 | |
| Název: | Kouzlo jednorožce | | Žánr: | Povídka | | Autor: | Xkun | | Zveřejněno: | 24.12. 2005 | | | | | Poznámka autora: | Pohádka. Jsou v ní vlci, jednorožci... No však uvidíte.
Je strašně sentimentální a kýčovitá. Takže zneužiju toho, že jsou ty Vánoce.. ;o) | | |
| Předmluva autora:
Nejsem s tím spokojen.
Není to dobré tak, jak bych chtěl.
Nemám čas to ve výhledné době spravit.
Nedoporučuji číst, pokud lpíte na formě.
A taky je to asi občas chaotické a zmatené...
Tak já jsem si srdíčko vylil a můžeme začít.
Víte jak to chodí, za devatero horami, devatero řekami... bylo království. Napsalo se už tolik řádek o tom, co všechno se tam odehrálo, až se jeden bojí, že se tam lidi ani nemůžou pohnout, aniž by nezakopli o hloupého Honzu a nespadli přitom na nohu drakovi. Tenhle příběh se naštěstí odehrává jinde. V krajině, kde žijí obyčejní lidé. Nejenom...
Vlčího šamana už z dálky prozrazovalo chrastění kůstek a dřívek na jeho ozdobách. Měl jich nepočítaně, na tlapkách a kolem krku, prostě všude, kde to šlo. Už dlouho se neúčastnil společného lovu, na to byl příliš starý. Přesto díky své důležitosti pro smečku zaujímal zvláštní postavení. Od dob, kdy se stalo nutností lovit i antropomorfní zvířata, bylo shánění potravy mnohem nebezpečnější. Hodně se toho změnilo, také potomky už nemívali jen nejdominantnější vlk a vlčice ve smečce. I když výše postavení vlci na ostatní vlčata pohlíželi s despektem.
Vlčice pozorovala jeho příchod s nadějí v očích. To, co jí řekl alfa vlk, ji hluboce zarmoutilo.
„Právě říkám Kasandře, jak špatné jeho zranění je a že jestli se se neuzdraví do zimy…“
„Bude v pořádku,“ přerušil ho šaman.
„Vždyť má zlomené žebro a dlouho krvácel,“ vůdce nemohl (nebo nechtěl) uvěřit, že by bylo možné Kasandřina syna vyléčit.
„V zimě by překážel, zdržel by smečku při stěhování do lepších lovišť a byl by jen přítěží. Když zimu přežije sám, může se pak zase připojit.“
Šaman se mu podíval do očí paralyzujícím pohledem. Promluvil náhle hlubším, působivým hlasem:
„Uzdraví se. Vyroste ve velkého bojovníka, ze kterého budeš mít zbytečný strach. Sice po tobě převezme vládu nad smečkou, ale nezemřeš jeho tlapou.“
Právě v okamžik, kdy si vůdce uvědomil, že chce chňapnout po jeho hrdle, odvrátil šaman svůj zrak. Alfa ještě chvíli vyčkával, ale pak se rozhodl raději ovládnout svůj vztek.
„Má čas do prvního sněhu.“ a s těmi slovy odešel.
Šaman na chvíli pevně stiskl Kasandřinu tlapu, vlčice se k němu však hned přitiskla pevným objetím. Na rameni ucítil její slzy. Po několika sekundách ho pustila a mlčky odešla. Slov nebylo zapotřebí. Odhrnul zavěšenou deku, a vstoupil do doupěte proměněného v provizorní ošetřovnu. Přiměl se přepnout na veselejší myšlenky a usmál se na mladého vlka.
„Jakpak se daří našemu pacientovi?“ řekl uklidňujícím hlasem.
Marty pozoroval, jak přechází ke stolu s připravenými věcmi a zachumlal se pod svou pokrývku.
„Docela to ujde, když se nepohnu, tak to už ani nebolí,“ odvětil optimisticky. Návstěva šamana byla pokaždé příjemným a často jediným zpestřením v těchto temných dnech. Teď na podzim musely všechny samice usilovně sbírat plody a samci lovit do zásoby, aby smečka měla sílu na přestěhování před zimou. A jeho matka pracovala dvojnásob a pokradmu schovávala jídlo navíc, jen pro něj, pro případ, že by zimu musel přečkat sám.
„Chce to jenom klid a čas“ odpověděl mu šaman, ale jak se pustil do přípravy svého lektvaru, nešlo mu moc rozumět. Vlčí tlapy započaly posunování misek, přidávání a přendávání ingrediencí, jako by šlo o nějaký tanec. Do finále se dostala největší mísa, která zhltla obsah všech ostatních a vytvořila polotekutou hmotu.
„Teď se to musí nechat chvíli odstát, a já ti zatím budu vyprávět,“ šaman se pohodlně usadil na posteli a podíval se do jeho upřímných očí. „Třeba o jednorožcích.“
„To už je večer, že je čas na pohádky?“
„Tohle nebude pohádka. Gryf, pegas, ti jsou pohádkové bytosti, “ na chvíli se zamyslel, “teda aspoň jsem je ještě nikdy neviděl. Jednorožci jsou skuteční.“
„Tys je viděl?“
„Ano. Je jich sice málo a schovávají se. Před lidmi. Zabíjejí je kvůli rohům, věří v mýtus, že skrze ně získají silnou magickou moc. Ostatně, základ je pravdivý, jen se zapomnělo na tu důležitější část, že roh musí získat s čistým svědomím, tedy bez násilí. Nevím, jestli se to někomu z lidí podařilo, neslyšel jsem o tom. I když někomu asi ano, protože jak by se jinak mýtus rozšířil. Ale muselo to být dávno, mnohem dříve, než náš príběh…“
Adrianus bydlel ukrytý hluboko v lesích, kde měl postavenou malou chaloupku. V širokém okolí nevěděl o dalším svého druhu. Dokázal cítit, že jich je čím dál tím míň, a věděl, že by se měl brzy vydat hledat nějakou družku. Chtěl se však nejdřív na cestu připravit. Třeba mu pomůže ona. Už drahnou chvíli tajně pozoroval neznámou kobylu. Nechápal, co v téhle části lesa pohledává. Tančila mezi stromy a květinami jako víla, ten tanec však odrážel její smutek a pláč. Nakonec se vyčerpaná položila do trávy.
Rozhlížela se po okolí a po modrém nebi nad sebou, když její pohled spočinul na špičce rohu vykukující zpoza stromu.
„Kdo jsi?“ Před ní se objevila čistě sněžně bílá postava jednorožce, vysokého asi dva metry, se stejně bílou hřívou a ocasem. Silné nohy nesly štíhlé a svalnaté tělo, elegantní krk a hlavu s dobráckým výrazem. Před úplnou nahotou chránila jen dlouhá bederní rouška.
„Mé jméno je Adrianus.“
V porovnání s ním měla postavu drobnější, zakrytou navíc i bílou halenkou. Černý ocas a hříva kontrastovaly se zcela šedým tělem. Užší a kratší hlava podtrhovala její ženské rysy.
Byl v rozpacích a aniž by si to uvědomoval, najednou nevěděl, co dělat s rukama. Provedl několik komických pohybů, než je spustil volně podél těla. Na chvilku se tomu usmála, pak se však zeptala: „Pročpak jsi mě špehoval, Adriane?“ Ač nepříjemnou otázku, vyslovila ji tak sladce, že mu zněla jako zpěv slavíků.
„Kousek odsud bydlím, ale nevěděl jsem… co tu děláš ty?“
„Jen procházím svou cestou za štěstím,“ odpověděla jako by pro tuhle otázku nebyla přítomná.
„Nevypadáš štastná, spíš smutná. Co tě rmoutí?“ Viděl, že to nebude mít snadné, ale nechtěl se vzdát už na začátku.
„Do toho ti nic není!“ odsekla naštvaně, zvedla se a začala rychlým, přec ladným krokem odcházet pryč.
Nedošla však ani pár metrů, a náhle se nepřirozeně zhroutila do trávy. Rychle k ní přispěchal, naštěstí to vypadalo jen na mdloby z únavy. Vzal její bezvládné tělo do náruča a zamířil k domovu.
Položil ji na svou postel, stále nebyla při sobě. Vzal džbánek a šel k blízkému potůčku pro čerstvou vodu. Cestou zpátky ještě natrhal nejhezčí květiny, jaké uviděl. Dal kytici na stolek vedle ní, namočil hadřík ve vodě a začal jím potírat její rty a čelo. Nakonec jí ho položil mezi uši, takže volně splýval na tvář. Šel zapálit oheň v krbu, aby se místnůstka prohřála. S prvním zapraskáním plamínků uslyšel, jak se probírá.
Pomalu se probouzela jako z dlouhého snu.
„Děkuju, to se mi ještě nestalo,“ mluvila tiše, ještě nabírala sílu.
„Netrap se, naštěstí jsem u toho byl,“ řekl potěšeně, a stiskl její ruku, zatímco druhou dal stranou hadřík.
„Úplně jsem dneska zapomněla jíst, to muselo být tím.“
„Zbylo mi něco od oběda, počkej, hned ti přinesu talíř,“ oznámil nadšený, že může znova pomoct. Koutkem oka zahlédl, že se začala rozhlížet.
„Máš to tady krásné. Malé, ale pěkné a účelné.“
„Děkuju. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Hedvika,“ řekla tiše, uculila se a sklopila oči.
Naplnil talíř jeho skromným jídlem a vydal se s ním zpět. Přišlo mu, jako by se její pohled vyhýbal květinám. „Nelíbí se ti ty kytky?“
Přátelské praskání ohně přerušil vyděšený výkřik zvuk rozbitého džbánku.
„Nenávidím je!“ vykřikla, až mu krev ztuhla v žilách.
„Promiň, nemám ráda bílé, připomínají mi šedou barvu mého těla. Vždycky jsem si přála být tak bílá… jako třeba ty,“ dodala v zápětí omluvně.
Nevěděl, co říct, tak ze sebe vysoukal: „Notak, vždyť vypadáš moc hezky,“ zatímco jí přinesl talíř s uvařenou zeleninou zalitou hnědou omáčkou.
Zatvářila se na něj mile. „Dlouho na mně nebyl nikdo tak hodný.“ a když se opřela o dřevěnou stěnu, vzala si lžíci a nabrala první sousto. Tlama se jí však znova zkřivila.
„To je příšerně kořeněné! Jak to můžeš jíst?“ zvýšila hlas podruhé.
Na chvíli si pomyslel, že by bylo nejlepší, kdyby se jí co nejdřív zbavil. Hned se však velmi zastyděl, protože věřil, že na takové věci by jednorožci neměli ani myslet.
„Promiň, trochu… jídlo kořením, tak mě nenapadlo, no,“ rozpakoval se. „Tak to nejez, udělám ti jiné.”
„Ne, to ty promiň, já jsem strašná, nevím, co to se mnou dneska je. Nechoď už pryč, je skoro večer. Já to jídlo sním, beztak mám obrovský hlad.“ Znovu mluvila tak uklidňujícím tónem připomínajícím rajskou hudbu. Přikývl a odešel ještě nasbírat dříví do krbu. Připravil si ze slámy spaní na zemi a brzy oba spokojeně usnuli.
V nastávajícím šeru se černá vlčí postava téměř ztrácela. Plížil se tiše, v jeho pohybu byla dokonalost. Vanul jen mírný vánek, ale i ten jako by se vyhýbal místům, kudy procházel. Vzduchem se bleskurychle prohnala vlčí tlapa. Oběť neměla šanci. Renol věděl, že s jeho lovem není něco v pořádku. Prosil úlovky za odpuštění, modlil se k bohům. Musel se přeci živit. Nic mu nepomáhalo, byl poznamenaný. Zavětřil nozdrama a vydal se za posláním, které si nepřál, ale nedokázal se před ním bránit.
Adrianus se probudil uprostřed rozkvetlé louky. Zvedl hlavu a nemohl uvěřit, jak je tu vše krásné. Jeho bílá srst odrážela teplé sluneční paprsky. Všiml si vedle sebe natrhaných lilií. Protáhl se a vychutnával si několik okamžiků tu krásu, než mu došlo, že tu něco nehraje. Les jakoby se přibližoval, ne, to větve stromů se prodlužovaly a měnily průchodný lesík v zarostlou džungli. Najednou slunce zakryl mrak, všechno neskutečně zčernalo. Lilie se proměnily v zelené stonky s trním, začaly samy růst a ovázaly mu jeho nohy. V mžiku se pokusil vstát, ale jen se posadil opřený o ruce, šlahouny zarostly do země a pevně ho držely kolem kopyt. Vzepřel se vší silou. Bezmocně, kytka nepovolila ani trochu, naopak, víc ho stáhla dolů. Vyděšeně zaržál. Pořádně se nadechl a zkusil to znovu, a tentokrát se skutečně trochu uvolnil a rychle vstal. Jenže dříve než si to uvědomil, protáhl svou hlavu připravenou smyčkou visící z větve nad ním. Popínavá rostlina se mu stáhla kolem krku, další výhonky uvěznily jeho ruce a natáhly mu je do výšin jako na skřipci. Nemohl se ani pohnout, jen otáčet hlavou. Za sebou viděl vyrůst další šlahoun, který mu najednou s ukrutnou silou začal bičovat záda. Na bílém těle se objevily krvavé šrámy. Rány se stávaly prudšími a on se jen čím dál tím víc zmítal a třásl ve svém uvěznění.
Hedvika třásla jeho tělem. Ležel tam, kde usnul, na seně na podlaze své boudy. V krbu hořel oheň, z kotle něco příjemně vonělo a vedle něj ležely růže. „Promiň, vypadalo to, že máš noční můru. A přitom je tak krásný den. Chtěla jsem se ti omluvit za včerejšek a trochu se ti odvděčit,“ promluvila na něj příjemným hlasem a nakonec ho něžně políbila. Posadil se a přemýšlel, v hlavě měl zmatek. Cítil v zádech ostrou bolest a uvědomil si, že šrámy na zádech skutečně má. Chtěl zabránit tomu, aby si jich všimla, a tak chvíli vymýšlel, jak se bez pozornosti dostat ke svým tričkům.
„Hmm, voní to bezvadně! Z toho mám hned hlad jak kůň.“ Zatímco mu šla nabrat porci krmě, doslova přeběhl pár metrů k hromadě oblečení a rychle se oblékl. Přinesla mu talíř a on přiznal, že vaří lépe než on. Nepřestával po ni pokukovat a postupně došel k názoru, že na své včerejší proměny nálady měla po náročném dni právo. Teď na něj rozhodně působila spíš dojmem té nejkrásnější a nejúžasnější bytosti na světě. Kdyby jen nezameškával svou přípravu na zimu, věděl, že musí s nutnou prací pohnout. Naštěstí pro něj mu Hedvika řekla, že mu přes den nasbírá nějaké bylinky a ještě u něj přespí.
Schylovalo se už k večeru, když dokončil sekání dříví. Vstoupil do své chajdy a do nozder ho praštila směsice všech různých vůní. Všude, kde to šlo, byly položené či pověšené různé květiny, lístečky, kořínky, stonky či kvítí. Teď to u něj vypadalo jako u babky kořenářky.
Po chvíli už oba seděli u stolu nad společnou večeří.
Díval se na ni a přemýšlel. Pořád mu nešlo do hlavy, že se tak zjevila na tomto opuštěném místě.
„Tak jaké štěstí vlastně hledáš?“
„Hledám partnera, který by se mnou sdílel svůj život.“ Snažila se jeho pohledům vyhnout.
Uvažoval. To ještě žádného neměla? Najít obyčejného hřebce není přeci tak těžké, většinou se musí spíš odhánět.
„A jaký by měl být?“
Vypadalo to, jako by tu otázku čekala. Každopádně přesně věděla, co chce říct.
„Musí být stejného druhu jako já. Měl by do mě být skutečně zamilovaný. A přála bych si, aby byl bílý, “ na chvilku se zarazila a zatvářila se cudně, „ale aby měl na pravé noze nad kopytem černý proužek.“
„Tak až na to poslední by to nemělo být tak těžké. A to vážně trváš na takovém speciálním… vzhledu?“
Smála se: „Né, i když, moc by se mi to líbilo. Ale řekni mi, vy jednorožci přeci umíte kouzlit. Nemohl bys mi takového hřebce vyčarovat? Nebo mu pak aspoň vyčarovat ten proužek na noze?“
Vybavil se mu nepříjemný okamžik z jeho minulosti. Zatřásl hlavou, aby se špatné myšlenky zbavil. „Bohužel. S naší magií to není tak jednoduché. Když se narodíš, skoro žádnou moc nemáš. Získáš ji jen za dobré skutky, a když svými kouzly nečiníš další dobro, tak o ni zase přijdeš. A já jsem tu svou skoro vyplýtval, takže nic pořádného nesvedu.“
„Ach, to je škoda.“
„Já jsem si zvykl, a tak tu tak čekám na nějakou příležitost svou moc zase posílit.“
„A to bys nechtěl mít nějakou svou… samičku?“
„Chtěl, vždyť právě kvůli ní čekám. V blízkosti nikdo z nás není, nevěděl bych, kudy se vydat. S pomocí magické moci ten správný směr ucítím.“ Aspoň doufám, že ještě nějakou najdu, dodal pro sebe. „Ale dost o mě. Ty jsi ještě hřebce neměla?“
„Měla. Jenže nás postihla tragédie.“ Nedívala se mu do očí.
„To je mi líto.“ Viděl, že o tom nechce mluvit. Stejnak se nedokázal zbavit pocitu, že tím celý den zkazil. I když si potom ještě povídali, už to nebylo takové jako u večeře. Usínal se špatným pocitem. Nejenom že jí není schopný splnit její sen, ale ještě ji přivedl na chmurné myšlenky.
Renol odkryl větev. Viděl ho před sebou, stál tam bezmocný, přední i zadní nohy spoutané k sobě a připoutané k zemi. Z dálky by se snadno spletl s koněm, přesto na něm bylo něco majestátného. Vlčí mysl se zamlžila. Ovládla ho neznámá moc. Aniž by chtěl, rychle se k němu blížil. Mohutně napřáhl svou tlapu, v měsíčním světle se zaleskl vlčí dráp. Kůží na krku projel bez odporu, k zemi se zhroutil roh i to, co ho kdysi pyšně nosilo. Renol se až teď vymanil ze zajetí mysli. Přesto jakmile poprvé nasál vzduch, už ho něco nutilo jít novým směrem. Nenáviděl své poslání. Nenáviděl se.
Adrianus se probudil z další noční můry. Procházel se krajinou plnou neznámých vůní, kde nakonec potkal jednorožkyni. Půda se pod ní začala propadat a on se jí snažil zachránit, chytil ji za ruku a držel, ležíc na okraji vznikající propasti. Ta do sebe přitahovala všechno v okolí a různé věci padaly přes Adriana a zraňovaly ho. Nakonec už svou princeznu neudržel a pustil ji. Věděl, že má na sobě další šrámy. Přemýšlel o nespravedlnosti, tohle si přece nezasloužil. Nebyla to jeho chyba, snažil se jí pomoct.
Tentokrát si našli čas i na oběd. Bylo úžasné mít u sebe tak skvělou kuchařku. Povídali si a smáli se a jemu to přišlo ještě lepší, než včera. Dokud se nezeptala na vysvětlení zranění, kterých si na něm všimla.
„Neměl bych ti to říkat. Je posláním jednorožce konat dobro. Když se mu dlouho nedaří, probudí se Harnie, temná bytost. Trestá nás ve snech, za naši neschopnost, a nutí nás zlepšit se, vrátit se k tomu, proč jsme byli stvořeni. Kdo neuspěje… no, skončí špatně.“
Necítil se dobře. Zdálo se mu, že věděla, že to je pro něj nepříjemná otázka. Nemohl odolat pokušení ji oplatit. Neovládl se.
„Jak zemřel tvůj partner?“ zeptal se rychle, aby tu otázku vyslovil co nejdřív.
Její tvář zalily slzy. „Zabila jsem ho,“ vzlykla.
„Chytili ho lidé, do smyčky. Bránil se a já mu přiběhla na pomoc. Proti jednomu z nich jsem vykopla, jenže uhnul a já trefila jeho. Příliš prudce, bohužel. Jakmile jsem si to uvědomila, utekla jsem.“
Chvíli mlčeli oba. Dalo se však poznat, že mu taky chce otázku oplatit.
„A tvá družka?“
„Zabili ji vesničani. Zabíjejí jednorožce, věří, že z jejich rohu získají magickou sílu. Pomstil jsem ji, ale to kvůli tomu jsem ztratil svou moc.“
Bez dalšího slova oba vstali a objali se. V tu chvíli potřeboval každý druhého víc než kdy předtím. A v tu chvíli mu ublížila nejvíc.
„Musím odejít, musím jít dál za svým štěstím.“ Ta slova mu připadala jako rozsudek smrti. Omlouvala se, že už s ním déle nebude. Marně ji prosil a přemlouval, ať zůstane přes zimu. Ještě to odpoledne se vydala se na cestu.
Adrianus se cítil strašně. Snažil se to přemoct prací, ale nic mu nešlo od ruky a pořád na ni myslel. Nemohl se zbavit pocitu, že s ní ztrácí svou poslední naději. V noci se mu zdálo o jeho družce, i když divné pro něj bylo, že vůbec nevypadala jako ona. Snažil se ji zachránit před lidmi, kteří ji chytili. Rozeběhl se se svým rohem napřed proti jednomu z nich, ten však uhnul a on probodl její hrdlo. Pak už jen stál na místě, zdrcený svým činem, zatímco ho lidé strašlivě bičovali. Když se probudil, měl krvavé jizvy už po celém těle. Přišlo mu, že další takovou noc už nevydrží.
Co je za jednorožce, když už není schopen plnit své poslání. Bylo to těžké rozhodnutí. Nejdřív vzal z krbu uhlík a nabarvil si s jeho pomocí srst na noze. Pak se postavil před zrcadlo, do ruky vzal pilu a zavřel oči.
Magie je jako šestý smysl a pokud si představíte, že by vás někdo připravoval o některý z vašich smyslů, tak byste přesně věděli, jak se cítil. Byly to nejstrašnější chvíle v jeho životě, ale to, čeho chtěl dosáhnout, se mu podařilo. Když oči otevřel, ve zrcadle se na něj usmála tvář hřebce. Koně. Překonal mdloby, které na něj přišly, a vydal se rychle na cestu za ní. Běžel podzimní krajinou, vysílený ze své proměny. Padal a zase vstával, ztrácel její stopu a zase ji nacházel. Trvalo mu skoro celý den, než ji konečně v dálce zahlédl.
Zaslechla dusot kopyt. Otočila se, uviděla ho a začala mu utíkat naproti. Jakmile k sobě přiběhli blíž, uvědomila si jeho proměnu. Celou ji naplnil obrovský pocit štěstí a blaženosti. „Adriane!“ Zdravila ho radostně. Oba utopili své slzy ve společném objetí. Na chvíli byli ten nejšťastnější pár na celém světě.
Jenže v tu chvíli si Adrianus všiml, že před ním nestojí šedá kobyla, ale sněhově bílá samice jednorožce. A v ten moment mu to celé došlo. Harnie.
„Ne Adriane! Zachránil jsi mě, a sebe taky, nesmíš toho litovat! Jinak na nás znovu padne temnota.“ Úpěnlivě ho přemlouvala, prosila. „Mysli na něco jiného! Je to jen v tvé hlavě!“
Zkusil to, ale jediné, co Adrianovi přišlo na mysl, bylo, že teď není stejného druhu jako ona. A to už bylo pozdě. Sevřel ruce v pěst a prsty mu začaly srůstat k sobě. Najednou mu bylo stání velmi nepřirozené, něco se dělo s jeho nohama. Musel se předklonit a opřít o ruce, které se mu zvětšovaly a měnily. Proměňovalo se i celé jeho tělo. Cítil v prstech tuhnutí a sledoval, jak se mu tvoří kopyta. Napínaly se všechny jeho svaly a mohutněly, prodlužoval se mu krk, zvětšovaly boky.
Na palouku stál obyčejný bílý hřebec. Tráva se ovinula kolem jeho kopyt, a proměnila se ve zlaté okovy. Byť z nádherného kovu, jejich účel byl krutý.
„Ach Adriane. Ty jsi byl snad jediný, kdo mě mohl zachránit. Scházelo tak málo.“
V odpověď se jí ale dostalo už jen smutné zařehtání.
Vlčí postava se rychle pohybovala vpřed. Nikdo se mu nepletl do cesty, jako by snad ani neexistoval. Teskně zavyl, avšak v odpověď uslyšel jen ozvěnu. Pach další oběti sílil. Bojoval s tím, co ho nutilo jít vpřed, jeho tělo
„Adriane! Cos mi to udělal..“ Vyplakávala se mu do hřívy. Dva páry koňských očí byly zmáčené slzami. Marně bojovala s jeho pouty, marně přemlouvala nadpřirozené síly, nikdo nenaslouchal. Po chvíli se aspoň trochu vzpamatovala a po praktické uvaze před ním vyhrabala hlubokou díru v zemi, studánku. Skutečně se brzy začala plnit vodou, byť kalnou.
„Nevím, kam jít, můj instinkt mlčí. Možná jsi poslední jednorožec.“ Rozvzlykala se znova. „A já tě zahubila.“ Nedokázala snést víc pohled na něj, rychle se otočila a dala se do běhu.
Šelma se blížila trhaným pohybem. Napřáhla tlapu nad koňským krkem. Třásla se, tak jako v hlavě zuřil souboj rozumu a chtíče.
„Néééééééé! Já už nechci!“ Vlčí drápy zastavily svůj smrtonosný pád a jemné polštářky pohladily bílou koňskou srst. Hned nato vlk zabořil svou hlavu do jeho hřívy.
„Co, co se stalo?“ Jednorožec byl překvapený, že najednou se jeho řehtání opět proměnilo ve slova.
„Ty jsi… jiný. Jsi skoro bílý a okovy zlaté. Oni bývali vždy celí černí a jejich roh dlouhý a špičatý jako zbraň, ty máš roh malý.. tobě narostl nový!“zmateně vysvětloval vlk spíše sám sobě, jak se mu podařilo prolomit kletbu.
„Co, cože? Počkej, ale kdo jsi?“ Adrianovi to nedávalo žádný smysl.
„Jsem Renol, samotář. Kdysi jiná smečka vyvraždila naši, nikdo to nepřežil, kromě mě. Vlákal jsem jejich vůdce do pasti a zabil ho. Od té doby jsem ztratil smysl pro život. Temné síly mě využívaly k zabíjení takových, jako jsi ty, aby získaly větší moc. Dnes poprvé to dopadlo jinak.“
Pokusil se zahýbat nohami, ale nešlo to. „Ty okovy mi pořád nedovolí jediný pohyb. Nedokážeš je sundat?“
„Ne, jsou magické. Nic s tím nezmůžu,“ vzdychl hlasem naplněným bezmocí.
Vlk hladil tělo jednorožce a taky mu masáží pomáhal trochu uvolnit svaly, které musely být stále stejně napnuté. Když udělal, co mohl, schoulil se u jeho nohou a přemýšlel, zatímco pozoroval hvězdy. Tohle přeci nebylo správné, něco se ještě mělo stát. Malé zablesknutí přilákalo jeho pozornost. Vzpomínal na pověsti, co slýchával v mládí. Červené mihnutí. Světlo, které vítězí nad temnotou. „Vrátím se,“ křikl na Adriana a začal utíkat do dáli. Hnal se nocí tak rychle, jak jen dokázal, brzy ho začal zpomalovat kopec, on však nepolevoval v síle. Věděl, že na vršku čeká jeho cíl. Poslední krok. Nemohl tomu uvěřit, ten pohled byl nepopsatelný. Pocit krásného tepla se rozlehl jeho tělem.
Dřív, než si Adrianus sthl uvědomit, co se děje, oslepila ho obrovská záře. Fénix mohutně rozmáchl svá křídla a napjal je do celé jejich několikametrové krásy. Přelétl nízko nad hlavou jednorožce a když se v kovu zableskl jeho ohňově červený odraz, rozpraskal a změnil se v prach.
Byl volný. Protahoval se a po chvíli poskakoval jako malé hříbě. Připadal si, jako by se právě znovu narodil. Svalil se do trávy a chvilku jen odpočíval. Pozoroval kroužení fénixe nad nimi. Jeho kruhy se jedním směrem prodlužovaly v elipsy. V tom pohybu bylo cosi urgentního. Došlo mu to. „Musím jít!“
Jeho nový vlčí společník také pochopil, a beze slova se ocitl na jeho hřbetě.
Jízda na koni je výsadou, které byste si měli vážit. Cena za jízdu na takovém kouzelném stvoření se nedá zhodnotit. Renol se tiskl kolem jeho krku, aby mu větve nešlehaly do tváře. Do všech stran se rozlehlo dunění dvou párů kopyt. Vlk pozoroval bezvadný rytmus nohou, které je nesly, a připadalo mu to jako ztělesnění radosti z pohybu. A před nimi se vzduchem stále míhaly dvě křídla, od kterých přicházela červená záře.
Po celou noc jim fénix nedopřál jedinou přestávku. Možná Adrianovi už trochu docházely síly, spíš však chmurné myšlenky, kterým se nevystříhal, způsobily, že se jim fénix vzdálil a už ho před sebou viděli jen matně. Okolo nich se vynořovala ranní mlha a pomalu se jim červená tečka ztratila úplně.
Adrianova mysl se zatemnila, začal se bát, že nikdy nedostihnou tu, za kterou ho volalo srdce. A čím víc katastrofičtější se stávaly jeho představy, tím hustější mlha je obklopovala, až skoro neviděli ani na konec vlastního čumáku.
Renol, jakoby díky jízdě měli společnou mysl, vycítil hřebcovy obavy.
„Přestaň, mysli na něco pozitivního!“ V odpověď mu zněl jen dusot kopyt.
„Zachráníme ji, společně, já a ty!“ zoufale se ho snažil povzbudit. Jakoby k nim skrze mlhu dolétl sluneční paprsek. Poslední slovo se rozdrnčelo v Adrianově mozku.
„Bojím se, nemůžu zastavit. Seskoč… prosím!“ Vzal ho na svůj hřbet, nesmí umřít společně, nesmí ho zavézt do záhuby.
„Přítele neopustím!“ Mlha před nimi se rozplynula a nahradilo ji volné nebe a pod ním hluboká propast.
„ZASTAV!“ vyjekl Renol strachem, sám však cítil, že chce pokračovat dál. Jako posedlý. Ne, odhodlaný.
„Chceš zemřít, anebo letět?“ zeptal se přerývaně po pár dalších skocích.
Renol chtěl říct, že na to mu magie nestačí. Místo toho však uslyšel sám sebe, jak říká:
„Chci letět!“
Propast se před nimi otevřela a v dáli se zalesklo jezero, bylo však příliš daleko. Kopyta se na úplném okraji dotkla posledního kousku země a odrazila vpřed k ladnému skoku do prázdna.
Pár křídel se ladně rozpřáhl a poté zaplachtil. Znovu. Neuvěřitelně příjemné teplo, jako od nezraňujícího ohně. Renol otevřel oči. Jezero bylo mnohem blíž a stále seděl na jednorožci, pod kterým se teď rozpínala fénixí křídla. Ve vzduchu kolem nich jiskřila magie. Klesali k zemi, až Adrianus bez klopýtnutí dopadl na zem a začal hned cválat, zatímco fénix se svezl do strany a vyletěl nad ně.
„Mohl bych ještě příběh přikrášlit tak, že ji dostihli na kraji skály, kde chtěla skoncovat se svým životem, a Adrianus ji zachránil skokem, ve kterém se proměnil v pegase, protože v ten okamžik už na takovou proměnu moc měl. Ale to se nestalo a já nechci lhát. Zázraků ostatně nadělali dost, když začali tím největším, láskou jeden k druhému.
A od té doby žijí šťastně a spokojeně. A já toho myslím napovídal už dost,“ a s těmi slovy šaman přinesl misku.
„Ale pověz mi, co bylo s Renolem?“ zeptal se Marty.
„Ach, na toho v chajdě jednorožců čekal ten nejlepší dárek, že by ho od té doby chtěla za svého člena každá smečka.“ usmál se šaman.
Martymu se v tváři zobrazila nevyslovená otázka. Zdálo se mu, že na malý okamžik zahlédl šamanovo přikývnutí.
Renol sňal ze svého krku řetízek s náramkem ve tvaru srdce a položil na otevřenou dlaň. Jedna strana srdce se napůl otevřela a několik zrníček bílého prášku se sesypalo do misky s medicínou. Marty by přísahal, že ve stříbrném srdci zahlédl malého jednorožce vztyčeného na zadních a mávajícího předními kopyty do vzduchu.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Dragea --- 11:22 17.02 2012 |
Krásné.. Tvoje povídky mají něco do sebe. Málem jsem u toho chvílemi plakala... I když mě trochu zklamal konec :) |
 | Talienn --- 16:25 24.09 2009 |
Úžasná povídka, dost to na mě zapůsobilo. |
 | --- 11:25 13.01 2008 |
Gratuluji, opravdu dost dobrá práce. Díky za pěkný zážitek. |
 | Hossie --- 23:07 03.01 2006 |
krása:)) |
 | minon --- 10:14 22.12 2005 |
Opravdu vydarene :) Trosku zmateny mi prisel jen ten zaver s Adrianem, ale jinak me nic k vytknuti nenapada. Ctive, napinave a libive; doufam, ze pokracovani jednou bude :) |
| --- 09:24 22.12 2005 |
Výborně napsané, ačkoliv jsem některé části trochu nechápal a přišly mi zmatené, jinak bravo :) *klaní se* |
|
|
|
