<< zpět   Název: Čistý Žánr: Povídka Autor: Foxy Zveřejněno: 23.07. 2019     Poznámka autora:   Povídka vypráví krátký útržek mého života. Byla napsána, protože je to pro mě začátek terapie jak se s tím vším vyrovnat. Obsahuje prvky násilí.     Slunce zalévá údolí přede mnou paprsky nadcházejícího léta. Lehký vítr si pohrává se stébly pšenice oseté na polích a jeho měnící se směr vykresluje s její pomocí až psychedelické obrazce. Na obloze není ani mráček. Jen tu a tam protíná blankytnou modř bílý pruh kondenzační stopy motorů letadel. Kdykoliv jindy bych si tento idylický den dokázal vychutnat. ,,Pitomý vítr. Každou chvíli se mění. I příroda je proti mně,“ postesknu si v duchu. ,,Alespoň že slunce mám v zádech.“ Ležím na okraji lesa v místech, kde pole plynule přechází ve vyšší podrost. Mohli by kolem procházet zástupy a stejně by mě přehlédli. Maskování jsem věnoval náležitou péči. Každý kousek své rezavé srsti jsem přetřel směsí barev v přírodních odstínech a hlíny. Tráva z okolí zalepená do chlupů není vůbec příjemná, ale zvyšuje moje šance na přežití. Ani v nejmenším nevypadám jako elegantní lišák. Jsem spíš pomalu se pohybující křoví. Křoví připravené kousnout každého kdo si s ním začne. Trvalo mi dva dny vybrat tuhle pozici. Otevírá se z ní nejlepší výhled na celou oblast a zároveň poskytuje vcelku dobré krytí pro ústup. Budu mít dostatek času po výstřelu potichu zmizet než se ti troubové dole vzpamatují a půjdou mi po krku. Letmým pohledem na hodinky zjišťuji, že je pomalu čas na jídlo. Konečně. Sušená strava sice nestojí za moc, ale pořád lepší než nejíst vůbec. Opatrně nastražím uši a zavětřím. Nikde žádný náznak pohybu. Ani ve vzduchu není cítit případné nebezpečí. ,,Dobrá, jdeme na to,“ řeknu si, skládám nožičky svojí pušky a polehoučku se začínám ocasem napřed plazit hlouběji do lesa. Jakýkoliv ukvapený pohyb nebo nenadálý zvuk může pokazit celou akci a odsoudit mě k smrti. - Po úmorných patnácti minutách jsem konečně ve svém improvizovaném táboře v díře po vyvráceném stromě. Protahuji si ztuhlá záda a pro rozhýbání dělám pár dřepů. Přeci jen ležet na zemi v neprůstřelné vestě bez hnutí skoro sedm hodin není vrchol pohodlí. Z ukrytého batohu vyndávám dávku jídla. ,,Tak copak to dneska máme,“ mumlám si, ,,hmmm žemlovku. To bude lahoda.“ Otevírám sáček a zjišťuji, že obsah má podobu drcených hrudek různých barev a velikostí, které voní ještě hůř než vypadají. ,,Mňamka. Ještě že k tomu dávají ten toaletní papír,“ utrousím s kyselým výrazem při představě toho, co bude následovat v pozdější části dne. Zalévám směs vodou a vhazuji dovnitř ohřívací kapsli. Můj jediný zdroj tepla. Vše ostatní by mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost. Po pár minutách míchání hledím na smutnou realitu. Hrudky se spojili v jeden vlažný, beztvarý a páchnoucí chrchel oblepený kolem vidličky. ,,Měl jsem to prostě sníst suchý,“ konstatuji sklesle. Na krátký okamžik uvažuji nad tím, jak ze svého oběda dostat vodu zpátky do láhve a zvýšit tak jeho chuťový i vizuální potenciál. Po pečlivém prozkoumání všech možností a následném pochopení neproveditelnosti úkolu se s největším odporem pouštím do okusování ,,žemlovky“ z příboru. Samozřejmě za dobu mého hloubání už víceméně vychladla a stala se tak ještě lákavější. ,,Co jsem komu provedl?!!“ hrozím mlčky tlapou zatnutou v pěst směrem k nebesům kde tuším náš sledovací dron. - ,,Oká....žemlovka se přesunula do jídel, která už nechci ani vidět,“ zhodnotím gurmánský zážitek po dojedení posledního sousta. Uklízím veškerý odpad zpátky do batohu a znovu maskuji své útočiště. Ze sumky na vestě vytahuji malé zrcátko. Zběžně kontroluji stav obličeje. V tenhle horký den se potím jako blázen a nerad bych kvůli steklé barvě na sebe upoutal pohledy nepřátel. ,,No vida, jsi fešák Foxy,“ zazubím se na sebe ironicky. ,,Každá po tobě hned skočí.“ Najednou zachrčí vysílačka: ,,Foxtrot jedna šest, tady Papa tři osm. Objekt zájmu se přesouvá v terénním vozidle do cílové oblasti po západní silnici. Očekávaný čas příjezdu čtyři minuty, přepínám.“ ,,Doprdele, zakleju pro sebe, ,,měl přeci přijet až večer.“ Tisknu tlačítko radiostanice: ,,Foxtrot jedna šest. Je to vážně objekt zájmu? Čas neodpovídá, přepínám.“ Nečekám na odpověď z velení, kontroluji pušku, vestu a kalkuluji svoji situaci. ,,Když poběžím, je to na pozici dvě minuty. Tím, ale ohrozím sebe a celou operaci, protože se téměř jistě prozradím.“ Z myšlenek na to co budu dělat, pokud se rozpoutá peklo mě vytrhne hlas ve sluchátku: ,,Foxtrot jedna šest. Potvrzuji. Došlo ke změně v harmonogramu objektu zájmu. Zapomněli jsme vás informovat Foxtrote. Hodně štěstí. Konec.“ ,,Sakra!!!“ praštím pěstí do stromu. ,,S tebou bude konec až se mi dostaneš do drápů,“ šeptám do mikrofonu, i když bych v návalu emocí nejraději řval na celý les. Čas mi protéká mezi packami. ,,Kašlu na to. Jinak to nejde,“ smířím se s realitou a s odstřelovačkou připravenou v rameni vybíhám směrem k poli. - Zbývá pár metrů k hranici lesa. Vyklusávám, abych se po sprintu trochu uklidnil a vydýchal. Trhaně se rozhlížím do všech stran v očekávání nepříjemného překvapení. Naštěstí všude panuje klid. ,,Dobrá první část je za mnou,“ oddechnu si. ,,Teď už jen ukázat svůj kožich, udělat co je třeba a zmizet.“ Rozhoduji, že se zbytek vzdálenosti budu raději plazit. Mírně to zvýší moje šance na zachování utajení. Hodinky zavibrováním hlásí minutu do příjezdu cíle. Lehám si a opatrněji než obvykle se dostávám na místo. V hlavě mám prázdno. Adrenalin vymazal všechny zbytečné pocity. Zůstal jen instinkt přežití a můj výcvik. Jsem na pozici. Opřu tvář o lícnici pažby, zklidním dech a podívám se do optiky. Vozidlo akorát přijíždí k malému shluku domů místních farmářů. Směrem k autu vychází vstříc několik psů. ,,Super, budou se mi do toho motat,“ hlesnu. Dveře tereňáku se otevírají a vystupuje vlk s lasičákem. Oba se volným krokem vydávají ke shromážděné skupince. Vykračují si a podle gest vtipkují jakoby ani nebyla válka. Jejich bezstarostnost je tak přehnaná až mi to vzhledem k situaci nepřipadá normální. ,,Ani nezkontrolovali perimetr,“ podivím se. Lasičáka v zelené uniformě a samopalem přes záda okamžitě poznávám. Neznám jméno, není pro mě podstatné, ale jeho fotku jsem viděl posledních několik týdnů skoro pořád. On je ten kvůli komu tohle všechno podstupuji. Velitel zdejší oblasti. Chytrý, nekompromisní a dle mích měřítek zbytečně brutální. Jeho pověst násilníka ho předchází kamkoliv se hne. Psi před ním v bázni padají na zem. Sice jsou čtyři a nevypadají na nějaké sušinky, ale i tak je skolí síla autority. Nezmůžou se na odpor. Ani se nedivím. Neprokázáním podřízenosti by ohrozili sebe i rodiny. Zbrklá akce by jim nemusela vyjít a následovalo by jen zbytečné krveprolití. ,,Zpátky k práci,“ přeruším své filozofování. ,,Vítr se trochu ustálil, přidám čtyři cvaky doprava,“ počítám stranovou korekci. ,,Vzdálenost cíle je 850, převýšení 50 metrů,“ nastavuji komínky výškové korekce a paralaxy na puškohledu. Znovu přilícím, pomalu najedu záměrnou osnovou na záda lasičáka, který je právě zabrán do slovního ponižování v prachu ležících psů a odjistím zbraň. Pomalu vydechuji připravený vystřelit a ukončit teror těch nebožáků. Zaslechnu slabé zabzučení a těsně u mojí hlavy vyletí do vzduchu drn. Vzápětí údolím zaduní výstřel. ,,Kurva,“ kleju nahlas a tisknu se k zemi co nejvíce je možné. Hlavou mi proběhne: ,,Vidí mě nebo to zkouší naslepo?“ Neopovažuji se ani pohnout. Každičký chlup na těle mám naježený, ztěžka dýchám. Snažím se nemyslet na to, že jsem už měl být mrtvý. V optice sleduji jak lasičák panikaří. Se samopalem v tlapách zvedá násilím vystrašeného postaršího vlčáka na nohy a kryje se za ním. Vlk překotně cosi huláká do vysílačky. Do relativního bezpečí auta oběma chybí asi 200 metrů. Mám dost času. Opatrně se snažím ušima zaznamenat směr výstřelu. ,,Kde je ten hajzl co ho kryje?“ Jako blesk z čistého nebe přiletí další projektil a dopadne vedle mé pravé zadní tlapy. ,,Doprdele, jo ví kde jsem, jen neumí střílet!!“ Na útěk už nelze pomýšlet. Jakmile bych se zvedl a pokusil o úprk do lesa, potkají moje záda kousek oceli pohybující se nadzvukovou rychlostí. A pokud má střelec správnou munici, nemusela by mě vesta zachránit. Napínám uši jak nejvíc můžu. Ozvěna se v krajině odráží, ale i tak zhruba tuším kde leží můj nezkušený protivník. Je přímo naproti mně na druhé straně údolí. Překotně se snažím najít odkud může pálit. Z předchozího průzkumu mám vytipovaná dvě místa. První vypadá až na pár poválených trsů trávy čisté, ale na druhém se mi zdá, jakoby přibylo několik větviček. Nemám času nazbyt. Třetí ránu už by pokazil jen absolutní diletant. Rozhoduji se to risknout, od oka odhaduji korekci na osnově a dvakrát za sebou tisknu spoušť. Poloautomatický mechanismus zbraně se postará o zbytek. Už není cesty zpět. Právě jsem na sebe upozornil všechny v údolí. Střely k cíli letí zhruba čtyři vteřiny. Sleduji jejich dopad. Údajné větvoví mírně nadskočí, převalí se na bok a zůstává nehybně ležet. Asi jsem mu trochu pocuchal srst. ,,Vyřešeno,“ zubím se škodolibě od ucha k uchu. Přemířím zpátky na primární cíl. Vlk právě nastupuje na místo řidiče. Lasičák je už téměř u dveří. Šikovně nastavuje případnému zásahu svůj vzpouzející se živý štít. ,,No tak uhni se blbče,“ cedím skrz zaťaté zuby, ,,chci jen jeho.“ Posledních pět metrů. Nemám na výběr. Nemůžu riskovat střelbu přes sklo vozidla. Musím splnit úkol. V zájmu většiny mi nezbývá nic jiného než obětovat nevinného. Střed kříže umisťuji mezi plece ovčáka. ,,Promiň brachu. Neboj, nic neucítíš,“ zašeptám a znovu mačkám spoušť. Hlavou mi projede ostrá bolest následovaná duněním. Síla tlakové vlny mi ochromuje mysl. Nemůžu ani křičet bolestí. Cítím jak mi po tvářích stéká horká krev. Instinkt velí utíkej. Ztěžka popadám pušku za popruh a pokouším se odplazit mezi stromy. Svět se noří do temnoty, tělo ochabuje..... ,,První místo nebylo čistý.“ - ,,Hej lišáku. Hej vstávej, konečná,“ slyším volání jakoby z dálky. Někdo se mnou cloumá. Trhaně se probouzím a popadám útočníka do tlap. Drápy mu zarývám hluboko do kožichu. ,,Mě jen tak nedostaneš!!!!“ řvu. ,,Co blbneš magore, pusť mě!!!“ vyjekne překvapeně mourovatý kocour. Zrak se mi pomalu rozjasňuje. Zjišťuji, že můj nepřítel je tramvaják. Napůl šokovaný pomalu povoluji sevření. Hledím na něj a nechápu co se stalo. Cáry jeho stejnokroje mi visí z drápů. ,,Já,...velice se omlouvám. Zaplatím vám to,“ vyhrknu ze sebe a z kapsy kalhot vytahuji peněženku. ,,Konečná, vystup si. Peníze si nech. Vypadáš, že je potřebuješ víc než já,“ odsekne kocour naštvaně, ,,a buď rád, že na tebe nezavolám policii!“ Vypotácím se z tramvaje a zhroutím na lavičku zastávky. Hlava mi klesne do tlap, do očí se derou slzy: ,,Kde to zase jsem? A kolik je vůbec hodin? Bože co se stalo....“ Nechávám emoce jen tak plynout. Nemá smysl se bránit. Po pár minutách se už cítím trochu líp. Vyndavám z kalhot platíčko prášků. Dva vyloupnu, chvíli na ně zírám a nakonec je spolknu. ,,Zase bude dobře. Jak říkala doktorka. Chce to čas.“       Komentáře k tomuto dílu