<< zpět   Název: Alvin Žánr: Povídka Autor: Olafsonn Zveřejněno: 11.04. 2015     Poznámka autora:   Připadají mi takoví nesouměrní a nevím, jakou jim mám přisoudit povahu. Možná bych řekl, že se jich i trochu bojím, protože nevím, co od nich můžu čekat. Přesto mě fascinují právě tou svou výlučností. O kom mluvím? O chakatech. Přestaň se tak blbě tlemit! Tady se píchat nebude! ... Teda alespoň ne moc.     ALVIN Návštěvy mám docela rád. Moc jich ke mně nechodí, tak si jich vážím. Ale přepadovky mi vadí. Obzvlášť, když tím nečekaným návštěvníkem byl můj kolega Alfréd Krkos, řečený Krkoun. „Nazdárek!“ Usmíval se od ucha k uchu a podával mi můj mobil. „Zapomněl jsi ho v práci.“ „To bylo zbytečný.“ Trochu násilím jsem se usmál a přijal své komunikační pouto s civilizací. „Já to soukromě skoro nepoužívám, klidně by tam mohl ležet až do pondělka. Ale děkuju!“ „Rádo se stalo.“ Pohodil hlavou a pokračoval: „Měl jsem cestu kolem, tak jsem si řek, že se zastavím.“ Zvědavě nakoukl do předsíně, čímž mi dal jasně najevo, že by rád dál. Bylo to k vzteku! Musel přijít zrovna takovej chlap, nečekaně a ještě v téhle době! Věděl jsem, že nějak elegantně se ho zbavit nedokážu a natvrdo vyhodit jsem si ho netroufl. Tak do toho, ať je to co nejrychleji za mnou! „Nechceš jít dál?“ Pokynul jsem rukou. „Jo, ale jenom na chvilku. Mám švic, víš?“ To určitě, pomyslel jsem si. Krkoun v kolektivu nebyl zrovna oblíbený. Tedy v tom našem dole. To manažeři, ti ho milovali. Samozřejmě jako zdroj informací o tom, co si myslí prostý lid, chápejte. Proto jsme ho všichni obcházeli s křečovitými úsměvy a snažili se skousnout jeho provokativní poznámky. A teď jsem tohohle chlapa měl přímo doma. Seděl jsem s ním u jednoho stolu a v duchu počítal vteřiny. Měl jsem své práce nad hlavu, ale ta se s ním za zadkem prostě dělat nedala. Už proto, že v pondělí bude všem referovat, že tu byl, a “jakej tady mám bordel“. No nic, to se vydrží, hlavně aby se nepotkal s ním! To by bylo hůř. A bylo hůř. Krkoun zrovna usrkával kafe, do kterého si hodil snad osm kostek cukru, a chlubil se, jak balí tu vyjukanou holku, co nedávno nastoupila do účtárny: „Tak jsem si za ní stoup a povídám: Slečno, vy máte ale krásný dlouhý vlasy! Do těch by se to utíralo sper...“ Zmlkl uprostřed věty a zůstal nepřítomně koukat do kuchyňských dveří. V nich se totiž objevil Alvin. Zahuhlal pozdrav, a aniž by věnoval pozornost mé zkoprnělé návštěvě, nenuceně došel k lednici, vzal si odtud krabici džusu a zase odkráčel. Krkoun po celou dobu jeho přítomnosti snad ani nedýchal. Já jen sklesle seděl za stolem a litoval, že raději nezapálil byt, jen abych toho blba odradil od návštěvy. Rozhodně by to byl menší problém, než ten, co nastal právě teď. Jeho údiv jsem docela chápal. Já když Alvina uviděl poprvé, také jsem byl nesvůj. Můj byt byl pro jednoho člověka příliš velký a nájem vysoký. Proto jsem se rozhodl pronajmout pokoj. Dal jsem inzerát s poměrně přísnými podmínkami a počítal, že se mi ozve nějaký student, a nejméně na rok bude vystaráno. Alvin zareagoval hned druhý den, a jestli prý mi nevadí zvířecí chlupy, tak to bere. Dokonce byl ochoten zaplatit víc, než jsem požadoval. Když se pak přišel podívat, nepřivedl sebou psa, nebo kočku, jak jsem očekával, ta zmíněná srst patřila jemu. Alvin byl totiž chakat! Krkoun konečně nabral dech. „Ty vole!“ ulevil si. „Tak teď jsi mě dostal!“ prohlásil s vyvalenýma očima. „Čím jako?“ Po očku jsem se na něj podíval. „Já si o tobě vždycky myslel, že seš takovej trouba, a ty zatím žiješ s chakatkou! No to bych do tebe fakt neřek.“ „Alfréde, já nežiju s chakatem. Alvin je můj podnájemník. Užívá jeden pokoj a platí mi za to nájem. To je vše.“ „Platí, jo?“ ušklíbl se Krkoun. „V naturáliích? Já tyhlety čičiny znám, místo pozdravu si s tebou zapíchají! To mi nemusíš povídat. S jednou takovou jsem makal v předchozí práci,“ zasnil se. „Ale aby měl nějakej člověk jednoho z nich jako předložku u postele, o tom jsem ještě neslyšel!“ Zavrtěl jsem hlavou. „Mýlíš se, je to úplně jinak. Alvin je... jiný.“ Uvažoval jsem, jestli má cenu mu to vůbec vysvětlovat. „V čem? Dělá to jenom v grupě?“ zeptal se posměšně. „Je to samec!“ odpověděl jsem. „Có,“ vyprskl Krkoun smíchy. „Co se mi to tu snažíš namluvit? Tím chceš říct, že ji nemá?!“ Bylo mi vrcholně trapné se o tom bavit, už proto, že mohl slyšet každé naše slovo. Za těch čtrnáct dní, co u mě bydlel, jsem si všiml, že docela často poslouchá muziku do sluchátek. Doufal jsem, že je tomu tak i teď. „Ne, anatomicky mu nic nechybí, tedy nejspíš,“ upřesnil jsem. „On se tak prostě cítí.“ Tohle mi o sobě řekl hned ten první den, co se ke mně přišel představit. Byl dobře připravený na mé rozpaky. Zjevně se už setkal s údivem člověka, který otevře dveře, a tam stojí veliká, pískově žlutá kočka s šesti tlapami. Pro vlastní, chakatům dost nestandardní, postoj, se poněkud stranil své komunity. Proto také hledal bydlení mimo. Cítil se prostě jako samec a podřizoval tomu i svůj zjev. Hřívu měl střiženou na krátko, nenosil žádné náušnice, náramky, nebo jiné šperky. Ňadra si zakrýval buď volným tričkem nebo topem, a vždy nosil rozepnutou rybářskou vestu s množstvím kapes. Tohle celkem spolehlivě zakrývalo jeho samičí pohlavní znaky. A ke mně se vždy choval naprosto korektně, bez nejmenšího náznaku nějakého sexování. „Tohle ti nakecal, jo?“ zachechtal se Krkoun. „Ty seš úplně blbej, nebo si myslíš, že jsem blbej já! Narazil sis číču, je mi jedno, jak se ti to povedlo, já ti ji nezávidím.“ Přisunul si židli blíž ke mně. „Hele, kdybyste mě přibrali do trojky, tak...“ Udělalo se mi zle. „Uklidni se. Neboj, na tebe bych ani nešáh, a tamtomu by to nevadilo.“ Ten chlap mě začal opravdu štvát, ale ještě jsem se ovládal. „Znova ti říkám, že se pleteš. My spolu nic nemáme. Je to jen podnájemník,“ zopakoval jsem mu příkře. Krkoun naklonil hlavu a usmál se. „Nemysli si, že ti tohle budu věřit. Ale fajn, nechceš se podělit s kamarádem. Dobrá, řeknu to jinak. Tratnej bys na tom nebyl.“ Vyskočil jsem ze židle. „Tak dost!“ zakřičel jsem. „Takovýhle žgryndy já tu nehodlám poslouchat!“ „Já se z toho picnu!“ Zavrtěl hlavou a také vstal. „Jak koukám, tak ty ses jí asi fakt nedotk. Víš co, ty moulo, já ti ukážu, co dovede. Dej mi pět minut a uvidíš, jak bude vrnět blahem!“ Mrkl na mne a zamířil ven z kuchyně. „Ne, počkej!“ vykřikl jsem a vyrazil za ním. „Tohle je, sakra, můj byt a já nestrpím, abys tady někoho obtěžoval.“ Chytil jsem ho za rameno. Ale vysmekl se mi a se smíchem doběhl ke dveřím Alvinova pokoje. Otevřel je, počkal, až k němu doběhnu a práskl mi s nimi přímo před nosem. Neubrzdil jsem to a narazil do nich čelem. „Sakra, otevři!“ Zabušil jsem pěstí do jejich laminované desky. Krkoun je z druhé strany blokoval nohou. „Nazdar kočko,“ uslyšel jsem z druhé strany. Pak v zámku klapl klíč. „Jdu volat policajty!“ vykřikl jsem a rozběhl se do kuchyně pro mobil. Popadl jsem ho a uháněl zpátky, abych měl pod kontrolou, co se bude dít. Ale zdálo se, že o tu nejzajímavější část rozhovoru jsem nejspíš přišel. Nejdřív jsem zaslechl Krkounovo nesrozumitelné zahuhlání a pak se ozvalo zavrčení, z něhož mi po zádech přeběhl mráz. V zápětí se dveře opět otevřely a mezi nimi stál Alvin. Uši měl přitažené dozadu k hlavě, oči přimhouřené a cenil tesáky. V rukou držel Krkouna a pohazoval si s ním, jako by nevážil víc, než pytel papírové cupaniny. Ten vřískal a mrskal sebou, ale nebylo mu to nic platné. Oba vypadali jako ztvárnění lovecké scény: kočka s velkou, tlustou krysou. Alvin mu ještě jednou zavrčel přímo do obličeje, pak se rozmáchl a praštil s ním o zem. Oprášil si ruce a zavřel se zase v pokoji. „Čurák! Piča! Kurva jedna chlupatá!“ nadával Krkoun a sbíral se ze země. „Tohle si vypije! Nenechám se mlátit nějakým kočičím mutantem! Zavolal jsi ty poldy?“ obrátil se na mne. Pohodil jsem hlavou směrem ke dveřím. „Vypadni!“ „No co...?“ Podíval se na mě překvapeně. „Tedy dovol!“ „Vypadni, ty zmetku, nebo ti pomůžu!“ zasyčel jsem na něj. Hrdě se postavil a odkráčel ke vstupním dveřím. Na chodbě se však ještě otočil. „Už to chápu. Nešukáš ty jí. To ona to strká do prdele tobě!“ Tak tímhle mě už opravdu vytočil. „Vypadni vocaď, ty zmetku, nebo tě z těch schodů zkopu dolů!“ zařval jsem na něj a vyběhl z bytu. On, snad ze strachu, že bych to mohl vážně udělat, pelášil dolů jako králík a bral schody po třech. Neměl jsem v úmyslu ho pronásledovat, ale raději jsem šel přece jen za ním, abych se přesvědčil, že opravdu opustil dům. Když jsem se zase vrátil nahoru a zaklapl za sebou dveře, klepal jsem se jako ratlík a cítil, jak mi bije srdce. Bylo mi jasné, že už zítra o mně bude celá firma vědět, že jsem přinejmenším deviantní úchyl a k tomu možná i pedofil. Alvina jsem našel v kuchyni, jak si vaří čaj. V pití čaje se přímo vyžíval. Jeho pokoj byl prosycen vůní cizokrajných bylin a jejich názvy jsem nedokázal ani vyslovit, když mi je jednou ukazoval. „Dáš si? Tenhle je dobrý na uklidnění,“ nabídl mi. Lil zrovna vodu do konvičky. Na tácku před ním byly připraveny dva hrníčky. Nikdy předtím mi čaj nenabídl. Sdíleli jsme sice spolu jednu domácnost, ale žili jsme vlastně každý sám. Kolikrát jsem ani nevěděl, jestli je u sebe, nebo někde pryč. „Ano rád.“ „Zkazil jsem ti návštěvu,“ řekl, aniž by se přitom přestal věnovat přípravě nápoje. „Rozhodně nezkazil,“ řekl jsem rázně. „Ten chlap není můj přítel. Ty nejsi ten, koho by to mělo mrzet.“ „Mě to nemrzí,“ usmál se a zvedl tácek. Šli jsme do obýváku, kde jsem měl sedací soupravu s nízkým stolkem. U něj se Alvinovi sedělo lépe, než u vysokého stolu v kuchyni. On u něj vlastně spíš ležel. Vzal jsem si hrnek s kouřícím čajem a uvelebil se v křesle. „Spíš bych se měl omluvit já, neměl jsem ho sem vůbec pouštět. Je to strašný hlupák a arogantní blb.“ Alvin se na mne díval těma svýma velikýma zlatýma očima. „Nechápe nás, tak jako drtivá většina lidí, ale v některých věcech měl pravdu.“ Hrklo ve mně. „Ty jsi nás slyšel?“ „Každé slovo,“ mrkl. Bylo mi strašně! Představoval jsem si, co bych si myslel, kdybych takový rozhovor slyšel o sobě. „Pověz, líbím se ti?“ Polilo mně horko. „Cože?“ vyhrkl jsem. „Prostě by mne zajímalo, jak mě opravdu vidíš.“ Odložil svůj hrníček a zvedl se. „Jak bych tě viděl? Seš prostě podnájemník. Čistotný, bezkonfliktní a hlavně platící.“ Usmál jsem se. Musel jsem si dávat docela pozor, abych nerozmačkal ten hrnek s čajem, jak křečovitě jsem ho držel. Alvin vycenil zuby. „Ty víš, jak to myslím. Tak žádný vytáčky! Chtěl bys se mnou mít sex?“ Při těch slovech pomalu vylezl na pohovku, kde si lehl. Nohy dal ležérně na bok a ocas přehodil elegantně přes bočnici. Loktem levé ruky se opřel o vršek opěradla, zatím co pravou si velmi pomalu přejel po těla. Začal na boku a pohyboval dlaní stále výš, až odhrnul cíp své vesty a ukázal ňadra v upnutém černém topu. Všiml jsem si, že je má pěkně okrouhlá a pravidelná. „No?“ Nahnul hlavu takovým tím neopakovatelným kočičím způsobem. Z každičkého jeho pohybu čišela výzva. Jak tam tak ležel na mé pohovce, vypadal spíš jako veliká plyšová hračka. Jako by říkal: pojď si se mnou pohrát. Zdálo se mi sice, že v jeho očích vidím jiskřičku ironie, ale přesto jsem se neubránil vlně docela silného vzrušení. Úplně jsem cítil, jak z něho čiší samičí touha a žádostivost. „Víš, Alvine.“ Uhnul jsem pohledem. „Sakra! Já to slovo "sex“ tak nemám rád.“ Znova jsem se na něj podíval. Ne, nemůžu lhát, to by prostě nešlo. „Jo! Sakra! Jo, vzrušuješ mě a umím si představit, že to s tebou dělám.“ Podíval jsem se na svůj hrnek. Jestli ten čaj fakt uklidňuje, tak doufám, že hodně, řekl jsem si a převrátil ho do sebe, i když byl ještě docela horký. Alvin mrkla, a najednou byla ta tam. Přede mnou ležel zase ten samec, kterého jsem přijal pod svou střechu. „Díky,“ řekl a seskočil z pohovky. „Za co,“ nechápal jsem. Vzal tácek s prázdným nádobím. „Za upřímnost.“ --- V pondělí to v práci vypadalo tak, jak jsem čekal. Mimo Krkouna, který měl celý den idiotské, dvojsmyslné poznámky, mi neřekl nikdo nic. Ale podle pohledů jsem usoudil, že šuškanda jede na plné obrátky. Vedení tohle, naštěstí, nezajímalo, tedy ne z té pracovní stránky, takže se vlastně nestalo nic. Domů jsem přišel jako obyčejně. Sotva jsem si stačil odložit, někdo zazvonil. No potěš, pomyslel jsem si, že by další kolo? Otevřel jsem. Stála tam. Bílá tygřice. A že to byla opravdu ONA, bylo patrné na první pohled. Dlouhá hříva jí, jako vlasy, splývala po zádech a jedna vlna jí padala do zelených očí. V uších náušnice, na krku náhrdelník a ruce jí zdobily decentní náramky. Kratičké tričko mělo co dělat, aby zachytilo, co zachytit mělo. Přes bok měla elegantně pověšenou koženou tašku. „Ahoj.“ Usmála se. „Pozval mne Alvin. Můžu jít dál?“ Měla příjemný melodický hlas. „Em... no, on se vrací obyčejně až po půl,“ zakoktal jsem. „Ale můžeš tu na něj počkat.“ „Díky,“ pronesla a doslova kolem mne vplula dovnitř. Uvedl jsem ji do obýváku. „Můžu ti něco nabídnout?“ „To nebude třeba.“ Odložila na stůl svou kabelku. „Já jsem Monra.“ Podala mi ruku. „Alvin mi o tobě vypravoval.“ „Vážně?“ Měla hebký, ale docela pevný stisk. „Je moc rád, že u tebe může bydlet.“ Dlaň její druhé ruky mi pomalu přejela po předloktí. Bylo to až nebezpečně příjemné. „Já bych snad raději opravdu skočil pro něco k pití,“ navrhl jsem nesměle. Ona si mne ale přitáhla blíž a objala mne. „Já mám žízeň jen po tobě,“ řekl a položila mne na koberec. Nikdy jsme se nepovažoval za nějakého obzvláštního milovníka. Pár žen jsem v životě samozřejmě potkal. Některé i docela zkušené a náruživé, které si dokázali sexu náležitě užít. Proto jsem si myslel, že už ledacos znám, a jen tak něco mne nedokáže zaskočit. Vedle toho, co mi však předvedla tahle chakatka, mi všechny dosavadní milostné prožitky vybledly. Zdály se být najednou těžkopádné a naivně amatérské. Monra byla jako dravý proud, jako lavina, jako přívalová vlna, která je spláchla někam daleko do moře zapomnění. S tou žízní měla úplnou pravdu, protože mne vymačkala jako citrón, a to doslova. Ležel jsem nahý na koberci a jen matně vnímal její políbení na rozloučenou. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se dal natolik dohromady, abych mohl zase normálně fungovat. Klekl jsem si a ohledal se. Všude po těle jsem měl škrábance a na zadku solidní chakatí kousanec. Bolelo to jako čert, ale když jsem si vzpomněl, v jaké situaci jsem k němu přišel, musel jsem se zasmát. „Jen doufám, že nebyla něco jako vlkodlak,“ řekl jsem si pro sebe. Vstal jsem a na nejistých nohou vyrazil směrem ke koupelně. Dveře do Alvinova pokoje byly pootevřené. A jeho obyvatel byl nepochybně uvnitř. Teprve teď mi došlo, co jsem to vlastně udělal. Tak nějak jsem předpokládal, že Monra byla cosi jako jeho přítelkyně. O chakatech bylo sice známo, že si na nějakých pevných svazcích moc nepotrpí, ale Alvin byl přece jen poněkud výjimečný. Jak asi bude na tuhle situaci reagovat? Měl jsem v živé paměti, jak včera zatočil s Krkounem, ale co se dalo dělat? Jednou se stalo, a tomu nepříjemnému rozhovoru jsem se vyhnout nemohl. Rozhodl jsem se to tedy alespoň odložit na okamžik, kdy budu v pořádku. Co nejtišeji jsem se tedy plížil dál a doufal, že si mne nevšimne. „Tak co Monra? Líbila se ti?“ ozval se za mnou veselý Alvinův hlas. Otočil jsem se, jako by mne bodl šídlem. Opíral se o veřeje svého pokoje a culil se. Co to znamená? Myslí to vážně, nebo počká, až mu odpovím a pak po mně skočí? Stál jsem před ním nahý a bylo mi nevýslovně trapně. Ale co, řekl jsem si, ať už to mám za sebou! „Alvine, promiň! Ona přišla za tebou, ale ono se to celý nějak zvrhlo,“ začal jsem vysvětlovat. „Na to jsem se tě neptal.“ Mávl rukou. „Jaká byla?“ „Naprosto úžasná,“ neubránil jsem se povzdechu. Alvin šibalsky mrkl. „Já věděl, že tě nezklame.“ „Co?“ Pár vteřin mi trvalo, než jsem to strávil. „Tys ji pozval... pro mne?“ Vesele přikývl. „Počkej, ale to přece... sakra, já to nechápu!“ Chakat se odlepil od zárubní. „Ach vy lidi! Nejen tohle, vy nechápete vůbec nic.“ Objal mne jednou rukou kolem ramen a přitiskl do své hladké srsti. „Pořád nás porovnáváte s normami svého chování. Ale my máme svoje. Například, když chceme někomu říct: jsi můj přítel, vážím si toho, že mne bereš takového, jaký jsem a mám tě za to moc rád, prostě mu to dáme najevo velmi blízkým kontaktem. Když nemáš rád to slovo.“ Mrknul na mne. „Jenže to já ti ze zřejmých důvodů dát nemohl.“ Pustil mne a pokrčil rameny. „Proto jsem požádal Monru, aby to řekla místo mne.“ --- Někde jsem četl, že přátelé by si měli přátelství připomínat. Nevím, jak to mají chakati, ale Alvin mi to od té doby dával najevo dost často. Mimo Monry k nám občas zašla i panterka Siena, tygřice Uklis, Fabri, Laura a někdy jich přišlo i víc najednou. Alvin mi jednoho rána prozradil, že má pro mne překvapení. Upřímně jsem se zděsil, protože vyšší nápor jeho náklonnosti bych už asi nepřežil, ale ukázalo se, že jde o něco naprosto jiného. Ten den dostal v práci Krkoun hodinovou výpověď. Nikdo z kolegů nechápal, co mohlo přimět vedení k tak náhlému pádu jeho popularity. Někdo usuzoval, že v tom musí být nějaké zmařené zakázky, nebo manželka některého z vysokých manažerů. Já věděl svoje, ale raději mlčel. Zařídil to můj spolubydlící, chakatí samec Alvin. Můj přítel! KONEC       Komentáře k tomuto dílu