Ležela na kopci. Bylo to její oblíbené místo. Obrovská louka, která se vlnila dolu a nahoru na kraji vesnice. Vesnice, která čítala pouze několik málo chalup, případně chat, jejichž vlastníky byly převážně lidé z velkých měst, kteří do svých druhých obydlí dojížděli pouze na víkendy, prázdniny a dovolené. Oni byla jedna z rodin, která tento typ byla také. Její matka si hodně dlouho přála chalupu, až jí otec nakonec vyhověl a před šesti lety koupil polorozpadlou budovu, jež se postupem času proměnila v docela útulné obydlí. Chalupa ležela v tiché oblasti, kde jedinými rušivými zvuky byli ptáci, sekačky trav, několik málo projíždějících aut a šum stromů, které byly roztroušené všude, kam jen oko dohlédlo.
Už nejméně patnáct minut se vyvalovala na kopci v dlouhé trávě, se stéblem v puse, s nohou přes nohu a zavřenýma očima. Byl to obyčejný víkend, navíc v půlce jara, takže se moc lidí, kteří by rušili její klid nenašlo. Otevřela oči a zase je zavřela. Pomyslela si, jak je nádherné vyhřívat se ve vysoké trávě na kopci nikým nerušena, naslouchat zpěvu ptáků, šustění trávy a poryvům větru. Její starosti, kterých nebylo málo, se pomaličku vytrácely v jejím ráji klidu a pohody.
Nenašlo se nic, absolutně nic, co by její klid narušovalo, či jí přidělávalo starosti. Nikde okolo nebyli žádní lidé, kteří jí věčně znervózňují a narušují život. Jedině takto, bez lidí, se mohla úplně uvolnit. Nikdo se jí na tomto místě pohody neposmíval za její vzhled. Jí nijak zvlášť v tuto chvíli netížilo, že má 76 kilogramů na jejích téměř patnáct let, netížilo jí ani to, že se jí předevčírem na bradě objevilo velké ošklivé akné a dokonce ani to, že jí vítr naprosto rozcuchal její příliš odrostlé vlasy.
Spokojeně si povzdychla a zvedla se. Dost vyhřívání na sluníčku, nastal čas na procházku. Sebrala mikinu, na které víceméně ležela, uvázala si jí kolem pasu a vzala ze země foťák. Pomalým loudavým krokem vykročila směrem k lesu. Po cestě se vyžívala v nádherném klidu a tichu, které tu panovalo a které rušil pouze zpěv ptáků a šustění trávy, kterou se proháněl vítr.
Sešla z kopečka a vyšla další kopeček, na kterém se uchýlila k jeho straně a šlapala pomalu po ní. Tuto cestu znala nazpaměť, šla ji už nespočetněkrát.
Po několika málo krocích uviděla třešňové stromy. V létě měli nádherné srdcovky, na které strašně ráda chodila. Teď však byly pouze obsypané květy. To jí ale nevadilo a zastavila se na chvíli u větví obsypaných květy. Najednou jí blesklo hlavou, že už ví, proč se tomuto měsíci říká květen. Vyfotila větve plné květů a vydala se zase loudavě dál.
Když došla až na konec k poslednímu třešňovému stromu obrostlému kopřivami, začínala být vděčná za své džíny, ve kterých jí sice bylo horko, ale chránily jí před kopřivami, od kterých měla v létě vždy požahané nohy. Teď se však jen usmála a spokojeně vstoupila do moře kopřiv, kterým se bez problémů přebrodila na cestu na kraji pole.
Nikdy nezjistila, komu toto pole patřilo a upřímně, bylo jí to celkem jedno. Vstoupila na okraj pole a začala se brouzdat cestou porostlou jakousi zelenou rostlinou, kterou někdo pěstoval, na její konec. Cestička byla z jedné strany obklopená polem a z druhé dalšími třešňovými stromy. Kdo tady mohl vysadit tolik třešní.....? Asi je někdo moc miloval. Možná příroda?
Na konci seskočila na prašnou cestu, která vedla k lesu. Podél cesty se táhlo pole a z druhé strany sem tam byly keře a stromy. Sestoupila z cesty na pole, které bylo porostlé stejnou zelenou nízkou rostlinou, jako to minulé. Vykročila vstříc zatím neviditelnému lesu, zeleným mořem.
V polovině tohoto pole se zastavila. Koukla se dopředu, otočila se do stran a podívala se i za sebe. Nikde nebylo nic na dohled, žádný strom v dálce, žádná vesnice, vůbec nic. Všude jen to zelenohnědé pole. A přesto, přesto slyšela velmi zřetelně zpěv ptáků. Zajímavé.
Pokračovala dál k lesu a vyžívala se v nádherném větru. Větru, který jí cuchal její polodlouhé vlasy, které si nechtěla dát přistřihnout, na všechny strany. Větru, který jí lepil triko na tělo, tak, že bylo vidět, jak je při těle. Obyčejně, v přítomnosti lidí, tohle nesnášela. Věčně si uhlazovala vlasy, věčně si upravovala tričko, aby alespoň trochu zamaskovala svou tloušťku. Ale teď, teď jí to bylo jedno. Nikde nebyli lidé, byla tu v okruhu půl kilometru sama.
Nechala vlasy, ať si vlají na všechny strany, jak chtějí. Nechala triko, ať jí obepíná jak jen může. Zavřela oči a kráčela se zavřenýma očima dopředu, naslouchajíc křiku ptáků a vyžívajíc se v hlazení větrem po tváři.
Po chvilce oči otevřela. Pořád šla dál. Na nic nemyslela, vůbec na nic, jen šla. Existoval pro ní jen vítr, ptáci a země pod nohama. To bylo velmi zvláštní. V přítomnosti lidí nikdy nedokázala na nic nemyslet, nedokázala se nikdy uvolnit. Nyní však byla absolutně uvolněná. Bez každodenních lidských starostí. Byla taková, jakou jí nikdo nikdy nespatřil, protože tuto tvář si nechávala jen a jen pro sebe.
Netrvalo dlouho a došla na konec pole. Slezla menší sráz a přeskočila zurčící malý potůček. Ocitla se na nádherném malém palouku obroubeném stromy lesa. Kvetly tam žluté pampelišky, jakési bílé květiny a bylo tam hodně trávy. Na chvíli se zastavila, posadila se do zeleno-žluto-bílého moře a poslouchala zvuk potůčku spojený s hlasy ptáků. Pomyslela si, jaký to ráj existuje na zemi a zvedla se.
Došla na začátek lesa. Obrátila se zády k lesu a šla do vesničky, ještě menší než vesnička, ve které dočasně má pobývat, za účelem napití se ze studánky. Studánka to byla nádherná. Na kraji vesničky byla kamenná malá jeskyňka zaplněná čirou, průhlednou a křišťálově čistou vodou. Trochu se napila. Nezklamala ji – byla ledová.
Tuto studánku vybudovali lidé. Zaplnili ji lidé. Jsou lidé tedy k něčemu přeci jen dobří?
Odešla od studánky a vrátila se k lesu. Vešla do něj a kousek šla po cestě. Po cestě zaházené kameny tak, aby bylo pohodlnější po ní jít. Ty kameny tam naházeli lidé. Nikoli příroda, lidé.
Zadívala se do dálky na cestu, která se na konci rozdvojovala. Plácla se do čela. Úplně zapomněla, že postrádá orientační smysl. Bylo jí jasné, že by zabloudila. Raději než riskovat, zvolila cestu zase zpět. Určitě by se ztratila a nacházet cestu zpět by nemuselo být příjemné. Proto se otočila čelem vzad a šla po stejné cestě, po které přišla, zase zpátky.
Uprostřed pole se znovu zastavila. Na místě, kde nebylo téměř nic vidět. Příroda je velmi mocná. Krásy, které dokáže vytvořit, jsou nádherné.
Mám je moc ráda a ráda se jimi toulám. Ale pole, po kterém jdu, je dílem lidí. Část cest, po kterých jsem dnes šla, jsou dílem lidí. Svět bez lidí by byl jistě nádherný... Ale... nebýt jich, nežila bych tak, jak žiji. Jsou lidé opravdu potřební pro život? Potřební i pro takového samotářského a nespolečenského tvora, kterým já jsem?
Pousměji se a jdu dál. Já už odpověď znám.
|
