Vycházím ven s batohem plným jídla na celý týden. Nemám rád davy v obchodních domech a tak dělám vždy jen větší nákupy na delší časové období. Venku je slunečná sobota. Ani horko ani zima a ulicemi se prohání lehký větřík. Ideální počasí na to, jít se natáhnout někam do trávy, nechat si prohřát kožich a prolenošit celý den. A přesně to mám v plánu. Po náročném pracovním týdnu si trochu odpočinku zasloužím.
,,Půjdu pěšky, domů je to stejně kousek,“ rozhoduji se, když vidím, jak mi trolejbusák zavírá dveře přímo před čumákem.
Z druhé strany ulice se trolejbus snaží doběhnout mladá lvice. Mává na řidiče, aby počkal a vbíhá do silnice, aniž by se rozhlédla. Zprava se blíží auto.
,,Bacha!!!“ zakřičím ještě, ale už je pozdě.
Následuje kvílení brzd a tupá rána. Vše se odehrává jako ve zpomaleném filmu. Sleduji jak její tělo bezvládně dopadá o několik metrů dál na asfalt.
,,Doprdele,“ projede mi hlavou.
Ulicí se začíná rozléhat křik a sténání. Rozbíhám se směrem k místu nehody. Kolem se pomalu začínají shlukovat čumilové. Míjím řidiče auta, který je očividně v šoku.
,,Nemohl jsem nic dělat, vběhla mi tam zpoza zaparkovanýho auta. Do háje, do háje,“ opakuje pořád dokola.
,,Uhněte mi sakra!“ řvu a odstrkuju posledního překážejícího tygra.
Na okamžik zkoprním. Lvice leží na zádech, má zlomené obě nohy a pod ní se rychle zvětšuje kaluž krve. Její přerušovaný řev trhá uši. Klekám si k ní, batoh pokládám na zem a odděluji z něj lékárničku. Je vybavená tak jak mě to naučili léta praxe. Tedy vše potřebné pro neodkladnou pomoc při střelných, bodných zraněních a popáleninách.
,,Neboj se, budeš v pořádku,“ mluvím na ní klidným hlasem a natahuji si chirurgické rukavice, ,,jak ti říkají?“
,,Alexandra,“ hlesne, ,,já umřu, že jo?“
,,Nikdo tu neumře,“ vypálím naučenou větu. ,,Budu ti říkat Alex a ty mě Foxy. Rozumíš mi?“
,,Ano Foxy.“
Musím přijít na to, odkud krvácí. Podle rychlosti s jakou louže roste, předpokládám, že má přerušenou velkou cévu, ale nejsem si jistý kterou.
,,Teď tě trochu prohlédnu Alex, ano?“ volám na ní.
,,Jo,“ odpoví zesláble.
Nemám moc času. Každou chvíli může upadnout do šoku. Opatrně podsunu tlapu pod pravé stehno a zlehka ho nadzvednu. Ucítím přerušovaný proud krve. Zlomená stehenní kost přesekla tříselnou tepnu. Z lékárny vyndávám škrtidlo.
,,Bude to trochu bolet,“ řeknu.
,,Dobře Foxy,“ odvětí zastřeným hlasem.
Podvlékám popruh škrtidla pod nohou a utahuji vratidlo. Lvice sténá bolestí.
,,Já vím, já vím Alex, ale musí to být,“ snažím se jí přehlušit.
Krvácení pomalu ustává. Kaluž se nezvětšuje. Kontroluji hodinky. Je třičtvrtě na deset. Lihovkou z lékárničky zapisuji čas na cedulku turniketu.
,,Alex? Slyšíš mě?“ kontroluji, zda neomdlela ze ztráty krve.
,,Slyším Foxy,“ špitne.
,,Výborně,“ usměji se na ní, ,,zvládáš to skvěle.“
Otáčím se na dav kolem nás. Všichni mlčky zírají. Někteří si celou situaci dokonce natáčí.
,,Volal někdo z vás sanitku?!“ zakřičím.
Nikdo ani nehlesne.
,,Kurva,“ ulevím si, sundám jednu rukavici a vytáčím číslo na mobilu.
,,Záchranná služba, jak vám můžeme pomoci?“ ozve se na druhé straně.
-
Blíží se sirény. Připadalo mi to jako věčnost. Kontroluji Alexin tep. Slabý, ale pravidelný. Dýchá chrčivě.
,,Zlomené žebro jí zřejmě propíchlo plíci,“ uvažuji.
,,Špatně se mi dýchá,“ vzdechne.
,,Já vím,“ konejším ji, ,,už jsou tady. Oni tě dají dohromady. Jsem tu s tebou.“
,,Jsi můj strážný anděl?“ zeptá se vážně.
,,Ne, to nejsem,“ usměji se, ,,jen za něj dneska zaskakuji.“
Slyším, jak u nás zastavují auta.
,,Tak prosím vás rozejděte se, potřebujeme tady prostor!“ rozkazuje drsný hlas.
Hlouček začíná řídnout.
,,No tak slyšeli jste kolegu. Není tu nic k vidění,“ rozhání zvědavce druhý policista.
Přibíhá ke mně zdravotník s brašnou. Poznávám ho. Je to má sousedka.
,,Ahoj Foxy,“ pozdraví s mírným překvapením. ,,jak je na tom?“
,,Ahoj Luno, Zlomená pravá stehenní kost přesekla tepnu, zaškrtil jsem to. Zlomené levé lýtko, pravděpodobně poraněné plíce, slabý pulz, velká ztráta krve, při vědomí, jmenuje se Alexandra,“ vysypu ze sebe.
,,Dobře,“ pokývá hlavou.
Na její tváři je vidět stoprocentní soustředění. Přibíhá zbytek posádky sanitky. Už tu jen překážím a tak se rozhoduji uvolnit místo profesionálům. Posbírám své věci a klidným krokem dojdu k obrubníku. Ztěžka se posadím a tupě zírám do země. V hlavě mi hučí. Podívám se na své tlapy. Jsou pokryté krví. Chlupy se slepily do chomáčků. Kovová příchuť se dere na jazyk...,,Foxy, Foxy!!“
-
,,Foxy, Foxy nenech mě umřít!“
,,Ty neumřeš,“ tisknu tlapu pitbulla ležícího přede mnou, ,,jenom tě škrábly!“
Dívá se mi zpříma do očí. Ví, že mu lžu. Ví, že šlápnul na IED a chybí mu noha od kolene níž. Že on i já máme v těle spoustu střepin a když hned nepřiletí vrtulník, už se domů nevrátíme. Má stejný výcvik jako já. Mnohokrát viděl, jak to chodí.
Nervózně se rozhlídnu po obloze. Nikde nic. Jen kouř z mojí červené dýmovnice označující bezpečnou přistávací plochu.
,,Foxtrot jedna šest, Romeo dva sedm kde sakra jste?“ chraplám do vysílačky a kapky krve vyletující mi z plic, ulpívají na mikrofonu.
,,Foxtrot jedna šest, čas příletu třicet vteřin,“ odpovídá pilot.
,,Slyšels? Už jsou tady. Tak nespi nebo zmeškáš let,“ pokouším se o vtip.
,,To bych nerad,“ uchechtne se.
Jeho stisk začíná náhle slábnout. Oči se obrací v sloup.
,,Ne ne ne, teď ne! Blaku vstávej,“ zakřičím a zacloumám s ním.
Za kopcem se vyhoupne helikoptéra. Snažím se nahmatat puls. Téměř ho necítím.
,,Tak dělej!“ cedím skrz zaťaté zuby směrem k přilétajícímu stroji.
Vrtulník přistává v oblaku prachu a ze dveří vyskakují tři vojáci.
,,Jak jste na tom?“ volají na mě přes hluk motorů.
,,On umírá, zachraňte ho,“ zařvu z posledních sil.
Přinášejí pro Blakea nosítka. Dva ho opatrně nakládají a odnášejí do helikoptéry. Třetí z nich mi pomáhá vstát a sbírá všechny naše věci. Nic tu nesmí zůstat. Nepříteli se může hodit cokoliv.
,,Tak, padáme odsud,“ podpírá mě.
Sedám si na podlahu nákladového prostoru vedle Blakeovi hlavy. Beru ho za bezvládnou tlapu. Pilot přidává výkon a odlepujeme se od země. Na základnu je to dvacet minut letu. Od člena posádky dostávám sluchátka.
,,Mrknu se na tebe,“ slyším v nich.
,,Nejdřív parťák,“ zavrtím hlavou, ,,já to zvládnu.“
Zdravotník se mi podívá zblízka do očí: ,,Je v nejlepších rukách. Udělal jsi pro něj co šlo, teď jsi na řadě ty. Nechci tu mít v bezvědomí ještě tebe.“
Napojují Blakea na přístroje a zavádí mu katetr do podklíčkové žíly.
,,Neumře?“ zeptám se roztřeseným hlasem.
,,Jasně že ne. Dáme ho do kupy, jen vás to škráblo,“ odpoví klidně a rozstřihne mi popruhy neprůstřelné vesty.
Vím, že mi lže.
-
,,Foxy. Foxy vstávej. Haló, vzbuď se,“ říká naléhavý hlas.
Otevírám oči. Sedím v sanitce, připoutaný k sedačce a Luna mě drží za hlavu.
,,Co je? Co se děje?“
,,Omdlel jsi, tak jsme tě vzali sebou,“ vysvětluje.
Rozhlédnu se kolem. Alexandra je na lehátku uprostřed vozu a starají se o ní dva záchranáři. Řidič se se zapnutou houkačkou řítí městem, co jen mu to provoz dovolí.
,,Přežije to? A nelži mi. Víš, že to poznám,“ ptám se vyčerpaně.
,,Ztratila dost krve, ale nebýt tebe nezvládla by to. Zachránil jsi jí život,“ odpovídá.
V jejích očích vidím, že mi říká pravdu.
,,Alespoň někomu,“ hlesnu.
|
