 | |
| Název: | Zrcadla domu duše 2 | | Žánr: | Povídka | | Autor: | mineas | | Zveřejněno: | 03.01. 2011 | | | | | Poznámka autora: | Jedná se o dílo navazující na předchozí úvahu, tentokrát spíše v povídkové formě. Vyjadřuje mé pocity poté, co jsem si uvědomil, že svou snahou získat drageu jsem ji vlastně ztratil, protože jsem se jí zprotivil svou neodbytností a žárlivostí. | | |
| Znovu vstupuji do sálu zrcadel. Do brány, která mi nabízí volby, určuje mi mou budoucnost. Ke komu či k čemu se upnu tentokrát, jaké hodnoty budou udávat mou další cestu?
Procházím kolem řady rámů a sleduji, jak jich od mé poslední návštěvy přibylo. Jako pokaždé. Dítě vidělo jen několik možností a sál byl pro něj maličký. Nyní je z něj rozlehlý labyrint, ve kterém se začínám ztrácet. Mnoho z těch zrcadel jsem nikdy ani nezahlédl. Jiná důvěrně znám. A sem tam narážím i na slepé zrcadlo ztracené a promarněné příležitosti.
Každý rám je jiný. Dotknu se vyřezávaného růžového dřeva, vedle něj sytě září rudý krevel. Další je sametově modrý, spíše jen opar než pevný rám. Z každého zrcadla hledí má tvář. Každá jiná. Někdy šťastná, jindy zahloubaná, soustředěná nebo vyděšená. Tolik možností. Stovky různých zrcadel, stovky osudů.
A z jednoho z nich hledí tvář dračí. Ale není moje. To zrcadlo mne neodráží! Jako jediné v celém sále. Ale přitahuje a láká. Natáhnu se a zkusím se té tváře dotknout. A narazím na pevnou bariéru. Poprvé. V tomto sále jsem vždy mohl projít kterýmkoliv zrcadlem. A toto se mi brání.
Má kočičí podstata se vzedme jako vlna slepého odhodlání a touhy. A udeří. Zrcadlo se s praskáním pokrývá sítí trhlinek. Vyděšení zírám na to, co jsem spáchal. Marně tisknu ruce na tříštící se obraz, na kterém se dračí úsměv mění v bolest a smutek. A prasklinky, které jako síť pokryly celé zrcadlo, najednou zmizí. Udělal jsem jediný krok zpátky, když se střepy rozlétly proti mně.
Ležím. Nemohu se pohnout. Okolo mne je kalné šero. Pokouším se otevřít oči. Jediné, co vidím, je šarlatová záplava. Zamrkal jsem a podíval se znovu. Vše mne bolí. Nic nedává smysl. Jsem... v zrcadlovém sále? Nevypadá to tak. Nevidím zrcadla, jen jakousi hustou rudou mlhu. Pokouším se vstát. Uklouzl jsem a skončil čumákem v nějaké břečce. Zmateně zamrkám. Nemohu se postavit na nohy. Ne, nemohu, protože mám tlapky. Kočičí. Něco se stalo. Zvednu se na všechny 4 a zamířím náhodně vpřed. Cestou obcházím purpurové kaluže a začínám vnímat, že ta šarlatová tekutina je krev. Cítím její vůni, cítím její chuť. Slaná a zároveň kovově sladká. Je všude. A je jí tolik.
Zarazím se a zírám na stěnu před sebou. Jsem v zrcadlovém sále. Stříbrný rám se ztrácí v záplavě krve, která stéká po zrcadle. Kape na podlahu. Je všude. Zrcadlo tam, kde jej nezakrývá krev, pokrývá rudá mlha. Nic neodráží. Obejdu jej a vidím kovově modrý rám pokrytý krví. Další rám jako by byl tvořen bukovými lístky. I ten se pod záplavou ztrácí. A další... Míjím jedno zrcadlo po druhém a s beznadějí hledím na to, co mělo být cestou volby. Brána je zavřená. A pak dojdu k dalšímu rámu. Je fialový, plyšově hebký a rozervaný na kusy. Okolo ještě leží střepy. Když se jich dotknu, rozplývají se. Rám je plný temné prázdnoty. Děsivé a matoucí. Moje volba.
Couvám od něj a kloužu po záplavě krvavé břečky. Když se vzdálím od kraje místnosti, ztratí se zrcadla v purpurové mlze, která vše objímá a milosrdně skrývá. Všude je ticho. Jen pleskání mých tlapek a čvachtání záplavy krve zrcadel ji ruší. Chtěl bych uprchnout, ale není kam. Jediný způsob, jak zrcadlový sál opustit, je projít jedním ze zrcadel. Ale všechna jsou zastřená. Všechna, až na jedno.
Ležím na vyvýšeném místě uprostřed labyrintu. Jediném místě, které v místnosti není pokryté krví. V jeho středu je studánka. Je plná slané hořké vody. A já umírám žízní. Je tím jediným, co mohu pít, a tak ji po kapkách polykám. Celý můj kožíšek je krvavě rudý, ale jak krev zasychá, mění se v hnědočerný. Nevím, co dál.
Purpurová mlha se ztrácí. Vidím už celý sál. Nikdy jsem nepochopil, odkud se tu bere světlo. Teď už to vím. Ze samotných zrcadel. Ze všech stran na mne hledí slepá krvavá záplava mrtvých očí. Jen jediný černý děsivý bod zůstává.
Brodím se krví. Už mi je po boky a nedá se jí vyhnout. Je všude. Cesta k černému zrcadlu je horší než noční můra. Poslední metry jsem musel plavat. Tak vysoko už dosáhla rudá potopa. Dusím se tou vůní i chutí.
Před zrcadlem samotným je suchá zem pokrytá střepy. Maličký prostor, kam krev nemůže. Střípky při mých krocích ostře bodají do tlapek a hned mizí. Krev, která by měla vytékat z mých ran, však žádná není. Nemám již krev, ani slzy. V tomto světě ne. Brána.
Neměl jsem sem chodit. Ale musím zvolit. Už není cesty zpátky. Volím nejistotu a slepou víru. Pomalu vstupuji zničeným rámem do černočerného zrcadla s fialovým rámem rozervaným mou touhou na kusy. Nic neodráží, nic neukazuje. Má cesta je zakrytá temnotou a bolestí.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Wolferine --- 21:58 17.01 2011 |
No snad kazde Mineasovo dilo je uvozeno tou vetickou.... |
 | Vlk00 --- 11:23 04.01 2011 |
Jsem dost alergicky na dila uvozena "nehledte na formu/obsah/kvalitu, vim, ze je to hrozne, ale potrebuju psat". Psat klidne, ale prezentovat az deprese odezni a clovek je schopen kriticky zhodnotit, jestli to za vyveseni stoji.
Nicmene zrovna tohle je prekvapive lepsi nez prvni dil, podle me prave proto, ze se drzis abstrakce. Obsah je sice stokrat zpracovany (sto lidmi ve stejne situaci), ale celkem se to unese, dilo (vcetne formy) patri spis k tomu lepsimu tady. Zdaleka nejvic me na nem drazdi poznamka autora. |
|
|
|
