ALL: ZAJIMAVY CLANEK
Vegetariánství, ekologie, práva zvířat Nový abolicionismus: kapitalismus, otroctví, osvobození zvířat
Autor: Dr. Steven Best, PhD
Kapitalismus se zrodil z (a byl by nemožný bez) imperialismu, kolonizace, mezinárodního trhu s otroky, genocidy a rozsáhlého ničení životního prostředí. Kapitalismus založený na zisku a mocenských příkazech je systémem otroctví, vykořisťování, třídní hierarchie a nerovnosti, násilí a nucené práce. Celosvětový kapitalistický pracovní tábor byl naplněn, za prvé, prací miliónů otroků z Afriky a dalších států a, za druhé, obrovskými armádami imigrantů a domácích pracovníků, kteří tvořili naprosto novou sociální vrstvu – industrializovaný proletariát.
Jak si povšimnul Marx, jsou hromadění bohatství a vytváření chudoby, nárůst vládnoucí třídy a zbídačení nižších tříd a vývoj evropského světa a zaostávání jeho kolonií neoddělitelně vzájemně závislé. Tyto zřejmé kontrasty jsou nevyhnutelné důsledky přístupu rozviň-se-či-zemři, na zisk orientovaného systému vykořisťování, jehož nepřetržitý rozvoj vyžaduje třídu otroků a obrovské množství levné pracovní síly.
Zaoceánský trh s otroky započal v roce 1444, když Henry the Navigator začal přivážet Afričany zpět do Portugalska, aby zde sloužili jako otroci. Afričané se už zotročovali navzájem, ale jejich pracovní trh se podobal spíše upsanému nevolnictví a nešlo o nic takového jako hrůza, které později čelili v Britské Americe. Před kšeftováním s africkými otroky měly evropské státy s Afrikou pozitivní vztahy založené na přátelství a obchodě. To skončilo v polovině 15. století, kdy byli překvapeni neukojitelnou poptávkou po zlatě, zisku a práci otroků. Jak je evidentní z brutálních činů Kolumba a Španělů, mnoho evropských států vedlo genocidní válku proti lidem s tmavou pletí, aby si přivlastnili jejich půdu, zdroje, bohatství a pracovní sílu.
Po několik dalších století unesli evropané 20 miliónů afričanů z jejich domovů a vesnic ve jménu civilizace, pokroku a křesťanství. Ty, které zajali ve vnitrozemí, nutili pochodovat 500 vyčerpávajících mil k pobřeží na boso a s okovy na nohách. Polovina zemřela, než se dostali k lodím a ještě více jich zemřelo během mučivé šesti až deseti týdenní cesty přes Atlantik do Severní Ameriky. Obchodníci s otroky zavřeli jejich lidský náklad do dusivého pekla pod palubou. Černoši byli vměstnáni do těsných kabin, svázáni řetězy, blouznili z horka a trpěli smradem a nemocemi. Byli biti, krmeni násilím a v houfech házeni přes palubu.
Marx správně viděl evropský kolonialismus jako „primitivní stupeň vývoje kapitalismu“ před vytvořením průmyslové společnosti. Od 15. do 19. století, byly díky ziskům z trhu s otroky vytvořeny evropské ekonomiky, financována průmyslová revoluce a dodávána energie Americe před a po revoluční válce. Nádherná města a kultivované kultury moderní Evropy byly vztyčeny na zádech miliónů otroků, na jejich „civilizaci“ – výtvoru barbarství. Hrůzy otroctví byly ožehavým etickým a politickým problémem moderního kapitalismu. Více než století po osvobození černochů, v 80. letech 19. století, se s posunem společnosti od přemítání nad otroctvím lidí k uvažování o otroctví zvířat a s vynořením Nového abolicionistického hnutí usilujícího o svobodu zvířat jako ohnisku morálního vývoje a společenské transformace, znovu objevilo otroctví jako ohnisko debat a bojů.
Podivné ovoce americké demokracie
Před i po revoluční válce byla Amerika systémem bažícím po otrocích. Ve své evropské formě se tento stát vyvinul na zelené louce, bez předchozí feudální historie nebo společných tradic, jako výtvor osudného britského podniku. Když britští kolonisté nenašli žádné zlato, jako Španělé v Americe, přešli na zemědělství. Od indiánů se naučili jak pěstovat tabák jako výnosnou plodinu, ale výsadba a sklizeň vyžadovaly intenzivní fyzickou práci. Pro tento úkol upřednostňovali kolonisté před domácími americkými indiány a anglickými dělníky, afričany, a to pro jejich statnost, zranitelnost a nízkou cenu.
První afričané přijeli na sever amerického kontinentu v srpnu 1619, o rok dříve, než se Pilgrims vylodili z Mayflower na pobřeží Massachusetts a o desetiletí dříve než začal Britský trh s otroky v Anglii. Výměnou za jídlo vystoupilo dvacet černochů z holandské otrokářské lodi, aby se stali první generací afroameričanů. Připojením ke společnosti, ještě nerozdrásané otroctvím a rasismem, pracovali jako smluvně vázaní sluhové britských elit. Jako takoví měli postavení rovné s chudými bílými sluhy a sluhové každé rasy mohli po vypršení smlouvy znovu získat svobodu. Jak bílí tak i černí vlastnili majetek, ženili se a volili v jednotné společnosti.
Tato příznivá situace se dramaticky změnila v 60. letech 17. století, kdy bylo do kolonií přiváženo ještě více afričanů, aby uspokojili rostoucí potřebu plantážní pracovní síly. Když se otroctví stalo klíčovým bodem kapitalistického rozvoje a plantážních ekonomik založených na tabáku, cukru a bavlně, vytvořili britští kolonisté rasistické ideologie, aby ospravedlnili násilné zotročení těch, kteří jim byli před Bohem a podle zásad přirozeného práva rovni. Afričtí muži, ženy a děti, kteří přežili šok ze zajetí a strádání během své cesty, byli draženi, značkováni a prodáváni bílým otrokářům, kteří rychle bohatli z obchodu, množení a vykořisťování jejich těl. Bez ohledu na krevní nebo citová pouta byly černé rodiny rozdělovány. Tito afričtí občané a milióny jejich potomků byli zbavováni práv, důstojnosti a lidského statutu a bylo s nimi brutálně zacházeno v nejkrutějším otrockém systému planety, takovém, jehož odporný odkaz stále ovládá a zamořuje Spojené státy.
Jak se kolonie stávaly čím dál méně závislé na zahraničních královstvích a britské vojenské okupaci a jak následně vzrostl útlak, konflikt mezi Královstvím a jeho vzpurnými subjekty – který se projevil v událostech jako Boston Tea Party v roce 1773 – vedl neúprosně k válce. 4. července 1776 přijal Kontinentální Kongres Deklaraci nezávislosti, která prosazovala „evidentní“ pravdu, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“ a „jejich tvůrce je obdařil určitými nezcizitelnými právy“. Společně s pokrokovými bělochy jako Thomas Paine a Abigail Adams, začali otroci toto pokrytectví rychle kritizovat. Šlo o to, že kolonisté jako Thomas Jefferson ostře vystupovali proti britské tyranii, a přitom vlastnili otroky, které vytáhli ze systému mnohem represivnějšího než anglická monarchie.
Zatímco mnoho černochů bojovalo za Brity, kteří jim slíbili svobodu, ostatní odvážně bojovali na straně patriotů a byli rozhodujícím prvkem jejich vítězství. Když v roce 1783 válka skončila, byly sociální vztahy a rasové názory velmi odlišné. Desetitisíce otroků uprchlo do Anglie, Kanady, na španělskou Floridu nebo do indiánských táborů. Mnoho severních otrokářů, kteří přijímali národní rovnostářské hodnoty, osvobozovalo své vězně bez ohledu na rasu. V roce 1783 se stal Massachusetts prvním státem zakazujícím otroctví a od roku 1789 do 1830 postupně následovaly jeho příklad všechny státy severně od Marylandu. Nicméně, mezitím v Jižních státech zapouštělo otroctví své kořeny stále hlouběji. A tyto státy získávali stále větší ekonomický a politický vliv.
Nový stát stál na rozhodující morální křižovatce ohledně otázek otroctví a pravého významu jeho údajných demokratických a křesťanských hodnot. Mohl ukončit otroctví a držet se svých ušlechtilých ideálů nebo mohl pomoci tomu, aby krutý systém otroctví zůstal americkým pokrytectvím a ne demokracií. Tragédie byla, že zvítězil požadavek zisku nad morálními zásadami. Ačkoli se Sever stále podbízel Jižním otrokářským zájmům, tyto dvě kultury se vzájemně neslučitelně vzdálili jako pohybem tektonických desek. Raději, než aby se spojili jako jeden národ vyznávající progresivní hodnoty, které je dovedly k válce, Spojené státy implodovali vnitřními rozpory a v roce 1861 začali krvavou válku se sebou samými.
Křik Abolicionismu
Popření svobody a zrazení spravedlnosti způsobilo, že jak svobodní tak zotročení černoši přidali na intenzitě svého odporu proti bílému útlaku. Stále více přecházeli odpůrci otroctví od taktiky reforem a umírněnosti k požadavkům na úplné a okamžité zničení systému otroctví, a tak se v 30. letech 19. století zrodilo abolicionistické hnutí.
Abolicionismus má původ v ostré kritice rasismu a jeho dehumanizujícím dopadu na černochy. Na americkém trhu s otroky byla lidská bytost, jen na základě barvy pleti, deklarována za biologicky a od přírody podřízenou bílým, a tím zbavena všech práv. V takovém systému je otrok proměněn z lidského subjektu na fyzický objekt, z osoby na zboží, a tím snížen na movitou formu majetku známou jako „movitý majetek“. Abolicionisté nazírali na instituci otroctví jako na něco od podstaty špatného, zkaženého a znelidšťujícího, tak že žádný černoch držený v otroctví – ať s ním jeho „pán“ zacházel jakkoli dobře – nemohl nikdy dosáhnout úplné důstojnosti, inteligence a kreativity svého lidství. Abolicionisté se zřekli všech reformních přístupů, které požadovali lepší nebo lidštější zacházení s otroky, aby trvali na úplném osvobození černochů z jejich řetězů, od jejich pánů, zákonů, soudů a ideologií, které poškozovali, brzdili a znevažovali jejich lidství.
Nejmilitantnější abolicionistické hlasy obhajovaly využití násilí, pokud je nutnou nebo oprávněnou taktikou boje nebo sebeobrany. V roce 1829 vydal David Walker svůj „Appeal to the Colored Citizens of the World“ (Výzva barevným obyvatelům světa), plamenný osmistránkový pamflet, který podrobil otroctví ostré kritice a vyzýval černochy k násilné vzpouře. Stejně tak presbytariánský ministr Henry Highland Garnet v roce 1843 ve svém programovém prohlášení k Národnímu shromáždění barevných občanů vyzval tři milióny černochů k tomu, aby požadovali svobodu a své utlačovatele v případě potřeby porazili, protože „není velká naděje na vysvobození bez prolévání krve“.
Společně s revolucí na Haiti 22. srpna 1791, v níž černí otroci porazili španělské a britské obyvatele, aby z Haiti vytvořili svobodnou černošskou republiku, způsobily takovéto názory mezi otrokáři ve Spojených státech paniku ohledně možnosti otrockých vzpour a násilí. Jejich strach byl oprávněný, protože černoši po celé zemi plánovali nebo prováděli vzpoury, během nichž docilovali pomocí kulek, mačet nebo ohně spravedlnosti, která jim byla před soudy odepřena. Zatímco rebelové jako Gabriel Prosser a Denmark Vesey byli prozrazeni a popraveni než mohli podnítit obrovské povstání, ostatní jako Nat Turner a John Brown (bílý křesťan) prolili krev mnoha otrokářů, než byli zadrženi a popraveni státem a odpůrci otroctví vzkříšeni jako lidoví hrdinové.
Další významné hlasy prosazovaly bojovnost a přímou akci bez násilí. William Lloyd Garrison, smluvně vázaný bílý sluha, začal 1. ledna roku 1831 vydávat prominentní abolicionistický bulletin, the Lieberator, který vydával třicet let. Proti těm snažícím se o pomalou, postupnou, mírnou změnu namítal Garrison: „Nechci myslet, mluvit nebo psát umírněně… Řekněte tomu, jehož dům je v plamenech, aby spustil umírněný poplach; řekněte mu, aby zmírnil záchranu jeho ženy z rukou násilníka; řekněte matce, aby pozvolna vyprošťovala své dítě z ohně, do kterého spadlo; ale nenabádejte mě, abych využil umírněnosti v případě jako je tento!“
Garrison také přivedl do abolicionistického hnutí Fredericka Douglasse. Douglass se narodil do otroctví, sám se vzdělával a z otroctví uprchl. S Garrisonovou pomocí se stal hvězdou v cyklu přednášek a v roce 1848 začal vydávat své vlastní abolicionistické noviny „North Star“. Ve svých elektrizujících proslovech šířil Douglass „doktrínu vzpoury“ nejvýmluvněji vyjádřenou v proslovu z roku 1857, který odhalil machiavelistickou podstatu politiky: „Síla nezmůže nic bez požadavků. Nikdy to tak nebylo a nikdy nebude… Celá historie pokroku lidské svobody ukazuje, že veškeré výsady, kterých bylo v rámci jejích vznešených požadavků dosaženo, se zrodili z vážného boje… Bez boje není pokroku. Ti, kteří tvrdí, že pomáhají svobodě a zatím odmítají nepokoje, jsou lidé, kteří chtějí úrodu, aniž by zorali půdu, chtějí déšť bez hromu a blesku. Chtějí oceán bez strašného burácení jeho vod.“
Vitální část abolicionistického hnutí byla tzv. „Underground Railroad“ (Podzemní dráha), tajná, ilegální síť dobrovolníků – bílých i černých, mužů i žen, svobodných i otroků – kteří porušovali pro-otrocké zákony, aby tajně odváželi tisíce otroků do severních Svobodných států a Kanady. Harriet Tubman nebyla pouze „pasažérem“ této dráhy, když ji ve věku 25 let v roce 1849 využila k útěku z otroctví. Stala se také jejím oslavovaným „průvodčím“. Přesto, že riskovala vězení nebo smrt, byla na útěku před lovci otroků a na její hlavu byla vypsána odměna 40 000 USD, vrátila se Harriet Tubman mnohokrát do Marylendu, aby osvobodila členy své rodiny a 70 dalších otroků. Ztělesňovala odvahu, zanícení pro svobodu a naléhavý cit pro spravedlnost ženoucí abolicionistické hnutí kupředu.
Po Občanské válce, která skončila v roce 1865, přijal Kongres Třináctý, Čtrnáctý a Patnáctý dodatek Americké ústavy. Tyto dodatky zakazovaly otroctví a obhajovaly rovné zacházení s černými a bílými. Od pozdních 80. let 19. století, byli černoši po celé zemi formálně „volní“, ale reálně zůstali polapeni rasistickým systémem násilí, zneužívání a chudoby. Navzdory úspěchům dosaženým během krátkého období obnovy, vytvořila Amerika znovu rasistickou diskriminaci příšernými novými způsoby. Když se Spojené státy staly apartheidním systémem tvořeným kolem segregačních zákonů Jima Crowa, násilí proti černochům dramaticky vzrostlo kvůli lynčujícím masám a Ku Klux Klanu. Brutalita se nezmírnila až do bojů za lidská práva v 50. a 60. letech 20. století a do přijetí úmluvy o Lidských právech v roce 1964, kdy se zdi apartheidu snížily, a byl umožněn významný sociální pokrok.
Nový abolicionismus
Zatímco černí američané a anti-rasisti pokračují v boji za spravedlnost a rovnost, morální a politická pozornost se posouvá k mnohem starobylejší, všudypřítomnější, intenzivnější a násilnější formě otroctví, která uvězňuje, mučí a zabíjí zvířata po miliardách v trvajícím celosvětovém masakru.
O osvobození zvířat mluvíme bez odlišností od osvobozování lidí. Člověk nemůže „zotročovat“, „ovládat“ nebo „vykořisťovat“ fyzické objekty, ani nemůžou být „vypuštěny“, „osvobozeny“ nebo „zrovnoprávněny“. Tyto pojmy se používají pouze v případě organických životních forem, které jsou schopné vnímat – v případě bytostí, které mohou zažít potěšení a bolest, štěstí a utrpení. Docela stranou od rozdílů mezi druhy a svévolnými pokusy upřednostňovat lidské schopnosti rozumu a jazyka nad jedinečnými přednostmi zvířecího života, lidská i nelidská zvířata sdílela stejné evoluční možnosti radostí nebo utrpení a v tomto ohledu jsou v podstatě stejná nebo sobě rovná.
Etika v podstatě vyžaduje, aby nikdo nepůsobil utrpení jiné bytosti nebo nebránil její svobodě a nesnižoval kvalitu jejího života, pokud by neexistovaly nějaké oprávněné, závažné důvody pro takový čin (např.: sebeobrana). Ve veškeré početné vědecké literatuře o složitosti zvířecích citů, inteligence a sociálního života, je schopnost bytosti vnímat nutnou a postačující podmínkou pro to, aby měla základní práva.
Tedy, právě tak, jak mohou být zvířata zotročena, tak mohou být i osvobozena; ve skutečnosti, tam, kde jsou zvířata zotročena, mají lidé pravděpodobně povinnost dát jim svobodu. Jako odpověď na toto volání svědomí a povinnosti, se na celém světě začaly rodit skupiny bojující za svobodu zvířat s cílem osvobodit uvězněná zvířata ze systému zneužívání, napadání a rozložit ekonomické a materiální základy útlaku a zpochybnit starověký způsob smýšlení, že zvířata existují jako lidské zdroje, majetek nebo/a movitý majetek.
Únos černochů z jejich rodného prostředí a domoviny, omotání řetězů kolem jejich těl, jejich transport přes kontinenty na přecpaných palubách trvající celé týdny nebo měsíce bez ohledu na jejich utrpení, značkování jejich kůže žhavým železem, aby byli označeni jako majetek, jejich prodávání v dražbách v pozici sluhů, oddělování rodinných příslušníků, kteří křičeli pod tíhou těchto muk, jejich vychovávání k obsluze nebo práci, jejich zneužívání za účelem zisku, jejich mlácení v nenávistném rozlícení a ze vzteku a jejich zabíjení v obrovských rozměrech – všechny tyto ukrutnosti, a nespočet dalších uvalených na černé otroky, měly počátek ve zneužívání zvířat. Pokročilé díky technologiím a poháněné kapitalistickým požadavkem zisku, pokračuje dnes nevyslovitelně násilné zneuctívání emocí zvířat, jejich rozumu a těl týráním a zabíjením miliard jednotlivců na kožešinových farmách, farmách s intenzivní zemědělskou výrobou, na jatkách, ve výzkumných laboratořích a na dalších děsivých místech.
Nyní nevyvstává pouze čas na zpochybňování zločinného zacházení s černochy, Židy nebo jinými lidskými oběťmi násilí „jako se zvířaty“; spíše musíme prozkoumat nezpochybňovanou domněnku, že je přijatelné zneužívat a terorizovat zvířata.
Zatímco rasistický přístup vytváří hierarchii nadřazený/podřízený na základě barvy pleti, pohled těch, kdo diskriminují zvířata (speciesismus = diskriminace druhů), snižuje a zhmotňuje zvířata rozdělením spojitosti evoluce na lidský a nelidský život. Tak, jako pramení rasismus z nenávistného pocitu nadřazenosti bílých, tak se diskriminace zvířat odvozuje od násilného přístupu nadřazenosti lidí, a to z arogantního přesvědčení, že lidé mají přirozené nebo Bohem dané právo využívat zvířata ke všem účelům, které si vymyslí.
Jak rasismus, tak speciesismus slouží jako ideologie ospravedlňující otrokářské ekonomiky. Po občanské válce, se z hospodářství orientovaného na bavlnu stalo, jak se národ pohyboval západním směrem, hospodářství dobytkářské, vyvraždilo milióny indiánů a šedesát miliónů bizonů a začal intenzivní chov a porážení dobytka na jídlo. Během celého dvacátého století, kdy se Spojené státy posouvaly od stravy založené na rostlinách ke stravě masité, se masný a mléčný průmysl stal obrovskou ekonomickou silou. V několika posledních desetiletích se hlavním prvkem globálního kapitalistického systému staly farmaceutické a biotechnologické společnosti. Jejich výzkum a pokusy pramení z držení, zneužívání a zabíjení miliónů laboratorních zvířat každý rok.
Samozřejmě, jakmile začal Homo erectus, skoro před třemi milióny lety, vyrábět nástroje, zabíjeli a přivlastňovali si homidité zvířata jako pracovní sílu, na jídlo, oblečení a nesčetné další zdroje a zneužívání zvířat bylo zásadním prvkem lidského hospodářství. Ale ať měli lidé v minulých loveckých a sběračských společnostech, prostých ekonomikách a dalších zastaralých kulturách jakkoli oprávněné důvody pro využívání zvířat k vlastnímu přežití, tato odůvodnění jsou nyní v moderním světě, plném alternativ k využívání zvířat na jídlo, oblékání a pro lékařský výzkum, zastaralá. Kromě toho, jakkoli důležité by pro moderní ekonomiky zneužívání zvířat mohlo být, utilitářské omluvy pro zotročování zvířat jsou tak nesprávné, jako argumenty používané k ospravedlnění lidského otroctví nebo pokusů na lidských bytostech v Auschwitzu nebo Tuskegee. Práva triumfují nad utilitářskými apely; jejich základní funkcí je chránit jednotlivce, aby nemohl být zabaven někým jiným nebo pro „vyšší dobro“.
Lest welfarismu
Pro rasisty nebylo neobvyklé, když tvrdili, že otroctví bylo pro černochy přínosné, nebo že nebyli pro svobodu biologicky předurčeni. Podobně tvrdí manažeři farem s intenzivním zemědělstvím, že prasatům, telatům a slepicím se daří lépe v podmínkách intenzivního uvěznění než v jejich přirozeném prostředí, protože v „řízeném prostředí“ jsou jejich „potřeby uspokojeny“. Ošetřovatelé v zoo a cvičitelé v cirkusech prohlašují, že jejich zvířata žijí lepší život v uvěznění, než by žili v divočině, kde by musela čelit pytlákům a dalším nebezpečím.
Abolicionisté napadají welfarismus jako nebezpečnou lest a překážku morálního pokroku a svůj postoj si zakládají na logice práv. Abolicionisté 19. století nepožadovali závazek otrokářů, že budou na otroky hodní, že je budou dobře krmit a oblékat nebo že jim dopřejí přiměřený odpočinek. Spíše požadovali úplné a neomezené vymýcení vztahu pán-otrok, osvobození otroků ze všech forem otroctví.
Podobně odmítá nový abolicionismus reformy zařízení a praktik zvířecího otroctví jako vysoce nepostačující a usiluje o úplné osvobození zvířat ze všech forem lidského vykořisťování, podmanění a nadvlády. Nepožadují větší, ale prázdné klece.
Zacházet s černými otroky humánněji je protimluv, protože institut otroctví je ze své podstaty anti-humánní a odlidšťující. Stejně tak nemůže logicky nikdo být hodný na zvířata držená proti jejich vůli ve vysilujícím uvěznění. Chovat se v takovéto situaci ke zvířatům „zodpovědně“ vyžaduje, abychom je osvobodili. Mluvit o „humánním zabíjení“ zvířat je obzvlášť absurdní, protože není humánní způsob, jak ukrást a zničit život zvířete a vystavit ho tak neustálé bolesti a utrpení. Žádná přesně mířená střela do hlavy zvířete nezaručí zachování žádného druhu morální důstojnosti, ať je metoda zabíjení k rozkouskování zvířete ve stavu vědomí na jakkoli vysoké úrovni. Zabíjení samo o sobě – zbytečné a neospravedlnitelné – je nehumánní a špatné.
Zatímco tisíce státních i nestátních organizací bojujících za blaho zvířat pomáhají zvířatům v nesčetných záležitostech a zmírňují jejich utrpení, nemohou je osvobodit od vykořisťování. Welfaristé nikdy nepochybují o instituci útlaku a s vykořisťovateli zvířat sdílí myšlenku diskriminující zvířata, že lidé mají právo využívat zvířata jako zdroje, pokud jednají „zodpovědně“. Morální pokrok a svoboda zvířat je založena na učinění důmyslného posunu od lidské zodpovědnosti za zvířata k právům zvířat.
Skutečnou překážkou morálního pokroku nejsou psychopati, kteří upalují kočky zaživa, protože oni jsou extrémní menšinou, jejíž činy jsou téměř všeobecně odsuzovány jako barbarské. Skutečnou bariérou osvobození zvířat jsou welfaristické sklony a jejich řeč „humánní péče“, „zodpovědného zacházení“, a „laskavosti a úcty“. Každá instituce zneužívání zvířat – včetně kožešinových farem a jatek – mluví touto řečí a zvířata v jejich „péči“ jsou běžně týrána strašnými způsoby. Zvířecí welfarismus je záludný. Konejší lidi představou, že zvířata v zajetí jsou zdravá a spokojená. Podporuje lidskou nadřazenost a snaží se převléknout elementární zlo vykořisťování zvířat do iluzorního jazyka „laskavého“, „uctivého“ a „lidského zacházení“. Snažíc se zamaskovat a zmírnit zlo útisku, zneužívá zvířecí welfarismus jazyk, překrucuje smysl a je v podstatě Orwellovský a klamný.
Mimo to, tím jak se snaží ovládnout a monopolizovat projev morální zodpovědnosti výhradně pro své účely předstíráním etického chování, umisťuje strategicky zvířecí welfarismus projevy práv zvířat jakéhokoli druhu – kvůli předpokladu, že zvířata nejsou naše zdroje k využití – mezi extrémy. A pokud zastánce práv zvířat nebo taková organizace poruší jakýmkoli způsobem konzervativní dekorum nebo právní hranice, welfaristé tuto taktiku označí za „násilnou“ a „teroristickou“, což znamená, že „znevažuje“ jinak řádnou otázku zvířecího welfarismu.
Na obranu Přímé Akce
Ačkoli je abolicionismus založen na logice osobních práv, ne na welfarismu, existují určité problémy s postavením některých zvířat, které musí být překonány. Za prvé, jak zdůrazňoval Gary Francione, mnoho jednotlivců a organizací bojující za práva zvířat jsou ve skutečnosti „noví welfaristé“ hovořící v pojmech práv, ale fakticky usilující o reformy zacházení se zvířaty a požadují tedy zmírnění, ne odstranění, útlaku. I když Francione podceňuje složitý vztah mezi blahobytem a právy, reformou a odstraněním, objasňuje problém těžko pochopitelných základních rozdílů mezi přístupem blahobytu a práv a správně trvá na potřebě znekompromisnění abolicionistických kampaní.
Francione je, nicméně, příznačný pro druhý problém otázky zvířat „právní dogmatiky“, která se podílí na vypočítavém argumentu status quo, že jedinou schůdnou a eticky přijatelnou taktikou z pohledu morálky a politiky je taková, kterou stát předem povolí a schválí. Se zavržením bojovných taktik přímých akcí, které hrály rozhodující roli během bitev za ukončení jak lidského tak zvířecího otroctví, používají Francione a ostatní stejná odůvodnění, která uplatňují welfaristé vůči nim. Nastavujíc zrcadlo welfaristické kritice práv a sloužící jako mluvčí státu a průmyslu zneužívajícího zvířata, Francione kritizuje aktivisty přímé akce jako radikální, extrémní a škodlivé pro morální důvěryhodnost a pokrok této záležitosti.
Jako jeho předchůdce má hnutí nového abolicionismu různé filozofie a taktiky, od legálních po ilegální přístupy a od zaměření pacifistického až po agresivní. Vzorovým příkladem nového abolicionismu je Animal Liberation Front (ALF). Aktivisté ALF vyvíjí dva různé typy taktik proti vykořisťovatelům zvířat. Za prvé, využívají sabotáž nebo ničení majetku, aby zasáhli jejich ekonomické srdce a snížili zisk plynoucí z využívání zvířat, a nebo aby jejich využívání úplně znemožnili. ALF trvá na tom, že její metody nejsou násilné, protože napadají jen majetek vykořisťovatelů zvířat a nikdy ne je samotné. Tím se vyhýbají násilnostem, které hájí Walker a Garnet. ALF tvrdí, že skutečné násilí je to, které je pácháno na zvířatech ve jménu výzkumu nebo zisku. Za druhé, při přímých a bezprostředních osvobozovacích akcích vniká ALF do vězeňských objektů, aby vypustili a osvobodili zvířata z jejich klecí. „Nekradou“ zvířata, protože v první řadě nejsou majetkem ani nikým, kdo může být vlastněn; spíše jim dávají svobodu. Tím, že zajišťují pro mnoho zvířat, které osvobodili, veterinární péči a domovy, využívajíc rozsáhlou nekonvenční síť poskytovatelů péče a domovů, je ALF skvělým současným příkladem Underground Railroad, která posílala černošské otroky na svobodu.
Nový abolicionismus je také zřetelný v práci skupin „open rescue“ jako Compassion Over Killing, které osvobozují zvířata z farem intenzivního zemědělství, aniž by ničili majetek nebo se schovávali pod maskami nebo v anonymitě. Kromě toho, etičtí vegani, kteří bojkotují všechny výrobky ze zvířat ze základního důvodu, že je špatné využívat nebo zabíjet zvířata jako zdroje jídla, i když jsou zvířata chována a zabíjena ve volném výběhu nebo humánně, odstraňují ze svých životů krutost a společně přispívají k eliminaci vykořisťování zvířat.
Dosud nejsou v hnutí pro osvobození zvířat žádní Nat Turnerové ani John Brownové, ale možná už jsou v dohledu. Pro své činy by měli ospravedlnitelný důvod. A dokonce by měli i precedent. Podle doktríny boje: Bez spravedlnosti není mír.
Význam morálního pokroku
Právě tak, jak se abolicionisté 19. století snažili o to, aby si lidé byli vědomi největší morální otázky té doby, usilují noví abolicionisté 21. století o to informovat lidi o strašlivosti a důležitosti utrpení zvířat a jejich útlaku. Tak, jak dříve „černé“ otrokářství vyvolalo základní otázku o významu americké „demokracie“ a moderních hodnot, tak vyvolává i současná diskuse o otroctví zvířat kritický pohled do lidské duše zničené násilím, arogancí a odcizením, a naléhavá potřeba nové etiky a citlivosti pramení v úctě k veškerému životu.
Osvobození zvířat není pojetím neznámým pro moderní kulturu; spíše staví na nejprogresivnějších etických a politických hodnotách, které vyvinul západní svět během posledních 200 let – jde o zásady rovnosti, demokracie a práv – jek je to vede k jejich logickému závěru. Zatímco etikové jako Arthur Kaplan tvrdí, že hodnota práv je snížena, když jsou rozšířeny na zvířata, je mnohem přesnější to chápat jako záchranu práv od svévolného a špatného omezování jejich skutečného významu.
Dalším velkým krokem v morálním vývoji je odstranění poslední přijatelné formy otroctví, které si podrobuje obrovskou většinu druhů této planety pro násilné rozmary druhu jediného. Morální pokrok dnes představuje vhození lidské nadřazenosti do stejného koše, kam společnost dříve odhodila nadřazenost mužů a bílých. K osvobození zvířat je třeba, aby lidé překročili samolibé hranice humanismu a udělali kvalitativní skok v etickém uvědomění, čímž posunou morální závoru od rozumu a jazyka ke schopnosti vnímat a subjektivitě.
Osvobození zvířat je vyvrcholením rozsáhlého procesu učení, pomocí něhož si člověk začal postupně uvědomovat, že argumenty ospravedlňující hierarchii, nerovnost a diskriminaci jakéhokoli druhu jsou svévolné, neopodstatněné a nesprávné. Morální pokrok se projevil v procesu demystifikace a zpochybnění všech mýtů – od starověkého patriarchátu a Bohem daného práva králů k Sociálnímu Darwinismu a speciesismu – snažících se ospravedlnit nadvládu jedné skupiny nad jinou. Morální pokrok se posunul kupředu díky dynamičnosti přechodu od hierarchičnosti k rovnostářství a vývojem širší a více objímající etické společnosti. Tím, že si společnost uvědomila, jak jsou odůvodnění používaná k útlaku černých, žen a dalších znevýhodněných skupin, nelogická a neospravedlnitelná, začala chápat, že diskriminace druhů (speciesismus) je další neopodstatněnou formou útlaku a diskriminace.
Stavíc na rychlosti uvědomění a úspěších minulých abolicionistů a sufražetek, by případně mohl boj nových abolicionistů vyvrcholit v Listině práv (zvířat). To by vyžadovalo dodatek k ústavě, který by zakázal zneužívání zvířat a diskriminaci založenou na příslušnosti k druhu, který by uznal zvířata jako „osoby v substantivním smyslu“ a udělil jim práva důležitá a nutná k jejich existenci – právo na život, svobodu a na usilování o štěstí. V roce 2002, udělalo Německo rozhodující první krok tímto směrem, když do ustanovení ve své ústavě, kde se stát zavazuje chránit důstojnost lidí, přidalo slova „a zvířat“.
Pokud je kapitalismus systém s heslem růst-nebo-smrt, založený na otrokářství a vykořisťování – ať je to imperialismus a kolonialismus, vykořisťování dělníků, nerovný plat založený na pohlaví, nebo utlačování zvířat – pak je to systém, který musí hnutí za skutečnou demokracii překročit, ne doplnit. Ale právě tak, jak černošští otroci odsoudili pokrytectví kolonistů napadením britské tyranie, a jak sufražetky odhalily rozpor boje USA za demokracii v zahraničí během I. světové války, zatímco ji doma odpírali polovině svých obyvatel, tak je každé budoucí hnutí za mír, spravedlnost, demokracii a práva, které pochybí tím, že bude mluvit proti osvobození zvířat, stejně rozporuplné jako neúplné.
Zdroj:
http://animalliberationfront.com/Philosophy/Steven_Best-NewAbolitionism.htm
Stránky autora:
http://www.drstevebest.org/
Překlad: Lucy Greenfinch
