Prequel:
Otevřu oči a vidím modrou.... Svět je modrá.... Svět - zvláštní slovo - co to znamená? Zavřu oči, černá. Otevřu, modrá.... Hmm, nějak se nám to komplikuje. Je tu modrá, černá a oči co jdou otevřít a zavřít..... A je tu ještě něco... Hukot, ale ten nevidím, ten slyším. Udělám černou, to je lepší.... Něco se děje! Něco divného, asi bych měl udělat modrou. Vím, že bych měl, ale je to tak těžké..... Otevřu oči, ale není to to, co bych čekal. Vidím nějaké šmouhy a hukot už taky není, co býval. Hukot něco říká a ten stín nademnou také znám. "Arysi, tak krysaprdel vstaň " Udělám černo "Hmmm, jsem krysaprdel? " "Jo Arysi, když se už sakra hneš, jseš klidně serežant krysaprdel, Pane" Uvědomují si tělo a to bolí. Proč nemůže být zas jen modrá a černá?
Nemůže, všechno se mi to vrací a to je ještě horší, než jen bolest. Vím, že tu jsem se smečkou, že jsme spadli do hezky dlouho používané latrýny a jsme tam až po uši. A podle obláčku kouře, co nad sebou vidím, ji zrovna někdo chce použít.... Chytnu Speikiho, co se nademnou sklání. Kouknu do stran a strhnu nás doleva do kráteru po granátu, co mně poslal do toho slastného limbu. Svět se otřese a hukot je zpátky a přes něj slyším, jak okolo nás dupou obří. Zvednu se na všechny čtyři, oklepu se, abych dostal z kožichu prach a písek a hned toho začnu litovat. To když mi výstroj naráží na bolavé tělo. Výstroj! Flintu mám, ta my dala facku. Začnu se šacovat. Ve vestě flaška, čtyři zásobníky, melanž na pásku pistole a dva zásobníky. Vysílačka chybí... "Speiké, podpora je v hajzlu" Speiké! Začnu kolem sebe hrabat, otočím se a vidím, jak se na mně šklebí ta jeho tlama s předraženým tesákem. "Vyspinkaný seržante Krysaprdel? " "Jo, dorůžova, jako s tou tvojí čubkou." Chytnu ho za tlapu a vytáhnu z prach.
Vyhrabem se na okraj kráteru a koukám po našem světě. Okraj radioaktivní pustiny, kde jsme my jako doma. My jsme se zde zrodili. Dnes se nad tím už nikdo nepozastavuje, jsme uznáni jako tvorové. Ale před věky, na konci radioaktivní zimy začali přeživší křížit své psy s divokými vlky, ale netušili, že jejich svěřenci budou přebírat gen i mimochodem jen tak blízkým soužitím s nimi, a tak jsme se každým olíznutím psovoda stávali více a více tím, čím jsme.... Jo, radioaktivní zima a atmosféra plná toxinů je sviňsto. Díky za to.
Bunkr je pár set metrů předemnou. Nemáme spojení, ale to nevadí. Sednu na dno kráteru, nadechnu se a začnu výt. Teď už je jedno, že budou vědět, kdo proti ním stojí.... Budou se bát a budou vědět, že jsou "jen" kořist..... Slyším, jak bratři odpovídají, je to čím dál tesknější. Máme ztráty....
V první linii, nebo spíš daleko před ní, kde složíme, to není nikdy jiné... Ale hlavní je, že vím, kde jsme, a kde mám bratry a oni vědí, kde mají mě.
Vyrážíme po další salvě dělostřelectva. Je nám jedno, jestli střílí naši, nebo jejich. Už jsme připravení. Slyšíme jednotlivé granáty a víme, kam se krýt, a po posledním vyrážíme.
Zahalení zvýřeným prachem radioaktivní pustiny naší matky, která nás schová pod své sukně prachu a písku. Jsme hnáni touhou lovit. Zpozorují nás až pár metrů od bunkru... Moc pozdě, když natáhnem běhy, dokážem být rychlí, rychlejší, než se obávají. Nalepím se na horký beton bunkru. Začne štěkat kulomet. Moc pozdě, už jsem mimo palebné pole. "Speike, Granát." Jo, byl to povel, ne dotaz, proto jsme tak dobrý. Pořád to máme v sobě. Chytám odjištěný kouřící váleček smrti a rovnou ho házím do střílny za svou hlavou. Pudově se stočím do klubíčka, až mne praští flinta a bum. Chytám Speikeho flintu a mířím s ní do průzoru, než se mi mihne nad hlavou a pak ještě tři údery srdce, pak mu ji hážu a skáču za ní. Tohle si ještě pamatuji ze štěněcích her - rychle a agresivně, než se kořist vzpamatuje.
Najednou se ocitám v jiném světě. V bunkru je tma a kouř po granátu. Štípe v čenichu. U dveří je Speike. Kouknu po místnosti, nikdo nepřežil. Poklepu mu na rameno, jdeme dál. Na dalších místech proráží zbytek smečky. Jdeme dál. Pohyb a salva ze Speikyho flinty zní jako hněv bohů. Naše zbraně nebyly stavěny na tiché akce, ale zas prostřelí i stopu železobetonu. Ale tady jsme v úzkých chodbách a flinta leda překáží, tak ji hodím na hřbet a probíhám okolo něj po čtyřech. V rychlosti se sklouznu do rohu, odrazím se od zdi za sebou a skáču rovnou na postavu, co stojí předemnou. Nemá kožich, není náš. Je to kořist. Zahlédnu oči, ale koukám na krk, do kterého zabořím tesáky. Svalím se přes něj a celou bytostí cítím křupnutí v tom krku a kořist úplně zhadrovati. Jeden dole, kolik jich ještě zbývá? A to už zas slyším rachot Speikiho flinty, kterej mi přes hlavu sází jednu ránu za druhou. "Krysaprdel, prober se, nemůžu ti furt hlídat ocas." Jo, má pravdu, nějak se nechávám moc unést, měl bych se soustředit. Ještě pár místností a domů....
Bludiště z betonu s tak nízkými stropy, že se tu ani pořádně nenarovnám. Strop má sedm stop a to bych dřel hlavou, uši si odírám už teď, když si nedám pozor. Zatracený lidi, ale mohlo by bejt i hůř. Slyším střelbu a řev. Smečka už stahuje smyčku. Už to nebude trvat dlouho. Jsme u hlavní místnosti. Uvnitř už začalo peklo, slyším hluk války - slastný řev, ale i zoufalé kňučení bratří. Něco je špatně.
Flinta mi skočí do pacek sama. Pár ran do masivních zvěsů dveří. Naučeným pohybem vyměnit zásobník, natáhnout závěr. Kop do dveří, které se poroučí k zemi. Přes jejich hranu vidím hexadóm tak velký, že se v něm schová celý betonový bunkr. Přímo naproti mne je střílna, která mi mrká na pozdrav. Něco mne kopne a zahodí přes celou chodbu zpátky....
Černá? Otevřu oči, černá? A hukot už také tichne. Jo, černá je vlastně taky fajn...
Zprava 83059@571b
Jednotka drápů byla vyslána eliminovat nepřátelské postavení. Ukol přez značné ztráty splněn. Čistící tým z místa vyzvedl potřebné dokumenty a vyslané subjekty:
Speike (fatální poškození reciklován)
Thorus (drobné poškození zařazen do boje)
Graifee (k rekonvalescenci)
Arys (poškozen vyřazen z bojové služby nove zařazení Mechanik)
Duto (fatální poškození reciklován)
Fiela (vyřazena z bojové služby zařazena na plemenitbu)
Tremil Beloo Kepy Hexo (identifikovány pozůstatky poškození terminální nevhodné pro recyklaci)
|
