 | |
| Název: | Proměna | | Žánr: | Povídka | | Autor: | Olafsonn | | Zveřejněno: | 04.12. 2015 | | | | | Poznámka autora: | Příspěvek do literární výměny na téma Má změna k lepšímu.
Jestli se Ti bude líbit, zkus mrknout na startovač, kde se pokouším sehnat prostředky na vydání knížky.
https://www.startovac.cz/projekty/chutdracihozivota/ | | |
| Proměna
Byl jsem vůbec někdy šťastný? Možná i ano, ale nepřemýšlel jsem nad tím. Ve společnosti, v níž jsem žil, musel být šťastný každý tak nějak z povinnosti.
---
Potkal jsem ji ve škole. Nebyla to zrovna žádná krasavice, ani typ holky, která na sebe upozorňuje. Vlastně bych si jí byl býval ani nevšiml, nebýt toho, že mne zachránila od výprasku, nebo alespoň pořádných nepříjemností.
Na gymplu jsem zrovna neměl na růžích ustláno. Ne, že by mi učení nešlo, ale neměl jsem tu žádné přátele a učitelé mě přehlíželi. Nikdo mě zkrátka nechápal pro mou víru. Babička, u které jsem žil, mě už od dětství vodila do svého náboženského spolku. Tam jsem dostal vychování a vysvětlili mi, jak to v životě chodí. Můj otec byl vážený muž, který odjel šířit naši víru mezi nevěřící na Východ. A matka mne opustila. Ani jsem si na ni moc nepamatoval.
Když jsem byl ve společnosti svých bratří a sester, bylo mi dobře. O to horší to bylo mezi nevěřícími. Mí vrstevníci měli většinou povrchní a hloupé zábavy, a když jsem se je pokoušel nabádat k bohabojnosti, vysmívali se mi, uráželi Boha, nebo byli násilničtí. Přesto jsem se je snažil milovat, tak jak mi to radil náš kněz, otec Nathaniel.
Jednou o přestávce si mě na chodbě podali tři mí spolužáci. Jeden mi sebral knížku, kterou jsem si tu zrovna četl, a štítivě ji otočil v rukou. „Údy víry,“ přečetl její název. „Co je to za prasárny?“ zeptal se a ostatní se zahihňali.
„Nic, co si myslíš. Je tam moudrost, které kdyby se ti dostávalo, tak bys byl lepším člověkem,“ řekl jsem co nejklidněji.
„Ty vole, to je tak šroubovanej sloh, že mu snad dám do držky,“ prohlásil jeho soused a chytil mne pod krkem. V tu chvíli se mu za ramenem objevila kulatá dívčí tvář rámovaná světlými vlasy střiženými na mikádo. „Nechci vám, pánové, rušit zábavu, ale za rohem se sem blíží fotr Petr.“
Jakmile to ti výtečníci uslyšeli, hodili po mně mou knihu a vypařili se jako mlha v ranním slunci. Moc jsem se nedivil. Náš katecheta řečený Šmírák dbal na mravnost svých svěřenců dost sveřepě. Když jsem si však všiml, jak se tváří moje zachránkyně, napadlo mě, že informace o jeho přítomnosti je nejspíš lživá.
„Děkuji, nestává se mi příliš často, že by se mě někdo zastal,“ řekl jsem jí.
„Já už se na to nemohla dívat,“ vysvětlila a otočila se k odchodu.
„Počkej, jak se alespoň jmenuješ?“ zavolal jsem na ni.
Ohlédla se, posunula si na malém nosíku brýle a odpověděla: „Hana, ale …jo, Hana.“ A tak podivně se usmála.
Tak jsem našel jedinou spřízněnou duši mimo mou náboženskou společnost.
---
Církev Pravé cesty se scházela každou středu a neděli v našem svatostánku a zároveň centru zvaném Křišťálová tvrz. Modlili jsme se tu, četli z bible, zpívali a rozjímali. Také jsme tu měli soukromé rozmluvy, kdy se každý z nás zpovídal Nathanielovi. Radil nám přitom a bděl nad správností našeho konání.
Ten den si vzal bokem mne.
„Slyšel jsem, že ti matka začala posílat kapesné,“ řekl.
„Ano, měl jsem před týdnem osmnácté narozeniny a den na to od dní přišel doporučený dopis. Obsah byl poněkud zmatený, ani jsem ho nedočetl. Babička mi ho vzala s tím, že je plný jedu a ona mě nenechá otrávit.“
„To je správné,“ pokýval hlavou.
„V obálce byly zastrčené dvě tisícikoruny a příslib, že budou chodit každý měsíc. Matka se tím asi pokouší napravit své hříchy.“
„Do myslí vidí jen On,“ podotkl Nathaniel. „Je to vlastně tvůj první výdělek, že? Měl bys zauvažovat, jestli by nebylo správné pamatovat i na Boha a dát z něj desátek.“
Tohle mě trochu zaskočilo. „No, já jsem většinu peněz dal babičce na domácnost a ze zbytku si chci uspořit na novou aktovku,“ zakoktal jsem.
Kněz mi položil ruku na rameno. „Není to příkaz, jen doporučení. Pomodli se pětkrát „Bůh je štědrý“ a rozvaž to.“
Uznal jsem, že Nathaniel má pravdu. Připadal jsem si jako ten největší sobec na světě.
---
S Hankou jsme mívali často společnou cestu ze školy. Čekávali jsme na autobus a já se jí pokoušel zjevit pravdu o velikosti Boží lásky a zapálit v ní touhu po Něm. Ale moc se mi to nedařilo. Sice pozorně poslouchala a ptala se, ale z mých odpovědí vždycky upletla síť, hodila ji přese mne a pevně utáhla. Kolikrát jsem z ní byl bezradný. Dráždila mě tím.
Byla sychravá zima, strašně nepodobná té, která byla vyobrazená ve výlohách vánočně vyzdobených obchodů. Bylo mi mizerně a přemýšlel jsem, jak ji přesvědčit.
„Ignác, to je takový docela starý a neobvyklý jméno. To máš po nějakým příbuzným?“ zeptala se , spíš asi aby prolomila ticho.
„Ne, je to podle svatého Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu.“
„Prosím tě, jak tohle tvý rodiče napadlo?“ zamračila se.
„Rodiče ne, sešla se církevní rada a doporučila tatínkovi, aby mě takhle pojmenoval.“
„A co maminka, souhlasila?“
„Matka se musela podřídit.“
Hana frkla: „No to se nedivím, že za takových okolností potom utekla!“
Přeslechl jsem její narážku. Pořád jsem doufal, že není ztracená a může se vydat na správnou cestu. „Hanko, napadlo mě, jestli bys nechtěla navštívit naši společnost?“
Vyvalila oči překvapením, ale pak mávla rukou. „Nic pro mě!“
„Prosím!“ naléhal jsem.
„Tak jo,“ protáhla obličej. Najednou jí v očích zahořely dva plaménky. „Ovšem něco za něco. Přijdu se podívat, ale ty mě pak taky někam doprovodíš!“
„Platí!“ vyhrkl jsem. Skvěle! Nathaniel bude mít z nové duše jistě radost.
---
Ve středu jsme tedy spolu navštívili Křišťálovou tvrz. Mí spoluvěrci ji uvítali a Nathaniel se začal vyptávat: „Chodíš někam pravidelně do kostela?“
„Ani ne,“ odpověděla a nervózně se přitom ohlížela.
„Ale to je chyba, že Bůh nevede tvé kroky. Můžeš tak snadno sejít z cesty ke špatnosti. Máš křest?“
„Ne-e.“
„Nevadí,“ usmál se, „i Ježíš se narodil jako nekřtěnec. Já jsem samozřejmě připraven poskytnout ti svátost křtu stejně, jako ho dal jemu svatý Jan Křtitel.“
„No, uvidíme,“ pousmála se.
Očekával jsem, že s ním bude polemizovat, ale její důvtip jako by byl na dovolené. Jen na všechno přikyvovala a byl skoro zázrak, když ze sebe vypravila nějakou delší větu. Přisoudil jsem to Nathanielově nemalé autoritě, která na ni prostě zapůsobila. Když jsme po dvou hodinách vyšli před modlitebnu, tak jsem se jí netrpělivě zeptal: „Jak se ti to líbilo?“
Jen mi vrazila do ruky vizitku. „Nezapomeň, co jsi slíbil. V sobotu v sedm,“ řekla a zmizela v postranní ulici.
Teprve nyní jsem si uvědomil, co vlastně naše dohoda znamená. Nikdy jsem večer nikam nechodil sám. Veškerou zábavu pro mne představovaly akce pořádané církví. Nathaniel jiné povyražení nedoporučoval. Přesto jsem sebral odvahu a s malým zpožděním dorazil na uvedenou adresu.
Byla to čajovna a vývěsní štít hlásal, že se jmenuje Káhira. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
Byl to šok! Čekal jsem cokoliv, ale tohle mi doslova vyrazilo dech. Několik propojených místností, tvořících provozovnu, totiž bylo přímo přecpáno lidmi převlečenými za zvířata. Většina z nich měla jen nějaký atribut jako ocas nebo uši, ale byli tu i „kompletní“ vlci, lišky, ale i tvorové, které jsem nějak nedokázal zařadit.
Nechápal jsem to. Na maškarní ples to rozhodně nevypadalo, a proč by se jen tak někdo takhle převlékl, mi nebylo jasné. Pak se mi vybavila jedna zasutá vzpomínka, že jsme si o něčem podobném vypravovali v centru. Nevzpomněl jsem si sice, jak se ten fenomén jmenoval, ale spojoval se s promiskuitou, homosexualitou, alkoholem a drogami. Tohle nebylo místo pro mne! Otočil jsem se, že odejdu, když mě za paži chytila „dračice“. Měla sametový oblek velmi tmavě modré barvy s několika azurovými pruhy, malá křídla, nebo spíš ploutve a zvýrazněná ňadra. Hlavu jí zdobil pár bílých rohů a bohatá světle fialová hříva, která ji padala i do velkých žlutých očí s obrovskými řasami.
„To je dost, že seš tady!“ vyštěkla.
„Hano? To jsi ty?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.
Zavrtěla hlavou. „Ne, tady jsem Shiorc!“ řekla. „Už jsem myslela, že jsi to vzdal. Pojď, ukážu ti svoje kámoše.“
Chtě nechtě jsem ji musel následovat až ke stolku, ke kterému mě dotáhla za ruku. V křesílkách a obrovské sedačce tu seděla docela bizarní společnost. Chlápek s černou dračí maskou, nějaká přednostmi obdařená děva se špičatýma rezavýma ušima a huňatým ohonem a dva kompletní draci. Jeden hnědý v kimonu a jeden zelený.
„Takže potvory, tohle je Ignác, moje kořist,“ zahlaholila a všichni ke mně zvedli hlavy. Jen zelenáč něco usilovně čmáral do jednoho z bloků, které tu ležely na stole spolu s hrníčky a konvičkami s čajem. Uprostřed celého toho zmatku se tyčila zapálená vodní dýmka.
„Tohle je Foxdrive, Blekumar, Lesodlak a Ryzotovkoši,“ vysvětlovala Hanka-Shiorc a ukazovala na jednotlivé blázny.
„Sedni si u nás,“ vyzvala mě Foxdrive a ukázala na masivní boční opěrku svého křesla polstrovaného kůží. „K pití doporučuju vynikající obočí dlouhého bílého starce,“ dodala s úsměvem.
„Ne díky, nezdržím se,“ vysoukal jsem ze sebe.
„To nemyslíš vážně,“ drbla do mne Hana. „Stejně dneska už nikam nespěcháš, takže si klidně gecni a něco si dej!“ Strčila mě do prázdného křesla, které nejspíš patřilo jí, a posadila se na opěrku.
Zelený Lesodlak ťukl tužkou naposledy do bloku a hodil ho před Ryzotavkošiho. „Tak co, může to tak bejt?“
„Hustý!“ zhodnotil jeho práci. „A jak se to bude votvírat?“
„Tady na boku dáme sucháče, když se to pořádně přetáhne, tak nebudou vidět,“ zvýraznil několik linií na svém náčrtu, který zpodobňoval nejspíš jeden z převleků. „Použil jsem to tak i u obleku mořského draka pro Shiorc.“
„Hraješ nějaký hry?“ obrátil se na mne ten v černé masce.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Á jé, gembler promluvil,“ podívaly se na sebe Hana s liščí dívkou.
„Já teď pařím Battle of Dragons. Jsem se zasek v patnáctý etáži a nějak se z toho nemůžu dostat, tak jestli jsi tam taky nebyl,“ dodal na vysvětlenou a sundal si masku. „Zatracený vedro,“ utrousil. Zpocené černé vlasy mu spadly do očí. „Shiorc říkala, že jste na stejný škole.“
„To ano,“ připustil jsem.
„Znám tam pár tvorů, co to taky hrnou. Však se na to mrkni, na netu je slušně hratelný demo.“
„Tohle já nedělám,“ řekl jsem. Nemohl jsem se zbavit neurčitého pocitu jakési nečistoty, při rozhovoru s těmihle lidmi. Bylo mi horko, ale má bunda pro mne byla jako brnění, které mne snad ochrání před možným útokem.
„Nedělám nic, co by bylo proti božím přikázáním. Hledám jen Jeho lásku a snažím se být Ho hoden.“
Čekal jsem, že se začnou smát, nebo mi nadávat. Ale nic takového se nestalo. Jen Foxdrive nadzvedla jedno obočí a Blekumar pokýval hlavou. „To je záslužný a potřebný. Daří se ti to?“
„Ano, Boží milosrdenství je nezměrné a jeho srdce je otevřeno každému hříšníku. Stačí jen chtít.“ Pomalu jsem se dostával do varu. To, že jsem tu, má důvod. Řeknu jim pravdu a ukážu jim cestu.
„Zřekněte se falešných model a obraťte se k Němu!“ Vyskočil jsem z křesla a z kapsy vylovil propagační leták naší církve. Obyčejně je rozdáváme u vchodu obchodního domu a tento mi zbyl. Nabídl jsem ho Blekumarovi. „Aleluja! Bible ať tě vede.“
Všichni u stolu se na mne dívali, řekl bych tázavě, pokud tedy můžu posoudit podle neměnných grimas masek. Blekumar si otevřel mou brožurku a zvedl prst. „Mě tak napadá, ty tomu asi rozumíš, mám takovej problém, měl Adam pupík?“
„Co prosím?“ zarazil jsem se.
„No, jestli měl zbytek po pupeční šňůře? Když ho stvořil Bůh, tak asi něco takovýho nepotřeboval, ne?“
„No to … to přece není důležité,“ zakoktal jsem.
„Jak to? Jde o podobu prvního člověka!“ zaprotestoval Blekumar.
Foxdrive mrkla po ostatních. „Taky bych něco měla. Když Noe zachraňoval zvířátka, jak dostal do archy třeba takový klokany, když žijou v Austrálii?“
„To on … to Bůh,“ pokusil jsem se najít nějakou smysluplnou odpověď.
„Jdi do háje s klokanama,“ ozval se Ryzotovkoši. „Co ryby?“
„Ryby snad žijí ve vodě,“ našel jsem konečně pevnější bod.
„Já vím. Ale voda, co napršela, byla sladká, takže jak to udělal s těma mořskejma? Ty přece ve sladký vodě pochcípají. A jestli se voda naředila, tak musely zákonitě leknout jak říční tak ty slanovodní! Co Shiorc?“
„A mě by zajímalo, proč církev trestala onanii, když se to v bibli nikde přímo neodsuzuje?“ vložil se do debaty znova Blekumar.
Dost! Tohle bylo prostě otřesné. Tak znevažující, odporné! Vůbec nechápali, oč mi jde. Nimrali se v titěrnostech a neposlouchali, co jim chci sdělit. „Vy Filištíni!“ zařval jsem. „Co si to vůbec dovolujete, takhle znevažovat slovo Boží. Bible představuje zákon a nejvyšší pravdu. Měli byste se stydět! Takhle opovrhovat svými těly, darem lidství. Vždyť lidem dal Bůh celou zemi a učinil je vládci. Vy jako byste si naplivali do vlastních očí. Vzhlížíte se v pekelných stvůrách a urážíte tím Boha!“ Před očima jsem měl mžitky. Ani jsem si příliš neuvědomoval, co vlastně říkám. „Tady už nebudu! Jdu pryč!“ otočil jsem se a razil si cestu ven davem.
„Tak ahoj,“ uslyšel jsem za sebou hlas Foxdrive.
„Ignáci počkej!“ Hanka vyběhla za mnou před čajovnu a zastoupila mi cestu. Byl jsem naštvaný a znechucený, nechápal jsem to. „Proč to děláš? Je to tak … tak nechutný!“ nedokázal jsem najít ta správná slova.
Dračice škubla lemem svého převleku, ozvalo se několikeré zachrčení suchých zipů, pak se chytila za tváře a sundala si hlavu. Její zjev mne překvapil. Krátké vlasy měla ulízané dozadu, byla bez brýlí a přes oči měla namalovaný černý pruh, asi aby jí pod maskou neprosvítala kůže. Vypadala … no, řekněme velmi zajímavě. Teprve teď jsem si všiml, že jí oblek náramně padne. Světlejší pruhy po stranách spolehlivě maskovaly těch několik málo kil, které měla navíc, a když si prohrábla tlapou zpocené vlasy, nedokázal jsem se ubránit velmi příjemnému pocitu, který se mi projevil jako tlak na hrudníku a zvolna sjel níž.
„Mně se nezdá,“ zamračila se. „Tady jsem svá. Může ti to připadat divný, ale tady si na nic nehraju. Ve škole, doma, prostě všude se musím nějak přetvařovat. Jakmile udělám něco, co se mi libí, nebo co udělat chci, je zle! Tady ale ne. Není žádná poslušná, obtloustlá Hanička s brejličkama, tady je Shiorc, svobodná a nespoutaná! A ostatní jsou zrovna takoví.“
„Ne, s tím rozhodně nesouhlasím!“ zaprotestoval jsem. „Ty sem nepatříš. Copak jsi to neviděla, jak si dělali legraci z Boha a víry? Ty přece taková nejsi!“
Hana se mi zadívala do očí a pousmála se. „Ignáci, buď spravedlivý. Oni si nedělali legraci z Boha, oni si dělali legraci z tebe.“
„Ale já jim zjevoval Jeho pravdu!“
Krátce, ale rezolutně zavrtěla hlavou. „Kdybys to chtěl opravdu udělat, zvolil bys jiný způsob. Takhle z tebe promluvila jen uražená ješitnost, že si může někdo dovolit chovat se jinak, než ty považuješ za správné. A to, že jsi před sebe postavil otázku víry jako štít, to je tvůj problém. Hele, ukázal jsi mi svou společnost, tak jsem ti chtěla představit tu svoji. Je trošku jiná, ale stejně dobrá.“
Tohle se mě dotklo. „To nemůžeš vůbec srovnávat!“ vykřikl jsem.
„Máš pravdu, jde to těžko,“ pokrčila rameny. „Sotva jsem strčila čumák do toho vašeho skleněnýho bunkru, nebo jak tomu říkáte, hned jste mi nalajnovali, co bych měla dělat a ten váš nadsamec mě div přede všemi nepřehnul přes první stůl. Jo, tady si z tebe dělali srandu, ale nutil tě někdo, aby ses choval jinak? Nenutil!“
„Nathaniel nám nic nepřikazuje, jen nám radí, jak máme žít podle vůle Boží!“ Dnes ne, dnes mne nedostane! Nemá pravdu a já jí to dokážu.
„A ty víš, co si Bůh myslí? A jestli ne ty, tak jak to ví Nathaniel?“ přimhouřila jedno oko.
„Nevím,“ připustil jsem. „Ale vše, co po nás žádá, je v souladu s biblí, a já cítím, že je to v pořádku.“
„Moc by mě zajímalo, co by se dělo, kdybys náhodou začal cítit něco jinýho,“ pousmála se. „Jestli by ta doporučení a rady nezískaly hodně na důrazu.“ Chytila svou dračí hlavu oběma rukama a opřela si ji o břicho tak, že se na mne dívala těma svýma velikýma žlutýma očima. „No nic, zdá se, že naše malá ukázka vzájemných světů ani jednoho z nás nenadchla. Tedy ti popřeji hodně štěstí a rozloučím se. Ale kdybys pocítil potřebu, dračice Shiorc tě vždy ráda uvidí.“ Při těch slovech zvedla hlavu a naznačila s ní úklonu.
---
Když jsem se vrátil domů, bylo už kolem deváté.
„Ta schůzka se ti nějak protáhla.“ Babička stála ve dveřích do kuchyně. „Je normální, aby po vás ve škole něco chtěli v sobotu a ještě tak pozdě?“
„Ani moc ne,“ odvětil jsem. Při odchodu jsem jí nechtěl složitě vysvětlovat, kam jdu a taky ji znervózňovat, proto jsem maličko zalhal. „Ale dnes to byla naprostá výjimka, která se nikdy nebude opakovat,“ ujistil jsem ji.
V Křišťálové pevnosti bylo dobře a bezpečno, cítil jsem radost, že jsem tu a těšil se na setkání se všemi lidmi v Pánu. Po modlitbách ke mně přišel Nathaniel a položil mi ruku na rameno. „Tak co, Ignáci, kdepak je dnes tvá přítelkyně?“ zeptal se.
„Obávám se, že už nepřijde. Poněkud jsem se v ní zmýlil,“ povzdechl jsem si.
„Vypadala tak plaše,“ konstatoval kněz. „Ale v lidech se vyzná jen Bůh a zklamat nás může každý, že?“
Nic špatného jsem neprovedl a Nathaniel ke mně mluvil klidně a mile. Přesto jsem cítil, jak mi po zádech běhá mráz.
„Už jsi zvážil mou radu?“
„Cože? Ach, desátek!“ vzpomněl jsem si na naši nedávnou rozmluvu. „Abych pravdu řekl, ty peníze potřebuji. Zaplatím, až budu mít skutečný výdělek,“ usmál jsem se. Bylo mi trošku trapně, ale byla to pravda. Z oficiální výplaty bude deset procent i větší suma.
„Potřebuješ? A nač?“ Jeho ruka na mém rameni podivně ztěžkla. „Chápu, návštěva míst, kam se Bůh raději nedívá, něco stojí!“ Pořád se usmíval.
Málem jsem ztratil dech, jak ve mně hrklo. „Počkej, Nathanieli, je to trošku jinak, než to vypadá. Já tam hájil Boží pravdu!“
„Udělal jsi nepravost a snažíš se ji zamaskovat takovou lží? Víš, jak Ho to bolí?“
„Ale to je pravda!“ zakřičel jsem zoufale.
„Od teď půst až do druhého dne ráno a večer desetkrát zopakuješ „Milost Boží“ jako pokání,“ vyřkl ortel. „Vše vykonáš, jak jsem ti nařídil.“
„Vykonám,“ svěsil jsem ramena. Najednou jako bych zahlédl ty velké oči dračice Shiorc. Zračila se v nich vědoucnost.
---
Koukal jsem do zdi a pomalu odříkával druhé kolo té předlouhé modlitby. Pálilo to a bolelo. Stále jsem si v hlavě přehrával rozhovor s Nathanielem. Přestal jsem opakovat nařízený text, ale modlit jsem se nepřestal: „Bože, já přece neudělal nic zlého, tak proč se mám trestat? Ty víš, proč jsem tam byl a co jsem tam dělal. Jak se to asi Nathaniel dozvěděl a zač mě vlastně on trestá? Za návštěvu obyčejné čajovny, nebo za to, že jsem mu odmítl dát jediné peníze, které mám? Tobě jsem odpovědný, ne Nathanielovi! Kašlu na to! Amen.“ Vstal jsem a šel si namazat chleba s máslem.
---
Hanku jsem ve škole nepotkal. Bloumal jsem o velké pauze po chodbách a vyhlížel, jestli ji někde neuvidím. Nemohl jsem z mysli vytlačit její obličej, ani tmavomodrý samet jejího těla… „Zdarec Ignáci!“ vytrhl mne z úvah něčí hlas.
„Eh, promiň, my se známe?“ koukal jsem nechápavě na kluka asi mého věku. Vysoká štíhlá postava, hnědé vlasy střižené na ježka, v uchu malá náušnice; vsadil bych krk, že jsem ho nikdy předtím neviděl.
„No to bych řek, ale asi jsi mě nepoznal,“ vystřelil proti mně ruku k pozdravu. „Lesodlak.“
Ještě okamžik trvalo, než mi to došlo. „A-há, ty děláš ty obleky!“ usmál jsem se.
Křenil se od ucha k uchu a pokyvoval hlavou. „No, spíš se to učím. Je to zajímavá práce.“
Byl jsem mile překvapen, že jsem se potkal s někým takovým, ale došlo mi, jak mne asi musí vnímat po tom výstupu v Káhiře. Trošku jsem zaváhal. „Ehm, neviděl jsi Hanku?“
„Ta odjela na hory,“ zněla lakonická odpověď.
„Chtěl bych se jí omluvit za to … no asi víš.“ Ani jsem nevěděl, proč mu to vlastně říkám.
„To neřeš!“ mávl rukou. „Bylo perfektní, jak ses do toho dokázal obout. Všechna čest! Lidi jsou dneska hodně neteční a jen málokdo umí dát najevo, že mu opravdu o něco jde.“
„Ale já byl na vás opravdu naštvanej a sprostej.“ Jeho reakce mne docela udivila.
„To se ti ani nedivím! Von Blekumar studuje religionistiku a ví, kam má v takových diskusích píchnout. Jo a k tý Shiorc, jestli s ní chceš mluvit, tak se určitě vrátí do jednadvacátýho,“ vysvětlil Lesodlak. „Na slunovratu nesmí chybět! Ale ty tyhle věci asi moc neuznáváš, co?“
„Ani ne,“ připustil jsem, „Ale s tou Hankou bych mluvil rád.“
„Tak víš co, dojdi na vánoční slet. Máme to u Zavěšenýho šálku u nádru. Znáš to tam?“
„Ne, ale najdu to,“ ujistil jsem ho.
Hele, kdyby něco, tak tady máš na mě číslo,“ vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a naškrábal na něj tužkou kontakt. Strčil jsem si ho do peněženky.
„Díky, Lesodlaku!“
Rozešli jsme se a já měl takový nepopsatelně povznášející pocit, který jsem od tohoto setkání ani nečekal. Potkal jsem draka! Jak směšné, jak absurdní! Ale stejně jsem měl radost z toho, že to o něm vím.
Večer, když šla babička spát, zavřel jsem dveře do pokoje, abych ji nerušil a chvíli brouzdal po síti. Díval jsem se na seznam podcastů, které jsme dostali ze školy, a vyhledával nějaké informace do projektu z ekonomie. Pak mě to ale přestalo bavit. Jak to říkal Blekumar? Battle of Dragons? Stačila chvilka, bliklo na mne několik odkazů. Nikdy jsem nic podobného nehrál, ale musím říct, že to docela zaujalo. Hra neměla zrovna jednoduché ovládání, ale grafika byla pěkná, i příběh mě vcucnul. Ani jsem se nenadál a bylo hodně po jedenácté hodině. Usínal jsem pln dojmů a v noci se mi zdál velmi příjemný sen o Shiorc.
Byla středa. Do modlitebny se mi tentokrát moc nechtělo. Sice jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že se vlastně těším, ale stejně jsem byl napnutý jako struna. Byl jsem rozhodnutý obhájit si před Nathanielem svoje za každou cenu.
Při soukromých rozhovorech si mne nechal na úplný konec. Jako by něco tušil.
„Tak co Ignáci, prospěl ti půst?“ usmíval se takřka otcovsky.
„Docela ano. Na ledacos jsem získal jiný pohled.“
„To se divím,“ zamyslel se. „Nedodržel jsi ho a modlitby jsi taky neodříkal, jak jsem ti radil.“
Jde přímo na věc, pomyslel jsem si.
„Měl by sis víc cenit upřímnosti,“ pokáral mne.
„Té si já cením,“ usmál jsem se zase já. „Ale k tomu, nač jsem přišel. Dochází sem přibližně dvě stovky lidí, jestliže by ti každý dal minimálně tisícikorunu měsíčně, což je pro většinu méně, než požadovaných deset procent, byl by tvůj výdělek dvě stě tisíc. Je to tak?“
„Správa modlitebny něco stojí, milý hochu,“ usmál se blahosklonně, jako by dítěti vysvětloval problémy, které řeší jen dospělí.
„To je pravda. Jenže na modlitebně není žádná hypotéka a na provoz musí velmi bohatě stačit to, že ji pronajímáš v dny, kdy tu není shromáždění.“
Kněz se přestal usmívat.
„Nebo to firmám, které tu pořádají školení, dáváš zadarmo, takříkajíc z křesťanské lásky?“ Byl jsem překvapen, jakého sarkasmu jsem schopen.
Nathaniel se znovu usmál, ale tentokrát to byl úsměv hodně křečovitý. „Vidíš mrvu v oku bratra svého a břevna v oku svém nedbáš.“
Takže přece tam nějakou tu špínu má! Musel jsem se pro sebe usmát. Vyvedl jsem ho z míry, jen co je pravda. Kdo by byl řekl, že náš pan velectěný kněz nemá až tak úplně čisté svědomí?!
Nathaniel pokračoval: „Možná je to z hraní her, které ti vypíjí mozek a vedou tě k zahálce, ale pomohu ti. Dnes stokrát zopakuješ „Otče náš“ a v pokleku,“ dodal se vztyčenou hlavou.
„Milý otče, budu se modlit, na to se spolehni, ale modlitby si zvolím sám a žádné prostocviky u nich provádět nebudu. Smiř se s tím!“ odsekl jsem a odešel ze svatyně.
Cestou domů jsme s babičkou absolvovali mlčky. Teprve až za námi klaply dveře, otočila se ke mně a zeptala se: „Uložil ti Nathaniel něco?“
„Uložil, ale budu to ignorovat,“ odpověděl jsem sladce.
„Ale to není správné,“ vyloudila na tváři útrpný výraz.
„A donášet na mne je správné?!“ zamračil jsem se.
„Já jen nechci, abys propadl špatnosti,“ ohradila se babička.
„Děkuji, ale tohle si rozhodnu sám. Je to můj život a já už nejsem nemluvně. Navíc šmírovat mě klíčovou dírkou je trapné! Nepřeju si, abyste se mi s Nathanielem rýpali v soukromí. A abys věděla, zvažuji odchod z církve!“
Babiččina reakce byla blesková a nečekaná. Vyvalila na mne oči a začala křičet: „Odpadlík! Zrádce! Chceš se smažit v pekle, ty blázne?!“ Ruce se jí třásly a kolem pusy se jí objevila pěna. Věděl jsem, že se umí do svých náboženských výlevů vložit, ale tohle bylo až děsivé.
Babička si všimla mého tázavého výrazu, trochu se uklidnila a pak udýchaně vysvětlila: „To na tebe nekřičím já, to ve mně křičí Ježíš.“
„Zajímavý,“ podepřel jsem si bradu ukazovákem. „Mně říká něco úplně jinýho.“ Otočil jsem se na podpatku a šel si lehnout.
Ve škole byl poslední den před koncem roku. Všichni se těšili na prázdniny a já na Shiorc. Najednou do třídy napochodoval Lesodlak a vlekl s sebou velikou čínskou tašku. „Zdarec Ige, poslechni, víš, co mě napadlo? Jestli pudeš na ten slunovrat, nechtěl bys to udělat stylově?“ hlaholil, aniž by čekal na můj pozdrav.
„Proč ne? Oč jde?“
Lesodlak hodil na mou lavici svou tašku a otevřel ji. Ven vykoukla veliká černá hlava s rudýma očima. „Zmákli jsme s kámošem takovou věc podle vlastních představ, a tak mě napadlo, jestli by sis to nechtěl vyzkoušet. Vono by se to k tobě typově i hodilo. Zatím tomu pracovně říkáme Mefisto.“
Chtěl jsem odmítnout, ale pak mi v hlavě zavrtal takový jakýsi červík a rozmyslel jsem si to.
„Tak jo, dík. Zvládnu to navlíknout?“
„Brnkačka. Všechno je nad černý slunce jasnější!“ zazubil se.
A tak jsem měl dračí převlek.
Doma jsem svou novou hračku vybalil a rozložil po posteli a židlích. Dveře do pokoje jsem raději zamkl a klíč nechal v zámku. Drak byl celý černý se zářivě rudými doplňky. Vypadal vskutku ďábelsky. Obzvlášť hlava s vyceněnými zuby a spoustou rudých trnů na temeni. Obličej měl takový zamračený, ale přitom poťouchlý výraz. Chvíli jsem tak stál a díval se. Vnitřně jsem bojoval sám se sebou a hrozil se, k čemu se to vlastně chystám, ale zároveň jsem se na to strašně těšil.
Ze strany svých soukmenovců jsem měl klid. Zdálo se, že vše utichlo, až do okamžiku, kdy za mnou po mši přišel Nathaniel a usmál se. Zvláštní, usmíval se stejně jako dřív, ale teď mi to připadalo spíš jako škleb.
„Bratře Ignáci, půjdeš zítra šířit radostnou zvěst?“ To znamenalo stoupnout si do vchodu blízkého obchodního domu a přesvědčovat lidi, ať neslaví vánoce. Naše církev se sice považovala za větev vyrůstající z katolictví, ale vánoce neuznávala.
„Domnívám se, že nikoliv,“ posmutněl jsem. „Mám poněkud jiný program.“
Následovala litanie, kterou jsem ani nevnímal. Před očima jsem měl Shiorc, ale když se Nathaniel nadechoval, skočil jsem mu do řeči a debatu rázně ukončil. „Otče, nesouhlasím s tím, co se tu děje a nenechám se k ničemu nutit. Prostě nejdu a hotovo.“
Jenže v poledne dvacátého prvního prosince se u našich dveří rozezněl zvonek. Otevřela babička. „No to jsou k nám hosti!“ slyšel jsem, jak nadšeně volá. „Jdete za Ignácem? Hned ho zavolám.“
Nemusela, vyšel jsem z pokoje. V předsíni stály dvě nejkrásnější dívky z naší církve, Marie a Helena. Uculovaly se a trošku mi připomínaly dvě slípky. „Ahoj Ignáci, tak jdeš s námi?“ zeptala se Helena a zamávala svazkem letáčků.
Tak takhle ty na mne, pomyslel jsem si, metoda biče a cukru. Jenom místo bílé kostičky mi podstrčíš dvě lízátka. „Je mi líto, ale jdu jinam,“ usmál jsem se na ně.
„Ale my s tím počítaly“ zatvářily se obě strašně nešťastně.
Asertivita – nejlepší přítel soukromého evangelíka, zanotoval jsem si v duchu. Věděl jsem, že tak jednoduše se jich nezbavím.
„Připravila jsem vám svačinu.“ Babička šla z kuchyně a nesla balíčky s řízky. Jasně, agentka v záloze!
Dostal jsem nápad, z něhož se mi až zatočila hlava. No uvidíme, jak se vám to holky bude líbit. „Tak jo, jdu taky,“ mávl jsem rukou. „Jen si na sebe něco hodím.“
Za deset minut jsem vyšel z pokoje v nažehleném obleku a kravatou s pozlacenou sponou ve tvaru křížku.
„Nač máš ten batoh?“ ptala se Marie.
„Ále, jsem nějakej nachlazenej, tak tam mám nějaký oblečení navíc,“ vysvětlil jsem.
„Bůh tě vyléčí. Přece by nenechal trpět někoho, kdo dělá dobrou věc!“ Vtip k popukání. Všechny se div neumlátily smíchy.
V pasáži obchodního domu zaujala děvčata své obvyklé pózy a vytáhla letáky a časopisy našeho spolku.
„Musím si odskočit,“ prohlásil jsem a odběhl na nedaleký záchodek. Měl jsem však potřebu poněkud jiného rázu; krátký telefonát a maličkost na doplnění svého zevnějšku. Pak už jen sametový lem zastrčit za klopy saka a bylo to. Chlápka, co se sem přišel vyčůrat, málem složila mrtvice.
„Tak jsem tu,“ prohlásil jsem a vzal si od téměř zcepenělé Marie několik letáčků.
„Eee … co to?“ zakoktala.
„Hej lidi! Prďte na vánoce a pojďte ze sebe raději dělat paka do naší církve!“ zavolal jsem na celé kolo.
Lidé si nás obyčejně při téhle činnosti nevšímají, dnes to bylo trošku jinak. Netrvalo dlouho a kolem naší skupinky se utvořil slušný hlouček čumilů.
„No vážně, je to bomba! Kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Stačí jen maličkatý úpiseček.“
„Ignáci, co to děláš?!“ rozčilovala se Marie. „To už ti úplně přeskočilo?“
Vzal jsem ji kolem ramen a přitulil ji k sobě. „Hele, Marie, řekni mi, která z vás dvou je vlastně Nathanielovou favoritkou?“
Dívka se na mne rozpačitě podívala.
„S kterou z vás obcuje?“ upřesnil jsem. „Vždycky jsem si myslel, že s tebou, ale když jsi posledně nebyla na shromáždění, tak měl děsně dlouhej soukromej hovor právě s Helenou. A když vylezli, tak se oba tak přiblble usmívali.“
Marie se podívala na Helenu. „Počkej, vždyť jsi říkala, že jsi tam taky nebyla.“
„Ale byla,“ naklonil jsem hlavu. „Klidně se zeptej ostatních.“
Inu, to je tak, když jeden dopřeje sluch pomluvám a v pravý čas tu informaci pustí ven.
„Ty čůzo!“ zaječela Marie a hodila po Heleně svými letáčky. „Co s ním máš?!“ Přiskočila k ní a začala ji tahat za vlasy. Obě strašně vřeštěly a dupaly přitom po náboženských tiskovinách, nevšímaje si přitom lidí, kteří z toho měli náramné divadlo.
„Jen se podívejte, křesťanská láska v praxi!“ pokynul jsem rukou.
Původně jsem na záchodcích zavolal Lesodlakovi proto, aby mě přišel zachránit, kdyby můj trik s dračí hlavou nevyšel. Teď to však vypadalo tak, že zachránil spíš Marii s Helenou. Přišel si pro mne v oblečku společně s Foxdrive v huňatém bílém kožíšku a, k mé velké radosti, i se Shiorc. Nechal jsem tedy své sestry ve víře svému osudu a odešel s ostatními do Zavěšeného šálku. Vládla tu nepopsatelná atmosféra, nepodobná ničemu, co jsem dosud poznal. Bavil jsem se opravdu výtečně, takže se nebylo čemu divit, že k ránu jsme skončili se Shiorc v její posteli v malinkém bytečku, který zdědila po prarodičích. Tohle jsem zažil také vůbec poprvé a má dračice si dala záležet, aby se mi to opravdu líbilo. Přesto jsem si v jednom okamžiku všiml, že se přitom dívá někam mimo. Také jsem mrknul tím směrem. Ležel tam pohozený její tmavomodrý oblek a dračí hlava se dívala přímo na nás.
Pokusil jsem se odhadnout, nač moje partnerka myslí. Pohladil jsem ji po vlasech.
„Shiorc.“
„Copak?“
„Nechceš si to oblíknout?“
Chtěla!
---
Z mého příběhu zbývá už jen málo.
Křišťálovou pevnost jsem opustil. Při mé poslední návštěvě se Nathaniel už vůbec neovládal, řval na mne a byl přitom sprostý jako prezident. Nejspíš mu však nešlo ani tak o můj odchod, jako spíš o to, že jsem způsobil rozkol v jeho osobním harému. Proklínal mě a prorokoval mi samotu a opovržení. V tomhle se ale hodně zmýlil.
Přestěhoval jsem se k Shiorc, takže sám jsem rozhodně nebyl a opovrhovali mnou jen mí bývalí spoluvěrci. Naopak ve škole se mé vztahy s okolím velmi vylepšily a draci, ti mne přijali bez nejmenších námitek.
Babička mi s kamennou tváří a náležitým patosem sdělila, že už mne nebude podporovat na studiích. To však taky obzvlášť nevadilo. Zbýval mi rok a půl a při troše skromnosti se to dalo utáhnout. Našel jsem si docela slušně placenou brigádu a svou troškou mi pomohla i maminka. Ano, vyhledal jsem ji a navštívil. Skutečnost byla hodně jiná, než mi tvrdila babička. Maminka nebyla závislá na alkoholu a neživila se jako prostitutka. Měla úplně obyčejnou práci v kanceláři a, i když to pro ni nebylo lehké, žila naprosto spořádaně. Po odchodu od mého otce se lidé z církve postarali, abych zůstal u něj a i jinak jí házeli klacky pod nohy, kde mohli, aby jí dokázali, že bez nich je slabá a bezmocná. Přesto potupné alimenty platila vždy v pořádku, kolikrát mi posílala i peníze navíc a také mi psala spousty dopisů. Matka jejího bývalého muže mi však nedala ani jediný.
Ale to už teď bylo jedno.
---
Stalo se to někdy v únoru. Konečně napadl sníh a my se vedli se Shiorc za ruce po ulici. Najednou koukám, před námi stojí Nathaniel. Blýskl po mně očima, pak kývl směrem k mé partnerce a zavrčel: „Tohle je ta, co tě svedla z cesty?“
Trošku jsem ji zastínil tělem.
„Bylo by pro ni lépe, aby jí byl zavěšen mlýnský kámen na šíji a byla utopena v hlubině mořské!“ odplivl si a odešel.
Takové zlo, co z něj čišelo! Otočil jsem se k Shiorc. „Omlouvám se!“ řekl jsem.
„Za co?“ usmála se. „Za toho hlupáka? Ať si mě klidně zkusí utopit, mně by to nevadilo.“
Nechápavě jsem se na ni podíval.
Přitiskla se ke mně a olízla mi krk. „Vždyť jsem mořský drak!“
KONEC
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Gatito --- 19:48 15.09 2016 |
Nádhera :) |
 | felis --- 23:42 21.02 2016 |
Líbilo se, naopak mi tedy přišlo, že Nathaniel se vzdal zbytečně lehce. |
 | Celahir --- 19:31 10.12 2015 |
Wow... Po tomhle tu knihu mít musím :D
|
 | Olafsonn --- 19:05 10.12 2015 |
Mikairu: Není přepálená. Čerpal jsem ze skutečných událostí. Například rozhodování rodičů o jméně hlavního hrdiny. V praxi to někdy může nabývat i daleko obludnějších rozměrů, ale horory já nerad :/ |
 | Mikairu --- 20:20 08.12 2015 |
Hele to je docela vtipný :) Teda, možná až moc přímočarý a ke konci uspěchaný, ale ta (doufám) záměrná přepálenost pánbíčkářů mě fakt pobavila. |
|
|
|
