Třesk rozbitého skla. Ve vteřině jsem vzhůru. Aniž bych se zvedl z postele, nahmatám tlapou pistoli schovanou pod polštářem, namířím na dveře do ložnice a napjatý jako struna poslouchám. Chlupy na páteři mám naježené a smysly běží na plné obrátky. Tvrdý výcvik tělo ještě nezapomnělo a přesně ví jak se má v krizové situaci chovat. Bytem vládne ticho přerušované jen občasným průjezdem auta na ulici. Úplné tmě brání světlo pouličních lamp pronikající skrz žaluzie. Koutkem oka zkontroluji hodiny na nočním stolku. Je jedna v noci. Ještě pár vteřin čekám, zda něco nezaslechnu a pak co nejtišeji vstávám.
,,Jde se na to,“ pomyslím si a obezřetně se blížím ke dveřím ložnice.
Otevírají se dovnitř a vrže jejich práh. Čištění bytu jsem trénoval mnohokrát. Přesně vím kam šlapat a kde jsou mrtvé zorné úhly. Být vojákem prostě nejde odnaučit. Pravačkou pouštím zbraň a nahmatávám kliku.
,,Raz, dva, tři,“ odpočítám v hlavě a zlehka otevírám dveře.
Panty fungují hladce. Přede mnou je čtvercová chodba spojující všechny místnosti v bytě. Úsek, který vidím je prázdný. Po malých úkrocích víc a víc vstupuji do profilu dveří a s namířenou pistolí kontroluji části, kam není vidět. Dveře na záchod, do koupelny a šatny jsou otevřené přesně tak, jak jsem je večer ponechal. Z toho usuzuji, že se tam nikdo neskrývá. Vchodové mají pořád v zámku otočený klíč. Host tedy tudy nepřišel. Jediná další cesta do bytu je okno v kuchyni. Vzhledem k tomu, že bydlím ve zvýšeném přízemí, není těžké se ke mně přes tohle slabé místo vloupat. Sám jsem to už párkrát dělal, když jsem si zabouchnul klíče.
Potichu přistoupím k zárubním kuchyňských dveří. Jsou napůl prosklené, klika je na opačné straně než stojím a ještě se otevírají směrem do kuchyně. Nejhorší kombinace z hlediska přežití pokud má protivník střelnou zbraň a čeká, že si pro něj jdete. Od chvíle co jsem se nastěhoval, si říkám, že je předělám. Nikdy na to nebyla ta správná nálada.
,,Bože tohle nesnáším. Měl jsem si alespoň vzít ze skříně vestu,“ projede mi v hlavě, když si uvědomím, že jediné co mám na sobě jako balistickou ochranu, jsou puntíkaté trenýrky na spaní.
Jenže na to už je pozdě. Vracením se pro výbavu bych ztratil čas a dal možnost útěku případnému vetřelci. A já nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit přijít třeba o počítač.
Zhluboka se nadechnu a na tři s řevem vrážím do místnosti napůl očekávající rychlou smrt pod deštěm střel. Nikdo tam není. Jen já. Běžím k oknu podívat se, jestli zloděje ještě nezahlédnu na ulici. Zprudka rozhrnu závěs a zkoprněle zírám na zcela neporušené sklo. Ani škrábanec.
,,Co to doprdele je?“ vykřiknu.
Naprosto zmatený rozsvítím lustr a chodím po místnosti.
,,Sakra vždyť jsem to slyšel. Vím to. Vzbudilo mě to,“ lamentuji nahlas s hlavou zabořenou v tlapách, ,,nejsem přece blázen.“
Z myšlenek na to zda jsem nebo nejsem cvok mě vytrhne zvonek. Stále mírně vykolejený z toho, že mě nikdo nevykradl, jdu otevřít. Cestou odkládám zbraň na jídelní stůl. V kukátku vidím svojí sousedku s vyplašeným výrazem ve tváři. Je to levhartice. Od chvíle co jsem se přistěhoval pro ni mám slabost. Miluji její ladnou chůzi a ta srst. Určitě je hebká na dotek. Musela slyšet můj vpád do kuchyně.
,,Do háje co jí řeknu. Mysli Foxy, mysli,“ biju se do hlavy.
Vzdávám to. Nedokážu na nic přijít. Nadechnu a se strojenou ležérností otevírám dveře.
,,Dobrý večer, copak se…“
,,Je vám něco? Slyšela jsem od vás hluk,“ rázně mě přeruší a vpadne do chodby jako uragán.
,,Ne, ne nic mi není, jsem v pořádku,“ koktám ze sebe překvapený takovou starostlivostí.
Čekal jsem, že mě seřve co jí budím uprostřed noci a místo toho má strach. Obchází mě a sjíždí svýma zlatavýma očima od špičky ocasu až k hlavě jako bych byl pacient v nemocnici.
,,Dobrá, dobrá,“ uklidňuje se, když vidí, že nelžu. ,,A co vás to popadlo? Málem jsem měla infarkt!“
,,Omlouvám se, že vás můj výstup vzbudil, ale slyšel jsem v bytě hluk a bál se, že tu mám zloděje. Tak jsem vběhl do kuchyně, abych ho chytil a…,“ nervózně sklopím zrak a podrbu se na hlavě, ,,asi se mi to jen zdálo. Nikdo tu není.“
Levhartice přimhouří oči.
,,Teď to schytáš Foxy, „proběhne mi hlavou, ,,myslí si, že jseš magor. Jestli jsi u ní měl někdy nějaké šance, jsou nenávratně pryč.“
Snažím se o milý úsměv kajícníka. Vidím jak jí pohled těkne na stůl za mnou.
,,Do hajzlu, bouchačka. Jsem v háji, už mě nikdy ani nepozdraví,“ smířím se sklesle se svojí definitivní prohrou.
Její odměřený výraz se zčistajasna změní ve vlídný, jakoby jí došlo něco co mě ještě ne.
,,Hlavně, že jste v pořádku,“ vydechne s mírnou úlevou. ,,Nerada bych si práci tahala i domů,“ zazubí se.
,,Bože, máš ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl. Proč musím být takový srab,“ postesknu si vnitřně.
,,Nebojte. Umím se o sebe postarat,“ chlácholím ji.
Pobaveně se na mě zadívá: ,,To věřím. Obzvlášť když spočítám všechny ty jizvy co máte po těle a to, že vám skoro chybí levé ucho…“
,,No jo no, pár nehod už se mi stalo,“ hlesnu podrážděně a zakryji si ucho packou. Nemám rád, když někdo vtipkuje o mích zraněních.
Levhartice se zarazí: ,,Nemyslela jsem to zle. Nechtěla jsem se vás…“
,,Už půjdu spát! Jsem unavený a ráno brzo vstávám. Děkuji, že jste se stavila,“ přeruším jí naštvaně.
Nechápavě na mě zírá a nakonec smutně špitne: ,,Omlouvám se.“
,,Vy za to nemůžete. Je to složitější,“ odpovím stroze.
Soucitně se usměje a odchází ke schodům.
Dívám se za ní a v mysli volám: ,,Neodcházej, nemyslel jsem to tak.“
V polovině schodů se ještě ohlédne: ,,Nechcete se někdy zastavit na čaj?“
V jejím hlase je slyšet jak moc chce, abych odpověděl kladně.
,,O co jí jde?“ přemýšlím, ,,nejsem žádný krasavec. Po osmi letech v armádě vypadám o dvacet let starší a pár částí mému tělu dokonce chybí.“
,,To zní dobře,“ pokouším se o co nejvlídnější tón, abych si napravil reputaci.
Nemůžu jí odmítnout. Přitahuje mě jako magnet. Čím déle na ní hledím, tím víc cítím, jak rudnu.
,,Tak domluveno,“ odpoví mile a pokračuje v chůzi. ,,Dobrou noc,“ zavolá ještě z mezipatra.
,,Dobrou,“ odvětím a zamknu dveře.
,,Už ani nevím kdy jsem naposledy přál někomu dobrou noc,“ bleskne mi hlavou.
|
