Zvonek nakřále vykřikl a já se ve dveřích přikrčil. Zapadly za mnou se zvukem takové zvláštní nevyhnutelnosti. Rozhlížím se po temném prostoru obchodu, po starých zaprášených regálech a policích, prohýbajících se pod záplavou knih, sošek, drobností a veteše i klenotů neodhadnutelné ceny. Celá ta záplava jako by volala a zvala mne, abych se procházel mezi vystavenými poklady, prohlížel je a hledal – hledal co? Co já tu vlastně dělám? Vždyť ani nemám peníze! Marně se pokouším vzpomenout si, proč jsem vlastně vešel?
Snad že mne ten obchod tak překvapil? Netušil jsem, že je tu podobná slepá ulička, tím méně, že by v ní mohl být i nějaký krámek. Zatoulal jsem se sem jen náhodou, když jsem se coural soumračným městem. Chtěl jsem se jen projít a namátkou odbočoval malými uličkami, vyhýbaje se lidem. Až jsem narazil bez varování na místo, kde se nedalo jít dál. Vrátit se zpět? Zdálo se, že obchůdek má otevřeno. Nade dveřmi jen chatrná cedulka z kartonu na rezavém napínáčku. Prodej a výkup věcí. Nic víc. Zaujalo mě to. Sice bylo pozdě, ale vešel jsem…
Procházím mezi řadami regálů, košů a poliček pokrytých prachem, který se s každým mým krokem zvedá, aby skryl vzácné staré poklady i laciné haraburdí. Vedle prastarého fotoaparátu se povaluje odřený leták turistického průvodce. V nejbližším košíku jsem našel mezi deštníky a vycházkovými hůlkami i polámaný rybářský prut a, kdo ví proč, také proutek, ulomený nejspíš z třešně. Spolu s mramorovými a krevelovými soškami na poličce leží i laciný čínský porcelán. Vedle krásného foukaného skla dělají ostudu plastové hrníčky a talířky. Vše je namačkané, skříně doslova přetékají poklady a sem tam se po zemi válejí střepy, kde některý hrníček nebo soška nenašly na poličce dost místa a spadly na zem. Celý ten zmatek je jakoby narychlo poskládaný bez jakéhokoliv řádu a plánu podle záhadného vzoru, kterému snad může porozumět jedině prodavač. Ale ten není nikde k nalezení.
Procházím mezi regály a obdivuje krásné obrazy a vycpaná zvířata. Sova spolu s orlem výhružně shlížejí ze stěny a pod nimi se do klubíčka stáčí vlk. Nebo je to pes? Nedokázal jsem odolat a hladím stříbročernou srst. Je hebká a příjemně hřeje. Tak teplá… až moc na vycpané zvíře! Vyděšeně jsem rukou ucukl, když se svalnaté tělo pod mým dotekem pohnulo a čelisti se zavrčením sevřely jen prázdný vzduch. Pak zvíře hlavou škublo a já si pozdě uvědomil svůj omyl. Rukáv s hlasitým zapraskáním povolil a stín šelmy i se svou kořistí zmizel mezi ostatními stíny. Šokovaně jsem udělal několik kroků zpátky, dokud jsem zády nenarazil na regál. Očima jsem stále sledoval temný kout, kam to uteklo. Asi tam musela být další ulička, protože jsem neviděl jediné místo, kam by se tak velký tvor mohl skrýt.
Neviděl jsem nic. Opřel jsem se ztěžka o regál a jen tiché zadrnčení mne varovalo, že něco není v pořádku. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl vázu, která se převrhla a začala se kutálet. Byla moc daleko. Bezradně jsem sledoval, jak blíží k okraji regálu, odkud spadne na zem. Jak se vysoká nádoba s rozšířeným hrdlem kutálela, všiml jsem si, že je na ní nějaký pestrý vzor nebo snad obrázek. Uhranutě jsem ji pozoroval, když se jí najednou něco postavilo do cesty. Hůl tvrdě udeřila do okraje regálu a váza se o ni s tichým klepnutím zastavila.
Otočil jsem se a překvapeně zíral do tváře skřítka. Starý vrásčitý mužík v odřené flanelové košili a děravých manšestrácích pokrytých skvrnami seděl v něčem, co před pár staletími bylo nejspíš invalidní kolečkové křeslo. Dnes už by jej ale někdo použil jen stěží. Stejně jako stařec, i vozítko mělo zřejmě hodně za sebou a nijak to neskrývalo. Patina zašlého a omláceného kovu odrážela slabé světlo, které si našlo cestu od několika lamp zavěšených kdesi nad skříněmi a regály. Stěží se dalo uvěřit, že to vůbec drží pohromadě, natož aby uneslo staříkovu váhu. Nedokázal jsem pochopit, jak se v něm vůbec mohl pohybovat tak tiše, že jsem si ho ani nevšiml. Vždyť úzkými uličkami mezi koši a regály jsem se často stěží protáhl já sám… Zašlá flekatá hůl bez ozdob nebo barev se však v jeho ruce ani nezachvěla.
„Co tu chceš!?“, vykřikl skřítek vztekle, jako by ho má přítomnost urážela. Měl podrážděný pisklavý hlas se zvláštním nezařaditelným přízvukem a evidentně byl ve velmi zlé náladě. „Snažíš se tu všechno rozbít?“ Dědek na mě napřáhl hůl, opatrně se zvedl z křesla a postavil se na zdravou nohu. Druhou měl zkroucenou jako starý kořen a nevšímavě ji táhl za sebou, když se s pomocí hole dobelhal k regálu. Jednou rukou se ho chytil, hůl zavěsil na nedaleký stojan s klobouky, buřinkami a věnečky upletenými kdo ví z čeho. Opatrně vzal křehce vypadající vázičku a postavil ji zpět na její místo. „Promiňte, já tu vázu nechtěl rozbít!“ Dědek popadl hůl za druhý konec a natáhl se s ní ke mně. Přitáhl si mě tak rychle, že jsem si uvědomil, co se stalo, až když se svým nosem téměř dotýkal mého. „Neeee? A co jsi teda chtěl?“ Ohlédl jsem se na místo, kde stál pod dravci prázdný podstavec. „Vyděsil mne váš pes“, prohodil jsem nejistě a zvedl ruce k holi, kterou si mne stále tvrdě držel. Dědek se ohlédl také, a pak se na mne zamračil ještě víc. „Já žádného psa nemám!“, prskal na mě. „A kecáš hlouposti! Jaká váza? Pohár na víno to je, velmi vzácný“, vrčel si stařík pod vousy, srazil mé ruce holí stranou a tvrdě mě s ní přistrčil až k regálu.
Zmateně jsem se na ten poklad podíval a poprvé si mohl pořádně prohlédnout propracovaný malovaný vzor. Dívka v rudých roztrhaných a zakrvácených šatech se vyděšeně snažila odplazit kamsi mezi keře, ve tváři výraz panické hrůzy. Nad ní se výhružně tyčil mohutný starý vlk s jizvou na čenichu, předníma nohama ji tlačil k zemi a zřejmě se pokoušel… Vytřeštil jsem oči na dokonale do detailu vykreslené zvíře, které brutálně ukájelo úplně jinou potřebu než hlad. Odvrátil jsem pohled od chtíčem sálajícího obrazu a vyhnul se pohledu starcových očí. „Víno vypité z tohoto poháru dokázalo udělat s mužem hotová kouzla“, zabručel dědek a postavil zpátky před nádobu cedulku. Poslední hřích, stálo na ní.
„Já už snad raději půjdu“, řekl jsem nejistě a opatrně se vysmekl z pod starcovy hole. „Ne!“, štěkl dědek úsečně a přetáhl mě holí přes lýtko. Ztratil jsem rovnováhu, rozhozený víc překvapením než bolestí, a složil se do prachu a pavučin u regálu. „Děláš tu nepořádek a plašíš hlídače. Něco si koupíš!“, prohlásil sebejistě. Nevěnoval mi jediný pohled, opatrně se usadil do křesla, hůl zasunul do závěsu na straně mechanismu a bezhlučně se vydal uličkou směrem, kde zmizela šelma. „Hlídač?“ Sebral jsem se ze země, pokusil se setřást co nejvíc prachu a mrtvých much z kalhot. „Říkal jste, že psa nemáte?“
Nijak na mé otázky nereagoval a pokračoval uličkou dál. Pak ukázal prstem na něco na vzdálené polici. „Tady to je pro tebe.“ Vydal jsem se za ním, pokoušel se vyhnout pavučinám a ostražitě sledoval stíny mezi skříněmi. Došel jsem až k němu a zahleděl se na svou… krabičku? Malá papírová krabička byla bez jakékoliv ozdoby nebo vzoru. Šedá, nevýrazná, na 15 cm dlouhá i široká a 10 cm vysoká. Nezajímavá. „Ehm. Co to je?“ Stařík se na mne podíval a zvrátil oči vzhůru. Pak se výmluvně zahleděl na krabičku. Sledoval jsem jeho pohled a teprve teď si všimnul malé ručně psané cedulky. Jak jsem ji mohl přehlédnout? Text byl zašlý a těžko k rozluštění. Paxxxxxxx xxxxxxx, zráxná xrabička, pokoušel jsem se pracně rozluštit popisek. „Zrádná krabička?“ Nechápavě jsem se podíval na prodavače.
„Deset korun a zmiz!“, prohodil konverzačním tónem, skoro přátelsky, a přitom mne znovu přetáhl holí přes nohu, až jsem nadskočil. Chvíli jsem se na něj díval, ale pak jsem si řekl, proč ne. Deset korun a vypadnu. To mne přece bolet nebude a oba budeme mít klid. Vytáhl jsem minci z peněženky a chtěl jsem mu ji podat. Obratně mi ji sebral z prstů dřív, než jsem ji stihl nabídnout. „Seber to a ať už tě tu nevidím. Mám moc práce!“ Zmateně jsem se rozhlédl a přemýšlel, co tu asi může dělat. Možná Rozhazovat prach a krmit pavouky, vzhledem k tomu, jak to tu vypadá, napadlo mě. Pobaveně jsem se ušklíbl a sebral krabičku. Ohlédl jsem se, abych se vyhnul holi, pokud by mne chtěl znovu přetáhnout, ale dědek byl pryč. A s ním i to jeho křeslo. Vypařil se stejně, jako se předtím objevil. Ještě chvíli jsem se zmateně rozhlížel a naslouchal, jestli něco alespoň nezaslechnu. Ale všude bylo ticho a klid.
Nechápavě jsem zakroutil hlavou a dal krabičku do tašky. Mou pozornost přilákal nějaký záblesk na druhé straně uličky. Něco třpytivého tam leželo uprostřed harampádí na polici skoro až u země. Klekl jsem si a podíval se víc z blízka. Byla to maličká soška okřídlené dívky. Jakoby motýlí křídla byla tak tenká, až byla skoro průhledná. Rozhazovala odlesky kolem divukrásného dívčího těla. Nahá a nádherná. Mámení, četl jsem na třpytivé cedulce, která vypadala, jako by ji někdo poskládal ze sklíček. Natáhl jsem se po sošce, abych si ji mohl prohlédnout zblízka. Tiché zasyčení, které se od ní ozvalo, mne nepřekvapilo tolik jako její paže, které najednou už nebyly volně svěšené, ale natáhly se k mé ruce. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, okamžik předtím, než jsem se jí dotkl, do mne něco narazilo. Ještě jsem stihl zahlédnout její tvář s výrazem hluboké zášti, než mě drtivá váha smetla stranou.
Dopadl jsem do ošatky s jakýmisi kameny, které se rozkutálely do všech stran a vydávaly přitom pestrobarevnou záři. Zíral jsem do tlamy plné ostrých zubů a mou tvář ovanul dech šelmy. Okamžik jsem nechápavě zíral, než se v mé mysli zformovalo jediné slovo. „Utíkej!“ Šlehlo mne to jako úder biče a já se převrátil a klopýtavě se rozeběhl. „UTÍKEEEJ!“, slyšel jsem křičet ve vrčení za mými zády. Shodil jsem na zem několik plášťů a rozkopl hromádku jakýchsi cibulek na plechovém talíři. Zakopl jsem o mramorovou sochu lišky a uslyšel podrážděné štěknutí malé šelmy. Ale nad tím vším se neslo výhružné vrčení a údery těžkých tlap a škrábání drápů po podlaze. Nevěděl jsem, kolikrát jsem zahnul, utíkal jsem. Srazil jsem za sebe věšák s řetězy a háky, odhodil stranou šátky a škrabošky, které se mi postavily do cesty. Přes něco jsem zakopl a upadl, když jsem uviděl dveře vedoucí na ulici. Pryč z tohoto šílenství! Rychle jsem se hrabal na nohy, pár metrů se doplazil po čtyřech, než se mi podařilo se pověsit na kliku a vypadnout ze dveří ven. Slyšel jsem bouchnutí dveří za svými zády, ale strach mne hnal dál. Rozeběhl jsem se ke vzdálenému ruchu ulice a světlům města.
* * *
„Nemusel jsi ho tak prohnat“, prohodil hluboký mužský hlas. Vlk pohodil hlavou a štěkavě se zasmál. „Málem ho dostala rusalka“, zavrčel v odpověď a zahleděl se na svého společníka. Muž stál klidně a vyrovnaně, místo hole v ruce dubovou větvičku. Jeho zranění zmizelo. Už na sobě neměl staré kalhoty a košili plné děr a zapraných skvrn. Dlouhý šedý plášť mu sahal po kolena a pod ním byly vidět stejně šedé kalhoty. Splýval s přítmím obchodu, když se sklonil k vlkovi a podrbal ho na hřbetě. „Věděl jsem, že na něj dohlédneš.“ Společně se zahleděli špinavým oknem za utíkajícím mladíkem. „Myslíš, že to otevře?“, broukl tázavě vlk a otřel svou hlavu o mužův krk. „Ale jistě. Teď na ni možná zapomněl, ale vzpomene si. A dříve nebo později bude zvědavý. Je to jediný důkaz, že se to opravdu stalo. Stejně jako jiní před ním, i on ji otevře.“ Muž se postavil, ještě jednou se podíval do prázdné uličky, a pak se odvrátil a mávl rukou. Lampy zavěšené nad regály a policemi zhasly.
Společně vykročili do hluboké tmy, která opanovala tichý obchůdek. „Je to zrádná krabička. Dá mu, co si bude přát. A on se svými přáními bude muset žít. Však proto se jí také říká Pandořina skříňka“, zašeptal stařeckým hlasem stín mizející mezi stíny, než se mezi prastarými regály a skříněmi znovu rozprostřel klid s tíhou věků. Jen slabý průvan zvířil prach a zavál stopy, které za sebou návštěvník z tohoto věku zanechal. Jediné stopy, které se v uličkách mezi poklady za dlouhá staletí objevily.
|
