Ticho háje bylo až děsivé. Když jste se propletli keři, spatřili jste starý náhrobní kámen. Na něm seděla kočka, líně se rozvalovala na zašlé desce náhrobku a sledovala vás přivřenýma očima. Byla celá černá, ale když jste se přiblížili, postavila se a zaprskala. Na hrudi měla nápadně bílou skvrnu, jako by uprostřed temné noci zasvítila jediná zářivá hvězda. Ještě jednou na vás zasyčela a posadila se před hrob, jako by jej před vámi chránila.
Cat Sidhe nebo také Cat Síth [ket ší] je bájným stvořením Skotské a Irské mytologie. Vypadá jako velká černá kočka s bílou skvrnou na hrudi. Podle legend obývá území obecně známé jako Scottish Highlands (Skotská vysočina). Mělo by se jednat o vílu či skřítka, některé folklorní prameny však naznačují, že je to převtělená čarodějnice.
Ani se kočce moc nepodobala. Její hlava působila spíš jako králičí a v temných očích jako by chvílemi zaplály plamínky, jiskry čarodějného plamene. Vyzařovala hrozbu, intenzivní pocit nebezpečí, který se k malé kočce ani trochu nehodil.
Vílí kočky mají dvě podoby: První je antropomorfní - silná zavalitá humanoidní bytost s hustou srstí a dlouhými ostrými zuby, drápy a ocasem. Druhá je mohutná horská kočka.
Patří k národu Fey z Winter Court (víly zimního soudu: víly jsou podle staré mytologie rozděleny na dvě skupiny: letní a zimní soud, kdy letní jsou ochotné lidem pomoci, poradí jim nebo je varují, pokud jsou ohroženi nebo dělají chybu, dokážou projevit vděk, jejich dobou je den, zimní oproti tomu jsou zlomyslné, mstivé a škodolibé, vílí kočka patří k těm temným). Jsou to skvělí stopaři, lovci a strážci. Jako většina bytostí zimního soudu, i tyto kočky jsou plaché a opatrné. Kočky jsou dlouhověké, ne nesmrtelné jako ostatní z národa Fey. Jejich největšími nepřáteli jsou ledoví trolové, kteří je loví a zabíjejí pro jejich vzácné kožešiny.
Kde ještě před chvílí seděla kočka, byla najednou dívka. Byla podsaditá, drobná a nahá, ale místo oblečení měla hustou tmavou srst, která na břiše přecházela do stříbřitého odstínu. Dívala se na vás plaše a zároveň se zvědavostí. Olízla si ruku a uhladila si s ní vlasy, ze kterých vykukovaly trojúhelníkové kočičí uši. „Pokud hledáte klenoty, raději se vraťte.“ zašeptala a její hlas připomínal předení kočky. Uklidňoval a lákal zároveň.
Pokud se vílí kočka dotkne železa nebo jej překročí, musí přijmout buď zcela lidskou podobu, anebo kočičí (to se týká například i podkovy pověšené na překladu dveří, což je prostředek, jak zabránit víle ve vstupu do domu). Raději zpravidla volí formu kočky, bez zubů, drápů a srsti si připadají příliš zranitelné. Čím déle setrvají v blízkosti nebo dokonce v kontaktu s železem, tím větší je nebezpečí, že ve své současné podobě zůstanou uvězněny trvale. Pokud však zůstanou v lidské podobě, nemohou se vrátit už nikdy mezi víly!
Politika je nezajímá. Jsou inteligentní, ale nejsou to intrikářky. Jako většina koček žijí daným okamžikem, nemyslí na budoucnost. Protože však žijí ve srovnání s jinými vílami krátce, musejí přivádět na svět mladé. Mohou zabřeznout několikrát za život, vzácně až třikrát. Ve vrhu bývá tři až sedm koťat, více samečků než samiček. Kocouři také přežívají do dospělosti častěji než kočky. Vílí kočky jsou schopné se křížit s jinými plodnými vílami i s lidmi, ale nestává se to. Důvodem je jejich plachost, ale také častá neplodnost kříženců.
Legendy
Legenda o Maelduinovi
Kočku zmiňuje Irská legenda o Maelduinovi (Voyage of Maelduin), jejíž písemná podoba vznikla zhruba na přelomu prvního tisíciletí, ale příběh sám o sobě se datuje zřejmě již do století osmého. V tomto příběhu stíhá Maelduin na lodi vrahy svého otce. Loď však větry odvanou ze správného směru a ztratí se. Na cestě, která následuje, navštíví Maelduin a jeho společníci mnoho podivných ostrovů (podobně jako Odysseus) a zažijí mnoho dobrodružství. Naleznou například Ostrov obřích mravenců, Ostrov mnoha ptáků a tak podobně. Jedním z nich je také Kočičí ostrov.
Na tomto ostrově našli sídlo hodné krále, chráněné mohutnými bílými hradbami, kde nic živého nebylo k vidění než malá kočka, skákající mezi čtyřmi kamennými sloupy od jednoho ke druhému. Zde pro ně bylo připraveno množství jídla, pití, místo k odpočinku a čisté šatstvo. Tam se také nacházel poklad nesmírné krásy: stříbrné brože, meče se zlatou rukojetí, náhrdelníky a vůbec veliké množství drahocenných věcí. Ten poklad nikdo nestřežil, nebyl tam nikdo jiný, než kočka. Maelduin a jeho společníci využili pohostinství paláce, aby nabrali síly k další plavbě. Když ale nastal čas odjezdu, jeden z mořeplavců si chtěl - přes Maelduinův zákaz - odnést jeden zlatý náhrdelník. V tom okamžiku jej však zasáhla kočka. Změnila se v ohnivou šipku a proměnila ho v hromádku popela.
Rituál Taghairm s vyvoláváním krále Cat Sidhe
Taghairm je rituál věštění budoucnosti, při kterém byly často obětovány kočky nebo jiná zvířata. Král Cat Sidhe, zvaný Velké uši (Big Ears) je při této variantě taghairmu povolán, aby odpovídal na otázky. Poslední zdokumentovaný případ tohoto rituálu se stal v roce 1824 v Mull. Součástí legendy, která se k tomuto váže, je i čarodějka proměněná v Cat Sidhe.
Realita
V roce 1984 byla ve skotské vesnici Kellas ulovena černá kočka, která nevykazovala zřejmé znaky žádného dosud popsaného plemene. Kryptozoolog Dr. Karl Shuker ji pojmenoval „Kellas Cat“ (Kellasská kočka). Zvíře bylo vypreparováno a v současnosti se nachází v muzeu ve skotském Elginu. Několik dalších exemplářů, které byly uloveny v průběhu osmdesátých let, podrobně zkoumal Dr. Anrew Kitchener ze Skotského Královského Musea a popsal ji jako hybrid, který vznikl důsledkem opakovaného křížení domácích a skotských divokých koček. Někdy se jim také říká „Kočky s králičí hlavou" (Rabbit headed cats).
Pro tyto kočky je typická černá barva srsti a lebka, která svým tvarem spíše připomíná lebku králičí.
Divoké kočky, které vílí kočce zřejmě předaly své jedinečné vlastnosti, vyvolávají obdiv hlavně svou odvahou. Byl zdokumentován případ, kdy se jediná kočka postavila v boji třem teriérům. Pro jejich nezdolnost se říká, že pokud má kočka devět životů, divoká kočka jich musí mít dvanáct.
Tradice a umění
Kočka má ve skotské a irské tradici důležitou roli. V rané historii Skotska vznikla v Caithness a Sutherland provincie Cataibh – tedy země kmene kočky. Titul vévody Sutherland je v Gaelic (Irštině) Morair Chat (Velký muž z koček). Symbolem klanu je kočka a jeho motem 'Sans Peur' (beze strachu). I mnoho dalších skotských rodinných klanů (MacIntoshové, MacBainové nebo MacNicolové) má ve svém znaku kočku. Heslem klanu MacIntosh je 'Touch not the cat bot a glove' (nedotýkej se kočky bez rukavic) a klan MacGillivray má heslo 'Touch not this cat' (nedotýkej se kočky). V Irsku byla důležitým symbolem pro válečníky včetně kmenu Kočičích hlav, kteří nosili kůže divoké kočky přes své bojové přilby. Bohyně všech čarodějnic ve starém Skotsku se jmenovala „Mither O' The Mawkins", v překladu „Matka Koček".
Chování koček mimo jiné sloužilo jako nástroj věštění budoucnosti. Například pokud se kočka umívá za ušima, bude následovat déšť. (pozn.: kočky se za ušima myjí asi stejně často, jako ve Skotsku prší, takže je těžké se zmýlit) Součástí staré skotské lidové tradice je taghairm. Jedná se o obřad věštby, při kterém je jedna kočka opékána nad ohněm, zatímco ostatní mohou ukončit její trápení, pokud odpoví určené osobě na její otázky.
Pravděpodobně toto stvoření inspirovalo E. A. Poea při psaní povídky „Černá kočka".
Ze současné tvorby se kočka objevuje v dětské knize Zlatý kompas Phillipa Pullmana. Démonka Lyra ji přijala jako svou oblíbenou podobu, která odráží její odvahu a ohnivého ducha.
Zdroje
Wikipedie (anglicky)
České zdroje
Ostatní
|
