stalo krmením teprve v ZOO, kde nám dvakrát denně do klece strčili pořádnou masu krmiva bez chuti.

V přemýšlení nad těmito nicotnostmi začal můj vnitřní život - nikým nepovšimnut.

Ačkoliv jsem o tom nemohl nic vědět, Velká krize si vybírala daň ze všech aspektů amerického života. Všechny zoologické zahrady byly nuceny šetřit, redukovat množství udržovaných zvířat a výdaje všeho druhu. Myslím si, že mnoho zvířat bylo jednoduše utraceno, protože v privátním sektoru neexistovala poptávka po zvířatech, jejichž chov byl obtížný a která zároveň nebyla dost barevná a pozoruhodná. Výjimku samozřejmě tvořily velké kočky a primáti.

Abych to zkrátil, byl jsem prodán vlastníkovi potulného zvěřince, který potřeboval zaplnit prázdnou klec. Byl jsem velký a impozantní jedinec a bezpochyby jsem představoval dobrou dlouhodobou investici.

Dovedete si asi představit, že život v jedné kleci je stejný jako život v jakékoliv jiné, ale není to vůbec ten případ.

Vezměte v úvahu třeba kontakt s lidmi. V zoo si všechny gorily uvědomovaly lidské návštěvníky. Byly pro nás kuriozitou stojící za pozorování asi stejně tak, jako ptáci nebo veverky kolem domu mohou stát za pozorování lidské rodině. Bylo zřejmé, že ta zvláštní stvoření nás pozorují, ale nikdy nás nenapadlo, že to je právě účel jejich návštěvy. Ve zvěřinci jsem nicméně tomuto fenoménu brzy důkladně porozuměl.

Má výuka v tomto ohledu začala okamžikem, kdy jsem byl poprvé vystaven. Malá skupinka návštěvníku přišla k mé kleci a po nějaké chvíli začala mluvit na mne. Byl jsem ohromen. V zoo se návštěvníci bavili mezi sebou, nikdy s námi. "Možná jsou ti lidé trošku popletení," řekl jsem si. "Možná si mne spletli s jedním z nich." Můj úžas a rozpaky rostly, jak jedna skupinka za druhou navštěvovala mou klec a chovala se přesně stejným způsobem. Prostě jsem nevěděl, co si o tom myslet.

Aniž bych nad tím tak uvažoval, tu noc jsem se poprvé doopravdy pokusil utřídit si své myšlenky abych vyřešil problém. Je možné, uvažoval jsem, že moje přemístění nějak změnilo ? Necítil jsem se být změněný uvnitř a ani můj vzhled se určitě nezdál být jiný. Možná, uvažoval jsem, možná lidé kteří mne navštívili ten den patřili k jinému živočišnému druhu, než ti, kteří chodili do zoo. Tahle úvaha mi nijak neimponovala: ty dvě skupiny byly identické v každém jiném ohledu kromě toho, že ti první se bavili mezi sebou a tihle se mnou. Dokonce i zvuk jejich řeči byl stejný. Muselo to být v něčem jiném.

Následující noci jsem se s problémem popral znova, uvažujíc tímto způsobem: Pokud se ve mně nic nezměnilo a v nich se nic nezměnilo, potom se muselo změnit něco jiného. Já jsem stejný, oni jsou stejní, takže něco jiného není stejné. Když jsem se na tu záležitost podíval takto, napadala mě jenom jedna odpověď: V zoo bylo mnoho goril, tady jsem byl jediný. Cítil jsem sílu té změny, ale nedokázal jsem si představit, proč by se návštěvnící chovali jinak v přítomnosti mnoha goril, než v přítomnosti jediné.

Další den jsem se pokousil lépe soustředit na to, co mí návštěvníci říkají. Brzo jsem si všiml, že ačkoliv každý proslov byl jiný, jeden zvuk se opakoval znova a znova, a zdálo se, že je určen k přilákání mé pozornosti. Samozřejmě jsem nebyl schopen si troufnout na uhodnutí jeho významu. Neměl jsem nic co by mi posloužilo jako Rosetská deska.

Vůz napravo ode mne patřil šimpanzici s mládětem a již jsem si všiml, že návštěvníci k ní mluví stejně jako ke mně. U jejího vozu volali "Za-Za! Za-Za! Za-Za!" U mého vozu volali, "Goliáš! Goliáš! Goliáš!"

Krůček po krůčku jsem si touto metodou brzo uvědomil, že tyto zvuky jsou jakýmsi magickým způsobem svázané přímo s námi dvěma jako s individuy. Vy, kdož jste měli jméno od narození a kdo si pravděpodobně myslíte, že váš psí mazlíček si uvědomuje, že má jméno (což není pravda), si asi stěží dokážete představit, jak revoluční posuv ve vnímání ve mne způsobilo získání jména. Nepřeháněl bych, kdybych řekl, že v ten okamžik jsem byl doopravdy zrozen - zrozen jako osoba.

Od zjištění, že mám jméno, ke zjištění, že všechno má jméno, už nebylo daleko. Můžete si myslet, že zvíře v kleci nebude mít moc příležitostí se naučit jazyku svých návštěvníků, ale není tomu tak. Zvěřince přitahují rodiny, a já si brzo všiml, že rodiče neustále vzdělávají své ratolesti v umění jazyka: "Podívej, Honzíčku, tamhle je kachnička! Umíš říct kachnička? Kach-ni-čka! Jakpak dělá kachnička? Kachnička dělá ga ga ga!"

Během pár let jsem už byl schopen sledovat většinu konverzací na dosleh, ale s mým porozuměním se pojily rozpaky. Věděl jsem že jsem gorila a že Za-Za je šimpanz. Taky jsem věděl, že obyvatelé klecí jsou zvířata. Ale nechápal jsem co je podstatou zvířete; naši lidští návštěvnící čistě rozlišovali mezi sebou a zvířaty, ale já nebyl schopen určit proč. Pokud jsem chápal, co z nás dělá zvířata, nechápal jsem co z nich dělá lidi.

Podstata našeho zajetí mi už nebyla záhadou, protože jsem je slyšel to vysvětlovat stovkám dětí. Všechna zvířata ve zvěřinci žila původně v něčem jménem Divočina, která se rozpínala po celém světě (ať už "svět" znamenalo cokoliv). Byli jsme odneseni z Divočiny a shromážděni na jednom místě, protože, z jakéhosi zvláštního důvodu, nás lidé považovali za zajímavé. Byli jsme drženi v klecích, protože jsme byli "divocí" a "nebezpeční" - termíny, které mne mátly, protože se zjevně vázaly k vlastnostem, které jsem svou osobou ztělesňoval. Myslím tím, že když chtěli rodiče předvést dětem obzvláště divoké a nebezpečné zvíře, ukazovali na mne. Je pravda, že také ukazovali na velké kočky, ale protože jsem nikdy neviděl velkou kočku mimo klec, moc mi to situaci neosvětlilo.

Celkově byl život ve zvěřinci lepší než život v zoo, protože nebyl tak nesnesitelně nudný. Nenapadlo mne být naštvaný na mé majitele. Ačkoliv se mohli pohybovat volněji, zdálo se, že jsou ke zvěřinci vázáni stejně jako my ostatní, a já neměl tušení, že venku vedou zcela jiný život. Bylo by stejně pravděpodobné, že se mi v mysli vynoří první termodynamický zákon, jako že mi dojde, že jsem byl nespravedlivě připraven o nějaké rodné právo, jako žít si život tak, jak se mi zachce.

Uplynuly asi tři až čtyři roky. Pak jsem byl jednoho deštivého dne, kdy byl pozemek opuštěný, navštíven zvláštním člověkem: osamělým mužem, který se mi zdál být starý a seschlý, ačkoliv mu bylo jen trochu přes čtyřicet, jak jsem se později dozvěděl. I jeho příchod byl svérázný. Stál u vchodu do zvěřince, metodicky si prohlížel jeden vůz za druhým a pak zamířil přímo k mému. Zastavil se u provazu visícího asi metr a půl od klece, opřel hrot své vycházkové hole těsně před špičkami bot a upřeně se zadíval do mých očí. Lidský pohled mne nikdy neznepokojoval, tak jsem jej klidně opětoval. Seděl jsem a on stál několik minut bez pohybu. Pamatuji si, že jsem vycítil nezvyklý obdiv u tohoto muže, který stoicky snášel déšť stékající po jeho tváři a vsakující se do jeho šatů.

Nakonec se napřímil a pokýval hlavou, jako by dospěl k nějakému důkladně zváženému závěru.

"Ty nejsi Goliáš," řekl.

Nato se otočil a odkráčel zpět odkud přišel, aniž by se podíval vpravo či vlevo.
      ---   21:59   01.08. 2006 
2

Samozřejmě že jsem tam musel zajít - musel jsem se ujistit, že to je jenom další podvod. Chápejte - stačilo by jen třicet vteřin, jeden pohled, deset slov z jeho úst. Pak bych měl jasno. Potom bych mohl jít domů a zapomenout na to.

Když jsem tam dorazil, překvapilo mě, že to místo byla celkem obyčejná kancelářská budova, plná druhořadých úředníků, právníků, zubařů, zaměstnanců cestovních kanceláří, byl tam i chiropraktik a jeden nebo dva soukromí detektivové. Očekával jsem něco vzdušnějšího - stěny z vykládaného pískovce, vysoké stropy a okna s okenicemi, nebo tak něco. Hledal jsem místnost č. 105 a nalezl ji vzadu, kde by byla okna s vyhlídkou do parčíku. Dveře nebyly ničím zajímavé. Zatlačil jsem na ně a vstoupil do velké, prázdné místnosti. Tento neobvyklý prostor vznikl vybouráním vnitřních přepážek, jejichž stopy byly dosud patrné na holé podlaze z tvrdého dřeva.

To byl můj první dojem: prázdnota. Druhý dojem byl čichový; místo smrdělo cirkusem - nebo spíš zvěřincem; nezaměnitelný, ačkoliv nikoliv nepříjemný pach. Rozhlédl jsem se. Místnost nebyla zcela prázdná. Nalevo u stěny stála malá knihovnička s třiceti až čtyřiceti svazky zejména o historii, prehistorii a antropologii. Uprostřed stála osamocená čalouněná židle otočená k pravé stěně a zády k místnosti a působila dojmem, že ji zde při stěhování zapomněli. Nebylo pochyb, že byla určena pro mistra, jeho žáci budou klečet nebo se krčit na matracích v půlkruhu kolem jeho kolen.

A kde byli ti žáci, kterých tady měly být stovky? Možná přišli a byli odvedeni jako děti z Hammeln? Tato vize byla nicméně v rozporu s neporušenou vrstvou prachu na zemi.

Na místnosti bylo na první pohled něco divného, ale až na druhý jsem zjistil co. Ve zdi proti dveřím byla dvě velká křídlová okna kterými dovnitř padalo mdlé světlo zvenku; zeď nalevo, sousedící s vedlejší kanceláří, byla holá. Zeď napravo protínalo velké okno ze zrcadlového skla, ale zjevně to nebylo okno ven, protože nepropouštělo žádné světlo, bylo to okno do sousední místnosti, ještě temnější než tato. Přemýšlel jsem nad tím, jaký úctu budicí objekt tam byl vystaven, v bezpečí mimo dosah zvědavých rukou. Byl to balzamovaný Yetti nebo Bigfoot, vyrobený z kočičí srsti a papír-maše? Bylo to tělo ufona skoseného členem národní gardy před tím, než mohl doručit vznešené poselství z hvězd ("Jsme bratři. Buďte hodní.")?

Protože za ním byla tma, sklo v okně bylo černé - neprůhledné, zrcadlící. Když jsem k němu kráčel, nepokousil jsem se podívat skrz - já tu byl hlavní atrakce. Jak jsem se přibližoval, sledoval jsem odraz svých vlastních očí a pak jsem zaostřil za sklo - a podíval se přímo do druhého páru očí.

Ustopil jsem, překvapen. Když jsem rozpoznal na co se dívám, ustoupil jsem znovu, nyní mírně vyděšen.

Tvor za oknem byl plně vzrostlý gorilí samec.

Plně vzrostlý samozřejmě nevystihuje realitu. Byl děsivě obrovský, balvan, monolit ze Stonehenge. Pouhá jeho hmota byla znepokojující, i když ji nezneužíval k zastrašování. Spíše naopak, velice klidně poloseděl-pololežel a delikátně okusoval tenkou větev, kterou držel v levé ruce jako hůlku.

Nevěděl jsem, co říct. Sami posuďte jak jsem byl ochromený: zdálo se mi, že bych měl něco říct - vysvětlit svou přítomnost, omluvit se, ospravedlnit svůj vpád, prosit o smilování. Cítil jsem, že bylo urážkou podívat se mu do očí, ale byl jsem paralyzovaný, bezmocný. Nemohl jsem odtrhnout oči od jeho tváře, ošklivější než u jiných zvířat pro její podobu tváři lidské, ačkoliv určitým způsobem vznešenější než jakýkoliv řecký ideál krásy.

Ve skutečnosti mne od něj nic nedělilo. Tabuli skla by protrhl jako papírový kapesník, pokud by se jí dotkl. Ale zdálo se, že to nemá v úmyslu. Seděl, díval se mi do očí a okusoval konec své větve a čekal. Ne, nečekal, on tam prostě byl, byl tam než jsem přišel a bude tam až odejdu. Měl jsem pocit že jsem pro něj byl stejně bezvýznamný jako plynoucí mraky pro pastýře odpočívajícího na stráni.

Jak můj strach začal ustupovat, vrátilo se mi povědomí o mé situaci. Řekl jsem si že učitel prostě není přítomen, že mne tam tedy nic nedrží a že bych měl jít domů. Ale nechtěl jsem odejít s pocitem, že jsem zcela ničeho nedosáhnul. Rozhlédl jsem se, abych nechal vzkaz, pokud se mi podaří něco na psaní, ale nic tu nebylo. Toto hledání a soustředění se na psanou komunikaci mi nicméně odhalilo něco, co jsem před tím přehlédl v místnosti za sklem. Byla to cedule nebo plakát pověšený na zdi za gorilou. Stálo tam:

KDYŽ ČLOVĚK ZMIZÍ,
BUDE NADĚJE PRO GORILY?

Ta cedule mne zarazila, nebo spíš ten text mne zarazil. Slova jsou mým povoláním; chopil jsem se jich a požadoval od nich vysvětlení, aby přestala být dvojznačná. Znamenalo to, že naděje pro gorily byla podmíněna vyhynutím člověka nebo jeho zachováním? Dalo se to číst tak i tak.

Ta otázka pochopitleně byla koánem - měla být nezodpověditelná. To mne to znechutilo, a ještě něco - zdálo se, že to nádherné stvoření za zrcadlem bylo drženo v zajetí jen proto, aby sloužilo jakožto živá ilustrace pro tento koán.

"Opravdu bys s tím měl něco udělat," řekl jsem si hněvivě. Pak jsem dodal: "Nejlepší by bylo si sednout a uklidnit se."

Naslouchal jsem ozvěně této zvláštní výtky jako by to byl útržek hudby kterou nejsem schopen plně identifikovat. Podíval jsem se na židli a zamyslel se: "Opravdu by bylo nejlepší si sednout a uklidnit se? A pokud ano, tak proč?" Odpověď přišla vzápětí, "Protože pokud se uklidníš, budeš lépe slyšet." Ano, myslel jsem si, to je bezpochyby pravda.

Aniž bych si uvědomoval proč, zdvihl jsem oči k mému zvířecímu společníkovi ve vedlejší místnosti. Jak každý ví, oči hovoří. Dva neznámí mouhou bez námahy vyjevit svůj zájem a přitažlivost pomocí jediného pohledu. Jeho oči mluvily, a já rozuměl. Mé nohy se roztřásly a stěží se mi povedlo natáhnout se k židli aniž bych upadl.

"Ale jak?", řekl jsem, neodvažujíc se vyslovit ta slova nahlas.

"Proč na tom záleží?" odpověděl stejně tiše. "Je to tak a nic dalšího se o tom nedá říct."

"Ale ty-", vyprskl jsem, "Ty jsi..."

Uvědomil jsem si, že když došlo na to slovo, které nebylo možné nahradit žádným jiným, nedokázal jsem ho vyslovit.

Po chvíli pokývl, jako by vzal na vědomí mé obtíže. "Já jsem ten učitel."

Nějaký čas jsme se vzájemně dívali do očí a má hlava byla prázdná jako opuštěná stodola.

Pak řekl, "Potřebuješ nějaký čas na vzpamatování?"

"Ano!" vykřikl jsem, poprvé nahlas.

Otočil svou masivní hlavu na stranu a zvědavě se na mně podíval. "Pomohlo by ti poslechnout si můj příběh?"

"To by opravdu pomohlo," řekl jsem. "Ale nejdřív - jestli to nevadí - řekl bys mi jak se jmenuješ?"

Chvíli na mne mlčky zíral a (jak se mi tenkrát zdálo) bez výrazu. Pak pokračoval, jako bych vůbec nic neřekl.

"Narodil jsem se někde v lesích rovníkové západní Afriky," řekl. "Nikdy jsem se nepokusil zjistit kde přesně, a teď už pro to nevidím žádný důvod. Jsi obeznámen s metodami Martina a Osy Johnsonových?"

Překvapeně jsem zvedl hlavu, "Martin a Osa Johnsonovi? Nikdy jsem o nich neslyšel."

"V třicátých letech to byli velmi slavní sběratelé zvířat. Měli na gorily takovou metodu: Když našli tlupu, postříleli všechny samice a posbírali všechna mláďata, která viděli."

"Jak hrozné," řekl jsem bezmyšlenkovitě.

Stvoření pokrčilo rameny a odpovědělo, "Na tu událost nemám žádné vzpomínky - ačkoliv si pamatuji dobu před tím. V každém případě mne Johnsonovi prodali do zoo v malém městě na severovýchodě - nevím kde přesně, protože jsem si to tenkrát neuvědomoval tak jako dnes. Tam jsem pak po několik let žil."

Odmlčel se a chvíli roztržitě ohryzával svou větev, jako by si uspořádával svoje myšlenky.
      ---   21:54   01.08. 2006 
JEDNA

1

Když jsem poprvé četl ten inzerát, zakuckal jsem se, zaklel, odplivl si a hodil noviny na zem. I to se mi však zdálo být málo, takže jsem noviny zase popadl, vpochodoval do kuchyně a vrazil je do koše. Když už jsem tam jednou byl, udělal jsem si malou snídani a dal si trochu času na uklidněnou. Posnídal jsem a přemýšlel o něčem zcela jiném. Přesně tak. Pak jsem noviny z koše opět vyhrabal a nalistoval sekci "Osobní", jen abych se přesvědčil, že tam ta prokletá věc je pořád tak, jak jsem si ji pamatoval. Byla tam.

UČITEL hledá žáka. Musí si hluboce přát spasit svět. Hlašte se osobně.

Hluboce si přát spasit svět! To se mi tedy líbilo. To bylo opravdu skvostné. Hluboce si přát spasit svět - ano, velkolepé. Kolem poledne se bezpochyby dvě stovky naivků, hlupáčků, telátek, jelimánků, moulů, ťulpasů a rozličných nedochůdčat seřadí na dané adrese, připraveni vyměnit své pozemské statky za požehnání usadit se u nohou gurua nesoucího noviny, že všechno bude v pořádku, jen když se každý obrátí na svého souseda a pořádně ho obejme.

Asi se podivíte: "Pro je ten člověk tak pobouřený? Tak zahořklý?" To je správná otázka. Abych řekl pravdu, i já si ji kladl.

Odpověď sahá do doby před několika desetiletími, kdy jsem si pošetile myslel, že to co chci na tomto světě ze všeho nejvíc je ... najít učitele. Přesně tak. Představoval jsem si že chci učitele - potřebuji učitele. Někoho kdo mi ukáže jak postupovat, pokud chci dosáhnout něčeho, čemu se dá říkat ... spasení světa.

Hloupé, že? Dětinské. Naivní. Prostoduché. Nezralé. Nebo jen fundamentálně pitomé. U někoho tak okázale normálního ve všech ostatních ohledech si to zaslouží vysvětlení.

Stalo se to zhruba takto.

Během revolty mládeže v šedesátých a sedmdesátých letech jsem byl dost starý na to, abych rozuměl tomu, co ty děti zamýšlely - obrátit svět vzhůru nohama - a dost mladý na to, abych věřil, že uspějí. Je to tak. Když jsem každé ráno otevřel oči, čekal jsem, že spatřím začátek nové éry, že obloha už je modřejší a tráva zelenější. Čekal jsem, že vzduch bude plný smíchu a že všichni budou tančit v ulicích; nejen děti - všichni! Nebudu se omlouvat za svou naivitu, stačí si poslechnout písničky z té doby, aby bylo jasné, že jsem nebyl sám.

Pak jednoho dne, kolem patnáctého roku mého života, jsem se probudil a uvědomil si, že nová éra nikdy nezačne. Vzpoura nebyla potlačena, jenom se vytratila do módního stylu. Je možné, že bych byl jediný člověk na světě koho to rozčarovalo? Vyvedlo z míry? Vypadalo to tak. Všichni ostatní působili dojmem, že na to dokáží zapomenout s cynickým úšklebkem, který říkal: "No co jsi čekal? Nikdy tady nebylo nic víc a nikdy nebude. Nikdo se nevydává spasit svět, protože nikomu na světě doopravdy nezáleží, to byly jen řečičky pár potrhlých děcek. Najdi si práci, vydělej prachy, pracuj do šedesáti, pak se odstěhuj na Floridu a umři."

Nedokázal jsem se takhle snadno oklepat a v mé bezelstnosti jsem si myslel, že někde musí být někdo s netušenou moudrostí, kdo dokáže rozptýlit můj zmatek a rozčarování - učitel.

Samozřejmě nikde nikdo takový nebyl.

Nechtěl jsem gurua nebo mistra kung-fu nebo duchovního vůdce. Nechtěl jsem se stát kouzelníkem, naučit se zenu lukostřelby, meditaci, harmonizaci čaker nebo minulým životům. Umění a nauky tohoto druhu jsou ve své podstatě sobecké; ze všech z nich plyne zisk pro žáka - nikoliv pro celý svět. Hledal jsem něco zcela jiného, ale nebylo to ani ve Žlutých stránkách, ani nikde, kde bych to mohl objevit.

V "Pouti do Země východní" Hermanna Hesseho se nikdy nedozvíme, co přesně je Leovou úžasnou moudrostí. Hesse nám nemohl říci to, co sám nevěděl. Byl jako já - toužil po někom ve světě jako je Leo, po někom s tajnými znalostmi a moudrostí přesahující jeho chápání. Ve skutečnosti nejsou žádné tajné znalosti, nikdo neví víc, než co se dá najít na policích veřejné knihovny. Ale to jsem tenkrát nevěděl.

A tak jsem hledal. Jakkoliv to dnes zní hloupě, hledal jsem. Hledat Grál by dávalo větší smysl. Nechci o tom mluvit, je mi to příliš trapné. Hledal jsem dokud jsem nezmoudřel. Přestal jsem ze sebe dělat blázna, ale uvnitř mne něco umřelo, něco co jsem vždycky obdivoval a měl rád. Na tom místě se udělala jizva - pevná, tuhá, ale bolestivá.

A teď - dlouho poté co jsem se vzdal svého hledání - nějaký šarlatán inzeruje v novinách pro přesně takové snílky, jakým jsem byl před patnácti lety.

Ale to pořád nevysvětluje mou zuřivost, že?

Zkuste tohle: Po deset let někoho milujete, někoho, kdo sotva tuší, že existujete. Udělali jste všechno, zkusili cokoliv, aby ve vás tato osoba spatřovala vzácnou, úctyhodnou bytost, jejíž láska je hodnotná. Potom jednoho dne otevřete noviny a v kolonce "Osobní" má vaše milovaná inzerát - "Hledám někoho solidního, kdo by mě měl rád a koho bych já měla ráda."

Ano, vím že to není totéž. Proč bych měl čekat, že se neznámý učitel obrátí přímo na mne místo hledání žáka na inzerát? Na druhé straně, pokud ten neznámý učitel je šarlatán, jak jsem předpokládal, proč bych měl chtít aby se na mne obrátil?

Nechme to být. Jednal jsem iracionálně. Co se může stát, se stane.
Stránky : 1