 | |
| Název: | Cesta Mimočasem | | Žánr: | Povídka | | Autor: | Vipero | | Zveřejněno: | 20.02. 2011 | | | | | Poznámka autora: | První část aktuálně psané povídky. snad knihy.. :D | | |
| Cesta mimočasem : Krystal Niratar - závěr
Holčička seděla poslušně na židličce a pozorovala svou maminku jak vaří v kotlíku zase nějakou dobrotu.
„Niam, podej mi prosímtě pár těch červených červíků“
Oslovená hbytě seskočila z židličky a doběhla mamince pro sklenici s čerstvě nachytanými robunskými červi.
„Mňam, za jak dlouho to bude maminko?“
„Neboj se Niam, běž si hrát ven, až to bude hotové, zavolám tě.“
„Dobře maminko“
Niam si vzala svou slaměnou panenku a šla si hrát před dům. Maminka se svou dcerou bydleli ve velikém stromně. Uvnitř kterého měli vyhloubený domov.
Dívenka si hrála a přitom čekala kdy maminka zavolá že je čas na jídlo. Krásné slunečné počasí a lehký vánek z nedalekých hor dodával nádhernou atmosféru. Po chvilce mladou plazatku hraní omrzelo a nedočkavě pokukovala, kdy maminka zavolá k obědu, Všimla si ale velikých ocelových bot napravo od sebe. Podívala se vzhůru a uvědomila si že vydí rytíře.
Lidského rytíře v plátové zbroji.
Mladá plazatka zbledla, jak jen jí to její ještěrčí, načervenale šupinaté tělo umožňovalo. Rytíř se na dívku ušklíbl a odplivnul si. Krutě jí přišlápnul ocásek a tak se holčička dala bolestí do pláče. Matka vyběhla aby zjistila co se stalo její milované dceři. Sotva však vyběhla ze dveří, uchopily ji dva vojáci. Povalily bezbrannou matku na zem a začali z ní strhávat šaty.
Holčička se chtěla za matkou rozběhnout ale rytíř ji silněji přišlápnul ocásek a velice se smál při pohledu na to, jak se jeho vojáci baví.
Mladá plazatka si pořád v duchu opakovala že se jí to jenom zdá.
„Maminko... Proč se to znovu děje?“ plakala.
Z ničeho, nic, však tlak na ocásku povolil. Niam se se zmateným vírazem otočila na rytíře, co jí tak ublížoval. Ten se pomalu sunul k zemi, s obláčkem kouře, vycházejícího z čerstvého otvroru v přilbě. Dopad těla v plátové zbroji vyrušil zbylé dva násilníky. Ti zmateně hleděli na příčinu pádu jejich velitele. Byla jí silnější postava ve zvláštní zelené zbroji, stála na okraji lesa za loukou dělící okolní les od domku.
Pohledem zbroj hladká jako plech. Bez jediného šrámu. Meč u pasu a zvláštní předmět, připomínající vzdáleně knihu, třímající pevně v rukou.
Mladá plazatka jen pozorovala, jak se k nim blíží neznámý a nebyla si jistá, zdali chce utíkat, nebo zůstat nehnutě seděl na zemi.
Násilníci nechaly matku matkou a rozeběhli se, se zbraněmi v rukou, na neznámého. Ten bez známky strachu pokračoval dál klidnou chůzí blíž. Když byly oba útočníci na dvacet kroků od neznámého, padli jeden po druhém k zemi.
Po zaznění zvuků připomínajících hadí uštknutí a zvuku trhání plechu, stejně, jako jejich veliteli před chvílí, se i jim kouřilo z čerstvých děr v brnění. Dcera se okamžitě vrhla k matce. Přitom nespustila oči z neznámého.
Teprve teď si všimla, že mu z hrudi trčí dva zapíchnuté šípy a levou ruku má silně od krve. Neznámý zdvihl matku ze zemně a nesl ji domů. V domě neznámý uložil chvějící se matku na postel a ustoupil.
Když dívka vyděla že neznámý nemá v úmyslu jim ublížit, věnovala se omdlelé matce. Neznámý se jen napil vody z džbánku a téměř okamžitě upadl k zemi.
********
„Maminko?“
„Niam?! Co, co se stalo?“
„Maminko, ublížily ti moc?“
Niam seděla u matky a plakala.
„To... To je v pořádku Niam. To nic dítě.“
Matka se snažila utišit svou dceru. Musela být před Niam silná aby se Niam nezhroutila jako už párkrát. Jakmile zahlédla na zemi neznámého rytíře přikritého dekou přiskočila ke stolu a uchopila do ruky nůž. Přitom převrhla jednu misku s připraveným oběděm.
Byla rozhodnutá zabít každého vetřelce v jejím domě, který by mohl ublížit jí nebo její dceči.
Rytíře, rozbytí misky probralo. Nemohl se však moc hýbat a tak jen hleděl na plazatku, s nožem v ruce, které hořely v očích, plameny pomsty. Přes tohle všechno sebral svou zbylou sílu a posadil se.
V domě bylo nezvyklé, tíživé ticho. Kruhovitá místnustka vydlabaná uvnitř stromu se dvěmi postelemi, stolečkem, skříňkami a krbem s kotlíkem, působila nadmíru útulně.
Neznámý si pomalu sundal přilbu a v momentě kdy šla vydět tvář Niam uskočila, jakmile zjistila že je to tvář člověka.
Ten pomalu vstal a pohlédl plazatce do očí. Vyděl v nich veškerou bolest a utrpení kterou si musely obě prožít. Vytáhnul svůj meč a položil jej na stůl, mezi nimy, jílcem k plazatce.
Plazatka vše bedlivě pozorovala míříc stále na člověka nožem. Ten pokračoval nezaujatě s odzbrojováním.
Odložil nůž, taky ten zvláštní předmět kterým zabil rytíře, a nakonec k úžasu plazatky vytáhl z vesty oba šípy a odložil svou zbroj. Ukázalo se, že jediné co měl skutečně zraněného, byla levá ruka. Neznámý rozpřáhl přes veškerou bolest ruce, na znamení že je teď proti plazatce bezbranný a nehodlá ji v ničem bráni, ani kdyby se ho rozhodla zabít.
Všichni tři nehnutě stály u stolečku a vzájemně se prohlížely.
Niam obestoupila stůl aniž by si matka něčeho všimla a přikročila k neznámému.
„Niam! Okamžitě od něj ustup“
Člověk pohlédl na maličkou a lehce se usmál. Niam mu úsměv vrátila a přistoupila k němu blíže. Byla rozhodnutá, že ulechčí napětí které panovalo. Objala člověka a začala mu děkovat.
Neznámý jen stál a pohladil malou Niam po vlasech.
Matka byla natolik zmatená že upustila nůž a sedla si na nejbližší židli.
„Mami, tenhle člověk nás zachránil. Navíc, necítím z něho jakoukoli zášť. Spíše naopak, opovrhoval těmi venku...“
„Ano, také to cítím.“ odpověděla nevěřícně matka.
„Podívej, je zraněný možná bychom mu i my mohly oplatit co pro nás udělal“
Niam si prohlížela neznámého, nakonec se mu poklonila a ukázala na židli. Neznámý si pomalu sednul a opět se pousmál. Niam byla neznámým natolik zmatená že mu nabídla i svou porci jídla, která ležela na stolečku.
Velice dobře si uvědomovala že už není tak mladá a tenhle neznámý ji zachránil před jistým znásilněním.
Matka koukala pod stůl a pořád si v hlavě promítala poslední události. Jak je možné že ji zachránil člověk? Jak je možné že jim vůbec někdo pomohl? Dlouze se podívala na neznámého a nakonec lehce kývla na znamení díků.
„Velice vám děkuji za záchranu své dcery a sebe, nemám vám co nabídnou jako díky, krom ošetření a vlastního těla...“
Rytíř se po chvilce ticha zadíval váhavě na plazatku. Znal pravidla démonů a znal jak se samičky odvděčují za záchranu života.
„Škoda že nám lidi nerozumí, dodala smutně Niam“
„To nevadí, slušnost je slušnost..“ snažila se jít matka dceři příkladem.
„Rozumím skvěle...“ dodal pomalu člověk.
Matka se málem sesula z židle když slyšela mluvit člověka démoním jazykem.
„Vy... Vy nám rozumíte?“ začala koktat Niam.
„Ano...“ dodal suše neznámý.
„Omlouvám se že jsem vám tahle vpadl do domu, potřeboval bych jen trochu nabrat síly a hned odejdu.“
Matka nevěřícně sledovala neznámého a stále nevěděla co dělat, jak reagovat, co říct. Vždyť přece, jak může člověk rozumět jejich jazyku? Lidé se ho nikdy neučily kvůli složitosti.
„To nejde, zachránil jste nám oběma život, musíme vám to splatit.“ dodala kvapem Niam.
„Velice si toho vážím, ale nemyslím si že my cokoly dlužíte.“
„Naše životy... Nyní jsou vaše... Je to zákon...“ řekla rozhodně Niam.
„Vaše životy jsou jen a jen vaše, nikoho jiného.“
„Jste člověk, to nechcete ani moje tělo? Chápu, asi se vám hnusíme...“ reagovala smutně plazatka.
„Tak to není. Nepocházím z tohoto světa, a tak se mně vaše zákony netýkají. Jediné co potřebuji je jen chvilku si odpočinout. Tělo máte krásné, ale neodpustil bych si že jste to sama nechtěla“ začervenal se neznámý.
„Můžete tady zůstat jak dlouho si budete přát pane...“ dodala spěšně Niam s poklonou až k zemi.
„Děkuji, a prosím nemusíš ke měn být tak uctivá.“
„Jste přece rytíř a muž, tak proč ne?“ zeptala se Niam zvědavě.
„Niam! Na co se to ptáš?!“ zděsila se matka neslušnosti své dcery.
Neznámý se začal smát.
„To je v pořádku madam. Víš Niam, nejsem rytíř, a pocházím ze světa kde žena má stejná práva jako muž. Vím že zde to takhle nefunguje, ale klidně mi říkej třeba strýčku“ na to se Niam usmála a opět kývla na souhlas s poklonou.
„Mimochodem, Jmenuji se Rearden“ řekl neznámý k matce.
„Těší mně, Reardene, jmenuji se Riy...“
********
O několik dní později
„Niam, utíkej pomoci matce.“
„Ano strýčku...“
Bylo až k nevíře jak rychle jsem si na Niam a Riy zvyknul. Bylo lepší aby mi říkala strýčku. Rána na ruce se skoro zahojila a pomalu se budu muset chystat k odchodu.
Naskládal jsem co nejvíce dřeva na kolečko a pomalu se vydal k domu.
Okolí bylo skutečně nádherné, okolní les ohraničoval louku téměř v pravidelném kruhu, uprostřed stál domov plazatek. Za těch pár dní si mně Niam zamilovala. Riy mi říkala že je napůl člověk, protože ji před dvanácti lety znásilnily lidští vojáci.
Niam to sice ví, ale je to statečná plazatka. Vypadá skutečně jako roztomilá napůl holčička napůj ještěrka. Měla červenou kůži, na bříšku světlejší barvy, vlasy zrzavé a modrozelené oči.
Její matka je vyžší a hubenější, má červenohnědou barvu kůže se světlým pruhem táhnoucím se od krku až po špičku ocásku. Hlavu pokrytou vlasy kaštanově hnědé barvy a nádherné zelené oči.
Dovezl jsem dřevo k domu a začal ho skládat na hromadu. Být jiná situace, určitě bych sem chtěl jezdívat na dovolenou. Niam byla velice poslušné dítě, které bohužel už nejednou vydělo svou matku v náručí lidkých vojáků. Tak se navzdory poslednímu incidentu, před pár dny, drží velice statečně.
Naštěstí Riy říkala, že na ní si ještě nikdo nic nezkusil, protože byla moc mladá. Ovšem není si jistá jestli by to platilo ten den co jsem přišel.
Zítra, nejpozději pozítří musím znovu vyrazit.
Večer mi Riya uvařila její specialitu, až když mi donesla misku s vařenými červy, uvědomila si že jsem člověk a začala se omlouvat za červyvou pochoutku. Zrudla nervozitou a chtěla misku rychle odnést, naštěstí jsem ji ale zadržel. Vzal jsem lžičku a ochutnal.
Jak se ale dalo čekat, bylo to skutečně vynikající.
„Hmmm! To je dobrota!“ řekl jsem upřímně a radostně.
Velice mi to připomínalo čínu, chutí i vůní. Ryia byla skutečně udivená že jsem misku nedovolil odnést. Neurazím přeci hostitele a nakonec, zkusit se má všechno.
Niam se začala radovat že mi chutná, koneckonců pomáhala matce a také zapoměla že jsem člověk. A tak sme se všichni daly společně do jídla.
Riya byla překvapená že se nechovám jako všichni ostatní lidé. Po večeři se chystalo ke spánku. Niam ležela ve své postýlce a já na zemi. Když Niam usla, stalo se něco co by mě opravdu ani nenapadlo.
„Pojď si lehnout nachvilku ke mně, zem je určitě studená...“
I když byla Riya plazatka, kolem očí a přes nos bylo jasně poznat že se červená. Bez řečí jsem si přilehl do postele a snažil se na nic nemyslet.
„Reardene, mohu se tě na něco zeptat?“
„Ano, zajisté Riy, copak?“
„To jsou u vás, ve tvém světě všichni tak laskaví jako ty? Všichni se tak staráte a máte tak nádherná srdce?“
Dlouze jsem přemýšlel co odpovědět.
„Po pravdě Riy... Ne... Většina Lidí z mého světa dávno zapoměla jaké to je být laskavý. Zapoměli jaké to je nemít předsudky. Všichni se snaží brát druhým jejich sny... Jen ze závisti... Hloupé lidské závisti...“
Ryia se mi smutně zadívala do očí.
„Jak to že jsi nás tehdy zachránil? Proč si se za nás postavil? Mohly tě zabít...“
„To je sice pravda, ale raději bych za vás položil život...“
„Proč? Neznal jsi nás? Nevěděl jsi co jsme zač... Prostě jsi nám přišel pomoci... Velice ti za to děkuji... Děkuji ti za naše životy... Nikdo jiný by to pro nás neudělal“
„Víš, cítil jsem to v srdci, cítil sjem že musím zasáhnout...“
„Co kdybych tě pak ale zabila? Málem jsem to udělala... Tehdy... Kdyžs ležel na zemi v té zbroji...“
Riy vypadala že jí to velice mrzí.
„Riy, udělal bych na tvém místě to samé, a i kdybys mě přeci jen zabila, přijal bych to. Chtělas chránit dceru, a to je podle mě správné... Chránit své děti je přirozenost každé ženy...“
„Opravdu by mně nenapadlo že se jednoho dne budu schopná vydržet v přítomnosti člověka... Nikdy by mně nenapadlo že se knám někdo bude chovat tak pěkně jako se chováš ty...“
Riy byla velice zamyšlená a nedokázal jsem ani odhadnout co se jí asi honí hlavou za otázky.
„Nikdy by mně nenapadlo že bych se mohla do člověka zamilovat...“ řekla po chvilce ticha Riy rozechvělým hlasem.
Nevěděl jsem v ten moment co říct. Jenom jsem ležel a pokoušel se na nic nemyslet. Riy mi začala kroužit rukou po hrudi a já začínal cítit že je zle.
„Proč musíš odejít? Proč nemůžeš zůstat? Omlouvám se.... Vím že bych se na tohle neměla ptát...“ nato se o mně Riy otřela, přilehla si na mně břichem a její ještěrčí tvářička byla znatelně zarudlá.
Ruka mně hladila po vlasech a najednou jsem na líci ucítil ještěrčí jazýče.
„Moc se omlouvám. Já... Já... Nevím co se to semnou děje!“ začala se omlouvat zmateně Riy.
Když se chtěla celá rozechvělá odtáhnout zadržel jsem ji, položil jsem svou ruku na její a stáhnul zpět na sebe. Nic jsem neříkal, jenom jsem se tím enchal unést. Jakmile jsem na krku ucítil teplý dech, stratil jsem kontrolu úplně a podřídil se.
********
Ráno jsem byl neuvěřitelně dobře vyspalý. To co se stalo večer, nebylo jen chvilkové citové zhroucení. Riy se do mě zřejmně skutečně zamilovala. Soudě podle toho jak noc probíhala. Něžný sex s doteky, hlazením a mazlením. Bylo to něco skutečně jiného.
Niam se na mně při snídani divně culila a Riya vypadala šťastně.
„Ty jsi na nás skutečně hodný strýčku, proč tady nechceš zůstat?“ začala se ptát Niam.
Ryia se při té otázce lehce otočila a smutně chtěla zarazit Niam aby se neptala. Kývnul jsem že je to v pořádku.
„Nemohu, I když bych moc chtěl. Nemohu Niam. Nejsem z tohoto světa. Nepatřím sem. Musím dál hledat cestu domů. Kdybych zde zůstal, mohly by z toho být moc veliké potíže“
„Jaké potíže? Proč nemůžeš zůstat?“
„Nejde to Niam. Opravdu ne.“ říkal jsem to upřímně a tak i na mně bylo vydět že mně to skutečně mrzí.
Obě plazatky zesmutněli a sklesle koukali do podlahy. Riy i Niam, zamiloval jsem si je. I já jsem ale cítil že je to špatně.
Opravdu zde nemám co dělat, musím se vrátit a dát do pořádku to, co lidé zkazily.
„Slib nám, že se jednou vrátíš!“ prosila Niam.
„Slibuji, že než odejdu domů, příjdu se rozloučit“
S těmito slovy jsem se vydal na další cestu, hledat zbylý úlomek Nirataru Zamával jsem ještě k domu. Obě plazatky smutně stály u domu a sledovaly můj odchod, dokud jsem se neztratil v lese.
Jak že jsem se sem vlastně dostal? Procházím lesem a znažím se vzpomínat na mynulost.
Od doby co jsem se oběvil v tomhle světě si nepamatuju jak jsem se zde ocitl.
********
„Pane? Volal jste mně pane?!“ Zasalutoval jsem.
„Jistě, jenom vyzvednete nový model samopalu, nic víc. Jde o prototypní zbraň střední ráže ale s vysokou kapacitou zásobníku. Jste voják. Tahle zbraň má mít kapacitu až 100 nábojů v jednom zásobníku. Co si o tom myslíte?“
„Pane! tohle nám může při bojích skutečně pomoci Pane!“
„Zajděte tedy za doktorem a ten vám řekne co a jak“
„Provedu, pane!“ odpověděl jsem Kapitánovy a vydal se do Vědeckého bloku.
Nikdy jsem tam nebyl. Tvrdí se že tam experimentují snad se vším.
Prošel jsem dlouhou chodbou a minul Muniční sklad. Nikdy jsem nevěděl, proč je vědecká laboratoř tak blízko zbrojnici. Ve zkutečnosti, nechtěl jsem to vědět.
Jsem ve službě teprve první měsíc a už jdu do „zakázané“ oblasti. Když jsem se před vstupem ohlásil, netušil jsem do té doby co je to papírování. Tolik podpisů jsem snad v životě nenapsal. Po vstupu do před-chodby do vědecké laboratoře jsem prošel nějakým skenem. Nic zvláštního těch je tady dost. Skoro na každém rohu. Když mně přejel poslední sken a objevilo se zelené světlo nad dveřmi, otevřeli se dveře do laboratoře.
Málem jsem se podělal. Po otevření jsem se totiž seznámil s hlavněmi kulometné věže.
Mířily my přímo do obličeje. Trochu jsem ztuhl. Ale po přejetí scanneru po mé známce hlaveň zajela do stropu.
„V pořádku“ řekl hlídač.
„Kreténe“ pomyslel jsem si.
Hned ve dveřích mně zavolal první vědec.
„Počkejte tady, ještě něco dáváme dohromady…“
Asi po deseti minutách, nesrozumitelných blábolů o nějakém krystalu, se konečně vrátil.
„V pořádku tak pojďte“.
To už jsem za tu krátkou dobu mé účasti zde pochopil, že né všemu budu rozumět.
„Vítejte ve vědeckém bloku D“ Přivítal mně vesele doktor.
„Mám donést na otestování nějakou novou zbraň“ odpověděl jsem krátce.
Měl jsem z tohohle místa doslova husí kůži.
„Ano, pojďte za mnou. Ale rychle zrovna probíhá jeden test“.
Dlouho jsem se nerozmýšlel. Po 20 minutách různých chodeb otoček a dveří jsem měl pocit, že jsem se permanentně ztratil. Zrovna když jsem začal uvažovat jestli vědec ví, kam vůbec jdeme, jsem zahlédl nad dveřmi svítící nápis „Blok E“.
O tomhle místu se traduje lecos. Třeba že odsud pocházejí nové zbraně, (To jsme všichni věděli) že zde testují různé nové zdroje, a hlavně že se tu už pár vojáků ztratilo. Ale to jsou jen žvásty. Tedy alespoň doufám.
V těchto chodbách a dveřích bych asi ale opravdu umřel, kdybych neměl doprovod. Prošli jsme, hned za dveřmi s nápisem, obrovskou halou, kde byly různé regály s nejrůznějším vybavením. Prošli jsme celou halou, ale to už jsem měl pocit, že to je minimálně hangár pro letadla. Za chvilku jsem vyděl další o poznání bytelnější dveře.
„Blok F“
To jsem se zapomněl zmínit, že všude jsou stráže, ale stojí tak nehnutě až mně to děsí. Prošli jsme asi pěti skenery najednou, když se všude rozsvítilo modré světlo.
„Co se děje doktore?“
...
********
Ze vzpomínek mně vyrušilo prasknutí větve. Jakmile jsem se vzpamatoval, všimnul jsem si, že se k domku Riy blíží ozbrojená skupina rytířů. „Rozběhl“ jsem se co nejpotišeji zpět k domu. Vzal jsem to oklikou abych nebyl spatřen rytíři.
Myslel jsem že si svůj útok naplánují ale zničeho nic vyběhli z lesa přímo k domu. Rozběhl jsem se jim patřičně naproti.
„Riy! Niam! Okamžitě utečte!“
Obě vyběhly z domu a jakmile pochopily co se děje, rozběhli se směrem ke mně. Jeden z rytířů však vystřelil z luku a zasáhl Niam přímo do zad.
„NIAM!“ zařvala z plných plic Riy.
Rychle dceru popadla do náručí a utíkala dál. Slzy jí přitom padaly z obličeje do trávy.
********
„Naši hoši začaly s pokusem“ odpověděl zvesela.
Mně do smíchu nebylo ani trochu. Bylo na něm vidět, že už mi víc neřekne tak jsem se ani neptal. Po vstupu do „Bloku F“, jsem uviděl jen další regály. Ovšem s podstatně zajímavějším obsahem než v předešlé místnosti.
Obrovské krabice s čísly a před každou vzorek jednoho kusu předmětu co je uvnitř každé z nich. Byly to zvláštní pušky a ještě zvláštnější vybavení. „Ani se neptejte“ řekl vědec, než jsem se na cokoli zmohl. Zastavily jsme se u jednoho regálu. chvilku přemýšlel, a poté se na mě spiklenecky podíval.
„Už jste někdy byl ve střetu s nepřítelem?“ Zeptal se.
„Ano, několikrát“.
Vědec se na mně podíval a zeptal se mně na velikost oblečení, odpověděl jsem mu suše, že XL. Chvilku hrabal v krabici a pak mi dal jeden komplet podle mě obyčejných zelených taktických kalhot a bundu s vestou. Ovšem když jsem ho držel v rukou, přišlo mi to vybavení nějak těžší.
Minimálně kalhoty měly 2 kyla.
„Tohle je teď náš nejnovější vynález. Je to nové vlákno vyvinuté u nás. Je prakticky nezničitelné“ odpověděl vědec nadšeně.
„V čem je to lepší? váha?“ usmál jsem se.
„To časem poznáte. Ale pozor na tu vestu Je trochu dražší než obyčejné vybavení co dostáváte, ale nic ode mne nemáte, příteli!“
Po tom „příteli“ se mi naježily všechny chlupy na těle. Když jsem se převlékl, do těch hadrů, vědec ty mé staré složil a nenápadně hodil někde za krabice. Pořádek musí být.
„Tak tenhle, jestli nebude nasraný na nadřízené“, řekl jsem si v duchu.
Jinak bych asi nedostal podle něj nové vybavení.
„Jsme zde“.
Konečně jsme došli k jedné z krabic a vědec mi podal, na první pohled, obyčejnou P90 s nabytým zásobníkem. Krátký velice účinný samopal. A deset zásobníků do batohu. Včetně manuálu na obsluhu a další věci okolo toho. Tak tohle by vám pro pobavení mohlo stačit.
Všiml jsme si že některé zásobníky jsou zelené, některé bez označení a jiné zase modré a červené. Netušil jsem v čem se liší munice ale snad to bude v manuálu. Navíc, bylo mi to srdečně jedno.
Jen ať už jsme pryč odsud. V tom okamžiku se i tady změnilo světlo na zelené. Vědec trochu nejistě řekl, že je čas vypadnout.
********
Namířil jsem samopalem přímo proti šestičlenému oddílu rytířů a zmáčnul spoušť. První z nich zatancoval krátký taneček přičemž z jeho prostřelené zbroje vystříkla sprška krve. Druhého jsem zasáhl do ruky a tak švihnul svým mečem proti kamarádovy po pravé straně. Ujistil jsem se krátkou dávkou že ani jeden z těch tří rraněných nevstanou.
Zbýval lučištník a dva těžkooděnci se štíty. Zajímalo mně jestli střely projdou i jejich štíty. Zmáčkl jsem spoušť ale ani po lehkém cuknutí se nic nestalo.
„Doprdele!“ moje zbraň se zasekla.
Nenapadlo mně že celoplášťové střely nemají v zásobníku tak velkou kapacitu jako běžná munice.
Měl jsem si toho všimnout. Zahodil jsem samopal a vytasil svůj meč.
Prvnímu z rytířů jsem přímým sekem z vrchu dolů rozpůlil štít a vzal to i s jeho rukou. S víkřikem bolesti se svalil na zem a já se mohl soustředit na druhého útočníka který byl o něco pomalejší než jeho kolega. ale zapoměl jsem na Lučišníka.
Šíp se mi zabodl přímo do krčního límce a já děkoval vědci že mně tak vybavil. Zase jsem ale udělal chybu.
Pomalejší rytíř se ukázal být ten silnější a hbytější. Zásah mečem s takovou silou jsem skutečně nečekal a měl jsem vyražený dech. Musím jednat rychle dokud my zbbívá trochu vzduchu.
Vrhnul jsem mečem proti lučištníhovi a doufal že je meč skutečně tak ostrý a kvalitní jak mi bylo řečeno. Jakmile jsem meč zahodil věnoval jsem se zase těžkooděnci, ten mě nabral štítem a povalil. Tentokráte jsem byl skutečně bez dechu.
Cítil jsem jak se dusím.
Z posledních sil jsem sáhnul po devítce v pouzdře u nohavice a doufal že alespoň zastraším obra co se nademnou napřahoval mečem aby mě dorazil. Na míření bylo málo času. Stočil jsem zápěstí směrem nahoru a zmáčkl spoušť. Zpětný ráz mi dokonale vykloubil zápěstí.
Zařval jsem bolestí jako nikdy, dokonce mi hrkly slzy do očí, jak to bolelo.
Naštěstí, soudě podle pádu těžkooděnce vedle sebe, jsem se trefil. Podíval jsem se směrem k lučištníkovi a ten stál, podpíral se lukem s mým mečem v hrudi.
Snažil se něco nesrozumitelného říct a nakonec upadl k zemi. Vstal jsem a skočil zádama na zem. Praštil jsem se dost silně do hlavy ale naštěstí jsem mohl zase dýchat normálně.
Ke svému úžasu jsem si teprve teď všimnul že začalo pršet. Ležel jsem na zádech, sundal jsem si helmu a nechal déšť ať mi ochlazuje tvář.
Mihla se mi poslední vzpomínka.
********
Sotva jsme došli k zadním dveřím místnosti, naběhlo světlo oranžové.
„Pohyb!“ zařval vědec a div se pomalu nerozběhl ke dveřím.
Přitom si pořád něco mumlal. Rozuměl jsem jen něco jako „kreténi“ Když jsme vešli do „bloku G“ tak světlo přešlo na rudé.
To už vědec opravdu běžel. Chytil první vysílačku, co zahlédl, a začal do ní řvát.
„Vy idioti! Jsme dva ve skladech!“
„Bohužel došlo k chybě nelze ukončit přenosovou akci. Výboj projde komplexem asi za 20 vteřin! Zkuste se schovat co nejdál od jádra!“
Ničemu z toho jsem nerozuměl, znělo to na mně tak nějak… Rusky.
„Rychle pryč od jádra řekl mi po tom rozhovoru vědec a rozběhl se na opačnou stranu, než jsme původně běžely.
Najednou se ozvala rána. Vědec se prostě vypařil. Naprosto jsem nevěděl co dělat. Tvořila se kolem mě zvláštní stěna. Zářila jakoby nafialověle.
Najednou se silně zablesklo a já oslepl.
Když jsem konečně otevřel oči, díval jsem se přímo do stěny. Nic se mi nestalo ale cítil jsem chlad. Chtěl jsem se otočit, že se podívám po doktorovi, ale cítil jsem se zvláštně.
Začínala se mi neuvěřitelně točit hlava. Zbraň jsem měl v ruce a zásobníky v batohu. Celé to vybavení bylo těžší a těžší.
Při otočení mně zasáhlo něco do vesty. Nevím co, protože se to odrazilo a padlo do trávy. Už jsem skoro neviděl.
Pokusil jsem se zaostřit, viděl jsem jen nějakého magora v kostýmu a s lukem v ruce, co nabíjel na tětivu další šíp.
Mířil na mně.
Zřejmě mám halucinace. Reflexně jsem po něm vypálil ze samopalu.
Poté jsem omdlel.
********
„Niam!“ vzpamatoval jsem se.
Pravá ruka byla opravdu nepoužitelná, doběhl sjem jak to šlo k lučišníkovi a vzal si zpět svůj meč. Když jsem cítil jak břit jede po kosti udělalo se mi trochu zle. Kdyby nás napadla nějaká záloha, umřely bychom.
Levou rukou šermovat neumím ani trochu a navíc není až tak vyléčená z předešlého zranění.
„Riy! Jak je na tom Niam?!“ doběhl jsem k okraji lesa.
Riy klečela u své dcery a plakala. Přiklekl jsem k nim a zkontroloval Niam. Její tep slábnul. Šíp jí zasáhnul přímo do srdce.
Nevěděl sjem co mám dělat. Cítil jsem obrovský vztek. Nenávist vůči lidské rase a sebe sama.
Odkud že se vzali lidé v téhle časoprostorové rovině? Dostali se sem před osmnáctisty lety. Původně to byly vědci a vojáci z mého časoprostoru. Vrátili se ale víc do minulosti než já. A jak to tak bývá, vyvinuly se přesně v to, v co kdysi u nás ve středověku.
Nemilosrdné parchanty vyžívající se v utrpení jiných.
„Niam... Slyšíš mně Niam?“ šeptal jsem plazatce do ouška.
„Strýčku... Ty... Ty... Opravdu jsi se vrátil jak jsi slíbil...“
Na to Niam vydechla naposledy.
„Niam! NIAM!“ chtělo se mi řvát ale nedokázal jsem vydat hlásku.
Lidská neschopnost je tak bolestivá.
Vždy si lidstvo myslelo jak nejsme nejinteligentnější, jak jsme si vycvičily zvířata, postavily města, vytvořily továrny, dokázali geneticky vytvořit kopii člověka, podmanit si vesmír. Ale přes to všechno jsme jen neschopný malý bezvíznamný hmyz co si každý den dokazuje jak jsme víc a víc drzejší, namyšlenější a sobečtější.
Bylo mi špatně. Myslel jsem si že se chci dostat domů. Že chci zpět do té společnosti která si vše podmaňuje.
Do společnosti, která si umí pouze házet klacky pod nohy. Umí život zničit, ale neumí ho vytvořit.
„Riy... Dá se něco udělat?“
„Já... Nevím... Já...“
„RIY! Máš svou moc?“
„Mám.. Ale.. Ale.. Na to abych jí vrátila... Abych ji vrátila k životu nemám co je potřeba...“
„Co? Co je potřeba?!“ začal jsem třást s Riy aby se vzpamatovala a odpověděla.
„Abych jí mohla uzdravit srdce. Musela bych vzít srdce někoho jiného!“
„Co ti Rytíři?!“ ptal jsem se rychle a neústupně.
„Srdce by muselo být od umírajícího nebo živého. Né od mrtvých kterým srdce už nebije...“.
Riy mluvila pomalu, strácela se myšlenkama, strácela chuť do života který měla jen díky dceři.
„Vezmi si moje!“ řekl jsem rázně.
Riy se podívala na mně a ubrečená třásla hlavou.
„NE! To nikdy! Nevemu tvůj život! Ty jsi ten co musí přežít! Ty jsi ten co je správný! Ty máš sílu bojovat za nás! Za všechny!“
Vzal jsem svůj meč a s klidným svědomím si ho bodnul do břicha. Byla to neuvěřitelná bolest.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“
Zděšená Riy křičela a snažila se mi v poslední chvíly zabránit. Naštěstí se jí to nepovedlo.
„Cos to udělal?! PROČ?!“
„Protože jsem pochopil co v životě chci. Umřít pro ty, které miluji.“
Pomalu cítím jak mi slábnou ruce, od půl pasu jsem necítil nic, jen nepříjemný chlad.
„Riy...“ snažil sjem se mluvit jak to jen šlo.
„Riy... Vem si mé srdce dokud bije.
Riy zavřela oči, plakala pro někoho kdo nepatřil mezi její druh. Démoni? Proč se jim říká démoni? Nikdy nepoužily svou kouzelnou moc proti lidem. Lidé jsou ti Démoni, lidé...
Riy pomalu položila ruce na mou hruď a Niam. Plná bolesti začala odříkávat kouzelnou báseň. Cítil sjem jak mé srdce pomalu opouští mé tělo a vstupuje do těla Niam. Cítil jsem jak má síla vstupuje přes ruce Riy k Niam.
„Reardene, Děkujeme ti za všechno...“
Sahám do kapsy od kalhot. Ignoruji bolest vykloubeného zápěstí. Vytahuji malý bílý kámen.
„Takže tohle je Niratar?“
Bolest kterou jsem cítil od příchodu sem v rameni, to bylo ono. Levou rukou jsem si vytáhnul nůž a rozřezal si rameno. Vytáhnul jsem malý úlomek připomínající rozkousnutý bonbón.
„Reardene?! To je?“
„Ano...“ řekl jsem jako svá poslední slova a spojil dva poslední díly krystalu dohromady.
Díly které okamžitě přenesou lidi do jiného časoprostoru, do časoprostoru jen pro ně, aby již neubližovali jiným stvořením.
Poslední příjemná i když smutná slova Riy ke mě pronikla jen díky jejímu srdci.
„Naschledanou...“
********
O dva měsíce později
„Mami?“ zeptala se mladá plazatka své maminky.
„Ano Niam?“
„Myslíš že strýčka ještě někdy uvidíme? Není přece mrtvý, když si ho vzala ta fialová záře, že ne?“
„Myslím že neumřel zlatíčko... Myslím, že ho ještě uvidíme...“
Plazatka se zamyšleně podívala na hvězdy a její duše se usmála radostí.
„Děkujeme ti za naše životy... Děkujeme ti, Rytíři prostoru...“
Na obloze se zableskla padající hvězda...
Konec...
********
Lidé se celé generace snaží ovládat ostatní. Hrají si na bohy a myslí si že rozumí všemu a všem. Společnost určuje jak se kdo má chovat.
Najdou se ale i tací kteří žijí vlastním životem. Snaží se pomáhat bez zištných důvodů, váží si života a mají radost z pomoci druhým.
Pokračují ve svém životě stejně jako dosud i když ví že budou dál trpět za svou dobrotu a laskavost.
Ruku na srdce.
Patříte mezi ty, co by obětovaly svůj život, kdybyste věřily že je to správné? Nebo jste jen ubohými členy společnosti bez svědomí, srdce a pochopení?
Cesta mimočasem : Poslední střípek
Neuvěřitelně mně bolí hlava. Skoro nevydím. Byl to jen sen? Že by se mi všechno jenom zdálo?
„Kde to jsem?“
„Na ošetřovně kapitáne Reardene“
Škubl sjem sebou když jsem uslišel známý hlas.
„Doktore Gruxi?“
„Správně!“
Nebyl to člověk, ale jeden z Alteriánů. Už jsem s ním mluvil. Díky němu jsem měl svůj meč z Aremtu.
„Nebojte, dali jsme vás dopořádku...“
Neměl jsem dost síly abych se pořádně ohledal, ale věřil jsem doktorovy.
„Co se stalo?“
„Jakmile jste spojil části krystalu, navrátila se většina lidí do své doby. Sice se bohužel ukázalo že se nezvrátily historické události v ostatních světech a vrátily se pouze lidé ze svého časoprostrou. V podstatě ti co se narodily v jiných světech tam zůstaly. Bylo by všechno v pořádku...“
„Ale?“ zeptal jsem se.
„Ale? Krystal nebyl scela spojen. Zdá se že ještě jeden úlomek chybí. Světy se relativně ustálily ale pár chyb v časoprostoru stále je.“
„Jak dlouho jsem zde?“
„Víte, měl jste trochu namále...“
„Tak jak dlouho doktore?“
„Půl roku“
Zděsil jsem se. Takhle dlouhý spánek bych opravdu nečekal. Cítil jsem se sice dobře, moc dobře, jenže něco se mi nezdálo.
„Doktore? Jak to že cítím svou pravou paži nějak lehčeji?“
„Víte, když jste se zde oběvil, měl jste rozštípnuté zápěstí spolu s předloktím. Bohužel jsme nedokázali spojit poškozené kosti a tkáň.“
Podíval jsem se na svou ruku ale nepoznal žádný rozdíl, jen že byla lehčí.
„Tak co to teda je?“
„Kybernetická paže. Je napojená na nervovou soustavu takže krom té váhy nepoznáte takřka rozdíl.“
Nepřišlo mi to nijak špatné.
„Pokud zemřete, jediné co po vás zkutečně zůstane je ruka“ začal se smát doktor.
„Co teď?“ zeptal jsem se jenom abych se ujistil, protože všem bylo jasné co se musí stát.
„To myslíte vážně?“
„Ne, mám připravené vybavení?“
„Už na vás všichni čekají“
Vstal jsem a doktor mi podal oblečení. Tentokrát jsem ale požádal narychlo o jinou věc. Doktor dal komunikátorem vědět co potřebuji a hned jak domluvil vrátil se ke mně.
„Tudy prosím“
Vyšli jsme z nemocničního pokoje a najednou jsem se ocitl uplně jinde než před okamžikem. Zvláštní tvar chodby mně málem stál rovnováhu.
„Promiňte, raději bude lepší když zavřete oči, povedu vás“ zdělil mi klidně doktor.
Poslechl jsem a nechal se vést. Jak jsem již dříve poznamenal. Doktor je Alterian. Jejich svět je tak odlišný že se mi při pohledu na některé věci zvedá žaludek. Ten nemocniční sál byl asi vytvořen speciálně tak abych se tam necítil zle.
„Jsme zde“
Otevřel jsem oči a pozvracel se. Takové zvláštní barvy všude okolo na mě nemají dobrý vliv. Nakonec jsem se alespoň trochu vzpamatoval. Doktor mně dovedl na zvláštní podstavec.
Dva neznámí alteriani na mně navlékly kevlarovou broj připomínající plátovku s pořádným límcem a meč. Vzal jsem si sebou batoh s P90kou a pár zásobníků. Osvědčila se.
„Držíme vám palce“
Modrofialově se zablesklo a já se propadl do nicoty.
********
Na tu bolest hlavy si začínám slušně zvykat. Chtěl jsem si promnout oči ale ruce se mi zastavily o hledí přilby. Sundal jsem si ji a trochu se profackal.
„Tak, snad to bude lepší...“
Postavil jsem se a uvědomil si že jsem seděl na místě kde byl něčí hrob, s čerstvými květinami. Nápis na kameni nebyl moc dobře čitelný tak jsem se omluvil směrem k hrobu. Nepřišlo my to ani trapné ani divné. Porozhlédl jsem se po okolí.
„Tohle místo znám!“ vyklouzlo my nadšeně.
„Tady přece bydlí Niam s Riy!“
Popadnul jsem přilbu, narazil si ji na hlavu a pomalu se vydal směrem k domu. Tentokráte moje zbroj byla černo-zelená a více se podobala rytířské zbroji než ta neprůstřelná vesta předtím.
„Půl roku je půl roku, snad tu ještě Niam s Riy bydlí“ pomyslel jsem si.
Když jsem byl blíže u velikého stromu zaslechl jsem z druhé strany zvuky souboje a hlasy.
„Nechte mě a moji matku na pokoji!“
Rozběhl sjem se rychle kolem stromu a chtěl zjistit co se děje. Viděl jsem jen jak jeden z rytířů padá k zemi s nožem v hrdle. Další tři leželi mrtví u nohou vysoké plazatky v koženém obleku.
Zbytek oddílu prchal kamsi do lesa.
Opodál seděla starší plazatka na zemi a pokoušela se vstát, z ramene jí však tekla krev. Vydal jsem se tedy k plazatce co právě porazila rytíře.
Jakmile mně ale zahlédla na nic nečekala a ihned zaútočila. Vyhnul jsem se jejímu seku. Třímala v ruce meč kterého jsem si hned nevšiml.
Tasíc svůj dal jsem se do souboje.
První úder plazatky byl veden na mé rameno, nastavil jsem tedy svůj meč tak, abych zachytil ránu záštitou. Trhnutím zápěstí a sjetí čepelí po čepeli plazatky jsem ji odstřihnul meč. Plazatka nepolevovala a další útok vedla na hlavu. Zabránil jsem na poslední chvíly zásahu a opakovaným způsobem odstřihl vedený útok. Následoval sek vedený na úroveň pasu. Přichytil jsem si čepel svého meče a pravou rukou dal meč co nejníže ve svislé poloze proti výpadu.
Jakmile se meč plazatky zastavil o můj, stačilo její čepel uchopit za špici a dál svým mečem dojet až k její záštitě. Pak jsem s krokem trhnul pravou rukou proti meči. Páka zafungovala a plazatka byla odzbrojená.
Měla ovšem výborné reflexi, tak mně kopnutím dostala do sedu a přiložila mi nůž ke krku. Najednou mi to došlo. Něco jsem musel říct. Něco abych uklidnil situaci ale nevyděsil plazatky.
„Vydím, že si vyrostla v krásnou a schopnou válečnici Niam“
Plazatka sebou trhla a odskočila ode mě, jako by dostala zásah elektrickým proudem. Nůž však stále přiravený k okamžitému smrtícímu výpadu. Pustil jsem oba meče a sundal si opatrně přilbu.
„STRÝČKU!“ Vykřikla radostně a přitom se slzami plazatka.
Vrhla se mi téměř okamžitě kolem krku a já měl co dělat abych neskončil na zemi úplně. Plazí jazýček mi projel po líci. Nakonec jsem vstal a Niam šla pomoci matce.
„Maminko! Podívej kdo se vrátil!“
Starší plazatka si mně pořádně prohlédla a přikročila blíže.
„Reardene...“ Riy se pomalu sesula k zemi.
„Niam! Vemem jí do domu!“
Rána na rameni nevypadala vůbec hezky, byla dosti hluboká. V domě Niam položila matku na židly a já vytáhnul z batohu lékárničku. Zasypal jsem ránu dezinfekcí a pak jí zašil.
„Teď ji musíme nechat odpočinout“
Niam si přidržela matku přes rameno a dovedla jí do postele. Dal jsem do kotle vařit vodu na čaj. Zhodil jsem ze sebe batoh spolu se samopalem a odložil si věci s mečem u dveří.
„Strýčku! Já věděla že se jednou vrátíš!“
Niam ronila slzy radostí. I já byl šťastný ale i tak dost zmatený.
„Niam? Jak dlouho jsem byl pryč?“
„Deset let strýčku... Deset let...“ posmutněla Niam.
„Deset let říkáš? Pro mě to bylo jen půl roku“ odpověděl jsem sklesle.
Ticho vyrušil zvuk vařící vody. Niam my pokynula ať zůstanu sedět a připravila čaj sama. Když byly mystičky s teplým nápojem na stolku, začal jsem se vyptávat co se za těch deset let událo.
********
„Víš strýčku, když jsi odešel, myslely jsme že se vrátí i lidé jak bylo v legendách. Nestalo se tak, a stále probíhá válka. Od té doby cos byl pryč se mnohé zmněnilo. Náš druh je pomalu vytlačován lidskými vojsky. Naštěstí tenhle les má svá úskalí a jen tak někdo náš dům nenajde.Matka říkala že žiješ, přesto jsme ti udělaly hrob a modlyly se ať se vrátíš. Díky tvému srdci a daru síly co jsi mi daroval, jsem zjistila že umím ovládat zbraně. Neboj se strýčku, používala jsme je jenom na obranu...“
„To bylo od tebe velice prozíravé... Zbraně používané pro obranu mají větší moc než braně určené k zabíjení...“ vkročil sjem navteřinku Niam do řeči.
„Dále lidská armáda vypálila nedalekou vesnici, a tak jsem se musela naučit lovit protože obchodování s vesnicí už nebylo možné. Věřím ale že se věci obrátí k lepšímu, teď když jsi tady strýčku.“
„Víš Niam, zjistil jsem že lidé z tohoto světa už nemohou zpět do toho mého...“
Niam se zatvářila dost sklíčeně po mých slovech.
„Mrzí měn že ti to říkám, ale budete muset s lidmy bojovat abyste přežily“
„Asi máš pravdu srýčku...“ potvrdila Niam můj názor.
„Strýčku?“
„Ano Niam?“
„Jakto že jsi se vrátil?“
„Víš, Krystal Niratar není ještě kompletní. Chybí poslední úlomek. Díky tomu že jsem ho měl ale v rameni, jsem schopný ho vycítit na určitou vzdálenost.“
„Takže znovu odejdeš?“ ozvalo se z postele kde ležela Riy.
„Riy!“
Oba, já i Niam jsme okamžitě přistoupily k postely.
Až teď jsem si uvědomil jak vypadá Riy staře.
„Plazati se dožívají maximálně čtyřiceti pěti let“ vzpoměl jsem si na doktorova slova.
Přikleknul jsem k postely a mrzelo mně že jsem se posunul o tolik let.
„Reardene... Vypadáš pořád stejně, jak si tě pamatuji. Mé srdce je ti vděčné a vždycky bude za to, cos pro nás udělal.“
„Pššt... Riy odpočiň si, musíš být jistě unavená“ přerušil jsem ji.
„Né Reardene... Je mi čtyřicet sedm let... Nastal můj čas...“
„Maminko!“ podlomily se nohy Niam.
„Co to říkáš, vždyť jsi v nejlepších letech“ usmál jsem se i když mi začaly téct slzy po tváři.
„Hodný, jako si tě pamatuji...“ zasmála se Riy.
„Reardene, moc tě prosím, vím že to pro tebe nebude lehké, ale můžeš ochránit Niam?“
Riy celý svůj život chránila svou dceru. Nikdy nemyslela na nic jiného.
„Udělám to pro tebe Riy... Postarám se o tvou milovanou dceru.“
Niam jen s pláčem odříkala básničku na rozloučenou pro svou matku.
Riy se usmívala, slzy ji tekly po ještěrčím obličeji, ale vypadala šťastná.
Najednou ke mně dolehla opět slova nevyřčená ústy.
„Naschledanou...“
Niam se dala do tichého pláče.
Já jsem si nenápadně utřel oči.
Nenapadlo by mně, že to takhle dopadne.
Nenapadlo by mně, že se vrátím o deset let později.
A přitom, pro mě to je pár chvil co jsem se snimi vyděl naposledy.
Co jsem ležel u Alteriánů si nic nepamatuji.
„Strýčku, pomůžeš mi prosím pohřbít maminku?“
„Bude mi ctí...“ odpověděl jsem Niam.
Mrtvé pohřbívají pouze a jedině rodinní příslušníci.
Skutečně to pro mě byla neuvěřitelná čest že mně o něco takového Niam požádala.
Za dobu co jsem dohromady strávil v tomhle světě, jsem zjistil že se démoni upínají na své způsoby a zákony až neuvěřitelně.
Znají význam slova čest.
Lidé z mého světa na tokové věci dávno zapoměli.
Vzal jsem lopatu a podal ji Niam.
„Vem ji prosím ty strýčku...“
Bylo přirozené že Niam svou matku ponese sama, nevím co mě to napadlo.
Vyšly jsme tedy k lesu. K místu kde jsem se ocitl.
Vedle stávajícího hrobu jsem začal kopat nový.
Vím že to byla sakra nevhodná situace ale musel jsem se začít smát.
„Copak se děje strýčku?“
„Moc se omlouvám Niam, Když jsem se zde oběvil, ležel jsem na hrobě. Omluvil jse se a pomodlil za zemřelého. Teď si uvědomuji že jsem se omlouval sám sobě.“
Niam se i přes těžkou situaci musela taky pousmát.
„Omlouvám se Niam. Vím že je na to nevhodná doba.“
„To je v pořádku strýčku, věřím že i matka to teď slyšela a také se usmívá.“
Dál jsem mlčky kopal hrob a z paměti se snažil zpívat phřební píseň démonů.
Niam mně sice občas musela opravit.
Dobře, opravovala mně docela často.
Je zvláštní že démoni mají možnost se jednou po smrti svého příbuzného s němi spojit.
Snad mi tedy Riy skrze Niam moc nenahubuje že jsem se při jejím pohřbu smál.
Tenhle svět má své zvláštní kouzlo.
Díky krystalu Niratar jsou duše po smrti odproštěny těl a dál žijí jako duchové.
Mně tady zabít, tak se do jejich posmrtného života nemám šanci dostat.
Doktor si myslí, že za posmrtný svět vděčí démoni právě krystalu.
Jen doufám že se Riy tedy osvobodila od svého těla.
Musím si pospýšit a najít zbytek krystalu.
Kdyby si ti kreténi ze základny nehrály s tak nebezpečnými věcmi.
Ale co byste od lidí čekali, že ano?
S Alteriany jsem kontakt ztratil už když mi rána meče do čelisti zlikvidovala vysílačku.
Niam odříkala modlidbu a pohřbily jsme Riy.
Nakonec jsme se hluboce uklonily u hrobu a odešli zpět do domu.
Následující den musíme podle démonní tradice uctít památku Riy.
„Matka ti děkuje že jsi jí i při poslední cestě pobavil strýčku.“
Takže krystal niratar alespoň v tomhle pracuje tak jak má.
„Děkuji Niam...“
„Přeje si abychom neprováděly rituál rozloučení. Chtěla by abys mi ukázal život mimo Astrský les.“
Měl jsem tak trochu pocit že mi Niam neříká úplně pravdu.
Odejít musím, a Riy jsem dal slib.
„Jak si přeješ Niam.“
Plazatka se začala balit a připravovat na cestu.
Jen na stoleček dala motlitební destičku a před ní zapálenou svíčku.
Opravdu měli způsoby podobné starodávných japonců.
Celý zbytek dne jsme si povídali o tom jak Riy vedla život za posledních deset let.
Když mi Niam řekla že mně její matka skutečně milovala, měl jsem co dělat abych se nerozbrečel.
Byla to sice krátká doba co jsem snimi strávil, ale měl jsem pocit že jsem je znal celý svůj život.
Ale pořád mně mrzí že jsem se vrátil s časovým posunem deset let.
Asi se nezbavím pocitu že to všechno mohlo být jinak.
„Niam, Pokud půjdeš semnou, budeš potřebovat něco lepšího než dvě staré dýky a zrezlý meč“
„To je jediné co mám strýčku.“
„Co zbraně těch rytířů?“
„Nikdy bych nepoužila lidské zbraně, hnusí se mi an to myšlenka strýčku.“
Neměl jsem srdce jí to komentovat, věděl jsem že odpor musí být veliký, vždyť přece, má moje srdce.
„Vem si tenhle.“ dodal jsem a podal Niam svůj meč z Armantu.
„Strýčku? Tvoje zbraň? Čím budeš bojovat ty?“
Neudržel jsem se a začal se smát.
Poklepal jsem an svůj samopal a v klidu se dál balil.
„Strýčku? Pamatuji si na tento předmět.“ ukázala plazatka na P90ku.
„To je ta věc kterou jsi nás kdysi zachránil?“
„Ano niam, Není to kozuelná věc, Je to mechanická zbraň.“ nevěděl sjem jak to vysvětlit.
„Používám v ní černý prach“ vzpoměl jsem si na démoní označení střelného prachu.
Naštěstí Niam pouze uznale kývla a dál se na nic neptala.
Nebylo dobré že jsem si vzal zrovna tohle sebou, ale opravdu nemám potřebu běhat v tomhle světě jen s lukem a šípy či mečem.
Samopal je samopal a nejednou mi zachránil život.
Niam a Riy jsem zachránil také jenom díky němu.
Tentokráte jsem si vzal jen běžnou munici, na pancíře rytířů stačí a hlavně se nemusí opakovat to, že my dojde munice v nejhorší možné chvíly.
Posledně mně to stálo ruku.
Niam byla zbalená a já se chystal pomalu ke spánku.
„Vyrazíme ráno Niam, souhlasíš?“
„Ano strýčku...“
„Prosímtě, neříkej mi už strýčku, už jsi dost dospělá an to abys mi mohla tykat“
„Já... Zkusím to... Strýč... Reardene“
Usmál jsem se a pozoroval v tichu nadcházející noci hořící plamen svíčky.
„Strý... Reardene?“
„Ano Niam?“
„Kam vlastně půjdeme?“
„Nevím Niam, musíme najít zbývající úlomek krystalu Niratar. V případě žeychom neuspěli, tvůj i můj svět by se spojil.“
„A to by bylo špatné Reardene? Mohl bys pak zůstat?“
„Niam, Nevím jestli si to pamatuješ ale už jsme vyprávěl jací lidé z mého světa bývají. Tahle příroda, život který vedete, a jak ho vedete. Takhle jsem si vždy představoval svůj posmrtný život.“
„Ale u vás přece musíte mít taky přírodu“
„To je sice pravda, ale... Tam odkud pocházím jsou lesy zamořené nečistým vzduchem. Zvěř byla téměř otrávená. Nežijeme v lesích jako vy.“
„A jak tedy?“
„Než jsem přišel sem, Býval jsem vojákem. Sloužil jsem několik dní a pak jsem měl volno.
Vždy když jsem nemusel vykonávat povinost vracel jsem se do měst které byly stavěné do velikých víšek. Budovy které byly... z kamene... a kovu...“
„Takové budovy bych chtěla někdy vydět...“ povzdychla si Niam aniž by si uvědomila že to není tak krásný pohled jak si zřejmně představuje.
„Ve tvém světě... Máš družku?“
„Ne... Nastoupil jsem do armády a neměl jsem čas abych si našel manželku.“
„Manželku? Co to je?“
Nevěděl jsem jak se s Niam bavit o takových věcech.
„Mno, vlastně, manželka je něco jako tady u vás když bych měl družku, to je pravda, ale je to trochu komplikovanější“
„Jak komplikovanější?“
„U nás, bych si vybral za manžlku takovou ženu, se kterou bych chtěl zůstat do konce života.“
„Vy u vás máte jen jednu družku?“
„V podstatě ano. I když, někteří jich mají víc ale to je už opravdu moc komplikované na to abych ti to zrovna já mohl vysvětlit.“
„Děkuji...“
„Za co děkuješ?“
„Za to žes mi před deseti lety daroval své srdce.“
„Niam...“ Nevěděl jsem už vůbec co říct.
„Věděl jsi... Reardene... že se ještě uvydíme?“
„Ne... Nenapadlo by mně že to přežiji.“
Až teď jsem si uvědomil že jsem vlastně v podstatě umřel. Alteriáni mi sice dlužily laskavost.
Ale jelikož žiju, nahradily jenom paži? Měl sjem pocit že mi doktor něco tajil, ale nedovolil bych se ho na cokoli zeptat.
Plamen svíčky pomalu tancoval v nepravydelných krocích kolem knotku a já pomalu usínal hypnotizován tak špatně ovladatelným živlem.
„Reardene. Nikdy nebudu schopná ti poděkovat za záchranu svého života...“
„Nemysli na to...“
Najednou jsem pocítil že si ke mně Niam lehla.
„Nechci spát sama Reardene...“
Bylo to v pořádku, Niam vypadala jako vždy velice statečně a silně, nicméně cítil jsem jak jí bije srdce a truchlí pro Riy.
Nikdy by to podle mě úplně nepřiznala.
Niam se schoulila jakoby do klubíčka a přitiskla se zády ke mně.
Bylo to velice příjemné, nebylo v tom nic sexuálního, prostě jsem se jen cítil vedle Niam dobře.
Nakonec jsem přeci jen usnul.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | arien --- 04:09 19.06 2011 |
Vipero, na světě je tisíc tvorů, kteří Ti to opraví před publikováním. Bohužel se pro mě text stává nečitelným, jakmile je v něm příliš gramatických chyb, jelikož to odpoutává mou pozornost od samotného děje. Příště zkus například hodit na nástěnku prosbu, jestli by ti s pravopisem někdo nepomohl a uvidíš, že to půjde lépe. |
 | Vipero --- 14:56 19.03 2011 |
hmm... zacinam mit pocit ze se vsude najdou jen lidi co hodlaji hodnotit gramatičnost a ne obsah.. :( ne v pohode beru to, jen mne to krapek mrzí... |
 | Mbili --- 14:47 19.03 2011 |
Je to pekne. jen by to fakt chtelo pred zverejnenim nejakou korekturu pravopisu :D |
| Vipero --- 18:01 22.02 2011 |
nevypadá jsem těžkej disgrafik a prostě to nejde mno.. D: |
 | Wolfsen --- 17:22 22.02 2011 |
disgrafie? mám pocit, že rukopis vypadá jinak
rýp, rýp, rýpity rýp ;-) |
| Vipero --- 23:36 21.02 2011 |
díky... - Disgrafie... :D |
 | sumie-dh --- 10:31 21.02 2011 |
i/y...jinak pěkné,docela dobře se to četlo =:3 |
|
|
|
