<< zpět   Název: Pustina Žánr: Povídka Autor: Lugiak Zveřejněno: 24.12. 2013     Poznámka autora:   Moje první zveřejněná povídka post-apo stylu, před půl rokem dopsaná, dnes gramaticky opravená (děkuji jednomu tvorovi za pravopisnou kontrolu). Psal jsem ji přes rok, jelikož jsem ji po napsání kusu uložil a pak na ni slavnostně zapomněl a v vzpomněl si až při jedné cestě z Prahy do Ostravy. No dost keců a račte si počíst a po přečtení mě nesežrat. Originál, s původním formátováním (jež se mi tu tak trochu nezachovalo) je zde: http://goo.gl/52OjIq     Před černou tabuli si stoupl muž a rozhlédl se kolem sebe. Několik okamžiků nehnutě stál a pozoroval posluchače. Po chvíli promluvil: „Kdysi před tisícem let bylo vše jinak. Po zemi nechodilo mnoho druhů, ale jen lidé a nikdo jiný. Ovšem pak se vše změnilo. Nejdřív některá zvířata dostala z nám neznámých příčin rozum. Pak se objevili tvorové, kteří byli považováni za mýtické druhy. I oni měli rozum, i když ne všichni stejný jako původní druh. Ale ne všechna zvířata byla obdařena rozumem. Většina inteligentních se dala poznat tak, že začaly chodit vzpřímeně, čili dostaly antropomorfní stavbu těla. Následně přišla další kapitola zvaná zlatý věk. Nastala éra, kdy naši předci objevili jak vylepšovat svá těla kybernetikou. Ovšem někteří na to byli alergičtí. U nich se ale objevily jiné schopnosti. Schopnosti ovládat oheň, vzduch, zemi a vodu. Svět se rozdělil na dvě frakce: Kybernetické technokraty a živly ovládající mágy.“ Na chvíli svůj projev přerušil, odkašlal si a znovu se rozhlédl kolem sebe. „Jedna frakce žila vedle té druhé a obě si navzájem záviděly schopnosti, které nemají. Genetici sice pracovali na řešení, ale bylo příliš pozdě. Závist přešla v nenávist a nenávist v absolutní válku. Válku, která zpustošila náš svět. Z jeho existence zbylo velmi málo. Teprve nyní se po tisíciletích znovu obnovuje příroda. Ale pozor, z obou frakcí zbylo dost. Obě strany měly prostředky jak se po válce obnovit. Technokraté měli své Citadely. Neví se, kde jsou a zda jsou stále v provozu. Mágové měli svá létající města. Pojďme se tedy podívat na historii podrobněji…“ Mužův hlas i celý výjev se rozplynul. Drak zamrkal a probudil se. Celé tělo ho bolelo od nárazu na betonovou střechu. Tak nějak nechápal, proč se mu zdálo zrovna o první hodině dějepisu. Kór tady v zemi nikoho, stovky kilometrů od betonových valů města, které je jedinou výspou civilizace v širém okolí. Zbytek tvoří poušť a pustina. Nic víc, jen sem tam zbořeniště města. A on je zrovna uprostřed zbořeniště daleko od domova. Vzpomínky na to, co se stalo, se teprve formují, ale drak ví, že někdo udělal velkou chybu. Vidí kouř nedaleko odsud. Něco mu to připomíná… Otázkou je nyní co. Není čas se tím zabývat. Musí rychle odejít. Čert ví, co tady v těch místech vlastně žije. Možná že nic, možná že něco co má draky na jídelníčku jako delikatesu. Tady si nemůže nikdo být jist vlastním životem ani ničím podobným. Zvedl pušku, která ležela vedle něj, a přepnul na jednotlivé rány. Musí zmizet. Jeho rudé šupiny jsou pro okolí jak maják. Ovšem kudy odejít? „Aha tudy,“ vykopnul dveře a vydal se do temnoty, kterou osvětlovala pouze baterka pod hlavní pušky. Stíny se roztančily a uvítal ho zatuchlý puch budovy, jež je tisíc let opuštěná. O několik (desítek) schodů později… „To už je snad tisícej schod,“ zavrčel si pod šupiny drak a pořád postupoval směrem dolů tmavou budovou. Čas smazal čísla ze zdí, takže ani nevěděl, v jakém patře je. Jediné, co věděl, je, že tady schody z prazvláštních a jemu neznámých důvodů končí a on se musí vydat jinudy a vstoupit do království kancelářských krys. Tedy do kanceláří, kterým dříve říkali kukaně nebo taktéž open-space. Kostry úředníků doteď sedí před vyhaslými monitory a klapají do nefungujících klávesnic. Tamhle dokonce kostra kopíruje a druhá si nalívá kafe, i když ruka s konvicí leží na zemi a konvice je na kousky. Další kostra se naklání nad jinou kostrou a podává jí papír, z kterého je doteď dobře čitelný nápis „Výpověď“ v záhlaví. Scéně, kterou drak viděl, světlo baterky dodávalo pohyb a on měl pocit, jako by ho stíny i kostry sledovaly. Kostry samy o sobě vypadaly, že jsou vprostřed práce. Snad jen kdyby nebyly tak ohořelé, na zemi neležely zbytky skla z vyraženého okna a pár jich nebylo dokonce rozházeno po okolí. Pro jeho štěstí už strop ze sádrokartónu opadal a on, ač má dva čtvrt metru na výšku, nemá problém tudy projít. Je tu na něj ale až moc velký klid a vítr, který se tu prohání, moc na příjemné atmosféře nepřidává. Spíše naopak. Má pocit, že se nějaká z koster každou chvílí pohne. K čemuž taky dojde. Na ocas mu najednou spadne lebka a drak nadskočí do vzduchu, málem si uleví do kalhot a bleskově se otočí co to. Jen chvíli mu trvá, než přijde na to, že o kostru zavadil a nepříliš pevně držící lebka mu spadla na ohon. „Jo tak ještě aby tu lidi nedostávali výpověď, když každou chvílí ztrácej hlavu,“ zamručí si pro sebe setřepávajíc lebku z ocasu. Následně si hlasitě odfrkne a pokračuje dále v chůzi kupředu, směr zničené schodiště. U schodů hluk větru najednou ustal a nastalo ticho. Až moc velké ticho. Je to ten druh ticha, že by i cvrčci ustali cvrkat, kdyby tu tedy byli. Jediní zástupci hmyzu jsou tu švábi a ti moc cvrkat neumějí, i když vinou radiace trošku narostli a dostali chuť na dračí masíčko v krvavém podání. To podnítilo jejich lezení po schodech přímo před ústí drakovy pušky, která jim ustřelovala hlavy svými náboji 12,5 mm „Nato“ tip dum dum proti živím cílům. Překvapivě fungovaly, i když Nato už dávno neexistuje. Jenže, jak si drak mohl povšimnout, švábí nesmrtelnost je fakt příslovečná a ty potvory si to bezhlavě, a to doslova, mašírují dále. Jak je známo, švábi mají mozek po celé délce těla. Proto ustřelení hlavy přežijí, což však naštěstí neplatí o očích. Takže si to capou rovnou za nosem, až je čeká pád z budovy, který je zakončen hlasitým mlasknutím. Drak střílí jen jednotlivými ránami, munice je tady venku cenná a i přesto, že má standardizované náboje, tak šance, že najde nějaký zásobník nebo sklad, který před ním neobjevili banditi nebo hledači pokladů, je malá. Což je taky důvod, proč by po drakovi šli banditi. Za novou pušku či náboj vojenské třídy vyráběný tam doma, v jedné z posledních výsep civilizace, by mu doslova utrhli tlapy. A to by nemusel být ani na živu. Kdyby tady padl, tak ho dřív či později někdo objeví a očeše tak důkladně, že nezůstanou ani šupiny. O věcech co má u sebe a na sobě ani nemluvě. Proud švábů z nižšího patra konečně ustal a cesta je průchodná až na klouzavý zelený blivajz, který supluje u hmyzáků krev. Až moc klouzavý. Než se šupináč naděje, už se veze jak po tobogánu rovnou dolu do přízemí. Kdyby ty schody nebyly tak hranaté, byla by to i super skluzavka… Přízemí Bylo jednou jedno přízemí a v tom přízemí byla krom spadlých sádrokartonových desek, rozmlácených překladů a vyspaného skla malá hromada sutin tam, kde byla dříve recepce. Zpod hromady trčel rudý ocas, ale zatím se nehýbal. Jediné, co bylo jakž takž v pohybu, byla kdysi pohodlná židle s kostrou recepční, které z toho točení upadla hlava a přistála vedle kosmetických pomůcek na recepčním pultu (přesně vedle lahvičky „Dráposvit“ a pilníčku na drápy). Celé scéně dominoval šváb klasické velikosti sedící na OLCD monitoru značky „Pell“. Divadlo ho ale přestalo po chvilince bavit a rozběhl se pryč přes telefon s utrženým sluchátkem, dolu po noze stolu a hromady, co se právě začínala zvedat a tlumeně nadávat. „Tohle mi byl čert dlužnej,“ ozvalo se zpod hromady. Ta se ještě jednou zachvěla, konečně se zvedla a vylíhl se z ní drak. „Sakra moje zadnice,“ zaskučel a zastavil židli. Kostra byla tímto nenadálým zastavením tak vyvedena z míry, že se rozdělila na jednotlivé časti. Toho si drak nevšímal a vydal se kolem pultu ven. Po pár krocích se zastavil u turniketu, půjčil si od mrtvoly v sáčku na míru kartu zaměstnance a „pípnul“ ji. „Máš odpíchnuto, doufám, že ti zaplatí přesčas,“ zasmál se vlastnímu vtipu, ukopnul už nepříliš držící turniket a vydal se dále po rozmlácených kachličkách (dříve bílých, nyní v barvě sutinové šedí) směrem ven skrz otáčivé dveře. Ty se i po letech furt vlivem větru, nebo spíše průvanu, stále otáčely za příšerného vrzání. „Tohle je docela klišé,“ zamručel a ztratil se v záplavě bílého světla na ulici. Mezi „domy“ Sotva ustoupilo oslnění ze světla, byl drak majznut do čenichu tvrdou realitou. Na popraskaném asfaltu, který připomínal ementál či dálnici D1, stály vozidla. Stály nebo ležely, jak se to vezme. Záleží na tom, jestli to bylo vozidlo antigravitační nebo klasické. To bylo více méně jedno. Písečné bouře z nich už ze všech sedřely lak a vše co bylo měkké, tudíž chyběly i sedačky a gumy pneumatik. Další, co se tu nacházelo, byly opálené zbytky budov, kde se stále procházely siluety tvorů na ulici. Opálené kostry se stále válely na ulici a dávaly tomuto místu tu správnou atmosféru. Atmosféru města duchů. Ve městě totiž krom pár druhů hmyzáků nežilo vůbec nic. Kino o blok dále furt zvalo na „Rychle a zběsile 12 – Mars drift“ a „Smrtonosná past 20 – Reanimovaný hrdina znovu v akci“. Podle počtu koster před kinem tu stála dlouhá fronta skalních fanoušků. Šupináč zaklepal hlavou rohatou a vydal se vpřed, tedy doleva zbytky města, směrem odkud stále stoupal hustý kouř. Kouř této černoty a hustoty znamenal, že tam leží jejich havarovaný letoun a v něm by mohla být vysílačka nebo aspoň mapa. Byla to dlouhá procházka zničeným městem. Nic co by stálo za větší pozornost. Všude jen staré trosky a zbytky, které ani nestojí za pozornost. Za starých dnů by se v takovém parnu svezl hromadnou dopravou nebo taxíkem, ale ty nepojízdné vraky by teď jely leda ze srázu a to kolmo dolu. Takže nezbylo nic jiného, než si udělat několikahodinový výtlap městem k troskám. Trosky Trosky, jak známo, přitahují supy. Sice ne supy ožírající maso – ti jsou spíše na mršiny organické než technické, ale supy v podobně banditů, lovců pokladů a podobných vtipálků. A ti svoje suroviny jen tak na slovíčko prosím nedají. A tady u těchto trosek se srazily skupiny dvě a začala velká mela. Olovo z rádoby pušek začalo létat vzduchem. Po chvilce jedna ze skupin získala převahu. Tato, asi movitější, banda měla zrezlé, ale stále ještě funkční útočné pušky z doby války. Díky nim získala během chvíle výhodu nad svými soupeři a nadělala z nich ementálský sejra s extra porcí děr. Nyní důkladně své soupeře obírala až do posledního kusu roztrhaného hadru. Byli to takzvaní pouštní supi. Nejohavnější verbež v celé pustině. Udělají vše pro zisk a oberou vás o vše, co se dá aspoň trochu zpeněžit. Obyčejný bandita vás, pokud se nevzpíráte, obere jen o to cenné a pak vás pustí, ale tihle? Ti nikoho nepouštějí, aspoň ne živého. To skrývající se drak dobře věděl a doufal, že ho banditi neuvidí. Je jich na jednoho moc a ani profesionálně vycvičený voják se nemůže ubránit takovému houfu krys. Od trosek se ozvalo zavolání a k šupinatci se snesl olověný déšť. Naštěstí pro něj zrezlé zbraně nejsou moc přesné a jeho protivníci ani neumí moc mířit. Na pozdrav jim slušně odpověděl krátkou dávkou a podle zařvání jednoho z nich dostal. Bez boje se jim nedá, i když jeho šance jsou menší než 10,254%, jak by řekla UI (Umělá inteligence). Nastal klid, který byl přerušen výstřelem, jak supi dodělali zraněného kolegu, aby ho mohli lépe obrat a drak už věděl, že ho obkličují a jdou si pro něj. Deset minut pryč, dvacet minut a furt nic. Drak už se citelně potil. Asi jsou to supi se smyslem pro strategii, jinak by na něj už dávno vyběhli a rozstříleli ho na síto. I když by jich pár asi stáhl s sebou. Tu najednou zapraskání štěrku kousek před jeho sutinovým krytem. Drak slyší tlukot vlastního srdce a vlastní dech. Pak nekonečná chvíle zabrání útočného postoje a nekonečná vteřina zmáčknutí spouště. Rozezněl se ohlušující výstřel, který protnul ticho stejně, jako kulka protnula vzduch a začala se nezadržitelně šinout k cíli. Přímo k bílo modrému draku v uniformě, podobné té, co má i rudý drak. Kulka jako by dostala rozum, rozmyslela se, změnila cíl a místo do draka narazila přímo do mršiny jedno ze supích lupičů. „Vojáku, dávejte pozor, kam střílíte!“ Zahučel bílo modrý. „Pane, já se omlouvám,“ rudý hned zasalutoval. „Četař…“ V tom byl umlčen. „Ty formality si nechte, až budeme v bezpečí. Teď vypadneme, než tu těch volů bude víc.“ Rudý jen souhlasně přikývl a vydal se za bílo modrým. Nešlo přehlédnout jediný fakt: Žádný z loupežníků neměl předsmrtná zranění. Jen vypadali, jako by jim někdo doslova vytahal mozek ušima a očima. O dvě ulice dále už stačilo komando nastoupit do maskovaného letounu speciálních sil a konečně vypadnout z tohoto zapomenutého místa. Rudý drak tentokrát souboj s pustinou vyhrál, ale jak ví v pustině každý, je jen jeden vítěz a jedna jistota. Ta jistota stojí na vrcholu jednoho rozpadlého polo-mrakodrapu, černý plášť jí vlaje, v kostnatých pařátech svírá kosu a očima, ve kterých se leskne modravé nekonečno, sleduje odlétající letoun. Jediný, kdo vždy v pustině vítězí, je… Smrt.       Komentáře k tomuto dílu