 | |
| Název: | Legenda o Trojici | | Žánr: | Povídka | | Autor: | Phoeline | | Zveřejněno: | 22.09. 2010 | | | | | Poznámka autora: | Takový prolog k mému světu, z něhož vidíte občas střípky v mé galerii.
Doufám, že je to dostatečně chápatelné, občas mám problém dostat své obrazy ven z hlavy tak, aby byly uchopitelné i pro jiné ;)
Enjoy | | |
| Silarb, jeden ze vznášejících se ostrovů planety Gaia, byl od věků vždy rozdělen na dvě části. Jedna, již zalévalo teplo nejbližších hvězd po celý den a druhá, kam blahodárné paprsky nikdy nedopadly. Uprostřed ostrova se pak rozkládala vysoká hora, kterou obyvatelé ostrova nazývali stejně jako jejich ostrov – Silarb. Na jejím samém vrcholku vězely tři křišťály udržující životaschopnost vznášejícího se ostrova. Země zahalená ve stínu byla pokryta ledem a sněhem a i přesto, že byla tato oblast velice nehostiná, své místo si zde našlo království koček, jmenující se Niduchiha. Opačná strana ostrova se nemohla lišit více. Její země byla porostlá neprostupnými lesy vysokých, tvrdolistých, nikdy neopadavých stromů. Bohaté vodní toky stékající z hory Silarb v kombinaci s neustávajícími paprsky udržovaly na této části ostrova velice vlhké klima.
Zde se usadily rodinné smečky tygrů, které zde během věků vybudovaly pospolně žijící společnost. Vyhloubily svá obydlí v mohutných skalních stěnách, témeř pravidelně vedle sebe. Ze stromů dobudovaly mosty, žebříky a plošiny a většina z nich větvemi zútulnila i vnitřek svých příbytků. Tak vznikl rozsáhlý komplex jeskyň, jejichž obyvatelé se po generace v nich střídají až do součastnosti a pravděpodobně svůj způsob života nezmění ani v budoucnu.
…
Tygřice poklekla na dřevěnou podlahu vystýlající její jeskynní příbytek. Tlapou přetřela krystal, který se v tu ránu rozzářil jasným modrým světlem. Byla již starší, vlnivé ornamentální pruhy ve zlaté srsti již na mnoha místech prošedlé, ale neztratila nic na svém půvabu silné bojovnice z rodu Silarbských tygrů. Samozřejmě intimní místa měla zakrytá karmínově červenou látkou se zlatými náševy po stranách a ve sněhobílých vlasech zlatou čelenku s tyrkysovými krystaly.
Její uši se zachvěly. Uslyšela zvenčí její tygřata jak se šplhala po skalní stěně vzhůru k jeskyni. Za nimi i oddechování svého milovaného partnera a jeho zamručení, které zřejmě patřilo neposlušným koťatům. První tygře se vyškrábalo do skalního příbytku. Bylo o mnoho menší než jeho matka, neboť bylo ještě velice mladé. Jeho pruhování mělo velice podobný ornamentální vzorek jako ten jeho matky. Hutně černá kreba kolem očí byla téměř totožná.
Mladý tygřík se podíval přes okraj jeskyně dolů, vyplázl jazyk a s nadšeným úsměvem běžel k tygřici.
„Gabriel je pomalý! Gabriel je louda!“ vykřikoval jak se hnal místností a následně vskočil tygřici do náruče, až jí hlavou narazil do čelisti.
Tygřice tluměně zavrněla, podrbala tlapou syna na hlavě.
„Michaeli, nebuď zlý na svého bratra.“ Podívala se káravě na tygře.
„Ale mami –„
„Ššš,“ přiložila mu prst na tlamku, aby jej utišila. Michael se zamračil a zatvářil se uraženě, ale už nic neříkal.
Do jeskyně mezitím vylezl i druhý mladý tygřík s otcem. Gabriel byl Michaelův bratr – dvojče. Odlišitelní byli jen podle svých pruhů, které jen sotvakdo dokázal odlišit.
Gabriel doběhl k matce a lehce ji pozdravil dotknutím čumáku. Oba svorně zavrněli. Tygřice ho pohladila po hřbetě a zvedla hlavu ke svému druhovi, obrovskému tygru se stejným ornamentálním žíháním, jako zbytek jeho rodiny. Na svých ramenou nesl jakési podivné zvíře, které tvarem připomínalo nějakého kopytníka, ale nemělo ani oči ani nozdry, vlastně ani srst (bylo pokryto podobnou látkou, kterou tygři zakrývali své genitálie) a kopyta jen na zadních nohou. Z hlavy vyrůstaly dva rohy.
„Jak si vedli?“ pozvedla tygřice v úsměvu vousky. Samec se k ní naklonil a otřel se jí za vytrvalého vrnění o krk a čumák.
„Byli moc šikovní, Michael trefil,“ řekl tygr hlubokým hlasem, zadíval se jantarovýma očima na svou družku a pohladil Michaela po hlavě.
Tygřice se otřela o Michaela hlavou a poté i o druhého syna.
„Nech to vedle, nějak to zpracujeme zítra,“ kývla na tygra. „Vidím, že Zářící opět vylepšili technologii,“ dodala s pohledem upřeným na zvíře na jeho ramenou.
„Tak,“ potvrdil tygří samec. „Seřídili je i na rychlost pro mláďata … a i maso je chutnější. Znehybnění je přesnější a funguje už jen skutečně, když se jej někdo dotkne. Nevypíná se náhodně při nárazu, jako dřív.“
Chvíli se odmlčel. Hleděl na svou tygřici jak se mazlí s koťaty a poslouchal jak společně předou. Byl hrdý na své potomky.
„Půjdu spát, Marie. Dnešek byl vysilující,“ rozloučil se s tygřicí olíznutím čumáku a odešel i s úlovkem do vedlejší místnosti.
„Proč musíme tohle dělat vůbec?“ zeptal se Gabriel, když otec odešel. „Myslím, proč, když to maso je pro nás vyrobené synteticky, proč si ho nemůžeme prostě vzít. Proč ho musíme lovit? Vždyť se přece nesmí nikdo zabíjet, tak proč se učíme starý způsob, jak se naši předkové …“ kotě hledalo vhodné vyjádření, „vraždili mezi sebou?“
Michael zavrtěl hlavou a jeho uši se stáhly dozadu.
„To jsou otázky! Vždyť to je abychom udrželi zdravá těla a nezlenivěli. Co bychom dělali také celé dny, kdybychom nemuseli hledat jídlo? Navíc je pak potrava zasloužená odměna za výkon, ne? To není o tom, že se máš učit …,“ bratr se zarazil a vypadal, že se mu příčí myšlenku dokončit. „Učit zabíjet jiné Gaiany.“
Tygřice se usmála.
„Michael má pravdu, Gabrieli. Jde jen o to, abychom neztratili své schopnosti a naši potomci byli stejně zdatní ve fyzickém výkonu jako my. Vždyť už jste se učili o teorii evoluce a magie, ne?“
Gabriel se zdál být stále nespokojený s odpověďmi. Uši se mu neklidně cukaly.
„Ale co když se Zářící mýlí, třeba je jiný způsob jak rovnováhu udržovat. Kdo vůbec jim dal právo nad námi rozhodovat?“
Tygřice se mírně zamračila.
„Víš Gabrieli, stejně dobře jako já a Michael, že hlodavci jsou nadaní vysokou inteligencí, vidí věci v mnohem širším vhledu než my, a tudíž mají nejlepší předpoklady rozhodovat, co je pro nás nejvhodnější. Nemají žádné konkrétní právo nad námi. My jim pouze důvěřujeme a je na nich, zda-li naši důvěru zradí, či nikoliv.
Sice bylo kdysi dávno normální, že my, jako masožravci jsme lovili Zářivé a kopytníky. Schopnost Zářivých myslet byla Gaiinou silou rozšířena a tak se zachránili tím, že nás posunuli dále a umožnili nám žít i bez nutného zabíjení. Kdyby Isa z Chinoa včele dalších Zářících tehdy s nápadem na výrobu umělé obživy pro nás nepřišel, dost možná by tu nebyl už žádný kopytník, možná už žádný hlodavec a tedy pravděpodobně ani my.“
Tygřice pohlédla na svého syna. Bedlivě ji poslouchal i přesto, že vše toto již pravděpodobně slyšel v dopoledních hodinách od vůdkyně smečky mláďat, která jim vysvětlovala základní principy fungování věcí na jejich planetě.
„Zanechali prostě raději pro nás přirozenější způsob získávání, abychom neztratili nic na svých přednostech. Kdybychom zeslábli nebo zlenivěli, kdo by pak vykonával fyzickou práci masožravců?“
„Ale pokud jsou Zář –, „ chtěl něco Gabriel namítnout, ale tygřice jej zarazila.
„Dost už bylo otázek. Mluvit budeme zase zítra.“ Strčila lehce do zaraženého syna čumákem a při úsměvu se jí vousky opět zachvěly. Gabriel otřel svou hlavu o její tlamu, aby jí vyjádřil své srozumění s jejím požadavkem. Michael packou strčil do bratra a naklonil hlavu na stranu. Dvojče mu odpovědělo tichým zamručením.
„Mamí, povídej nám něco. Dlouho jsme od tebe nic neslyšeli,“ požádal Michael.
Tygřice pozvedla uši a přihmouřila nefritové oči.
„Tak dobrá, ale pak už půjdete spát. Noc je krátká,“ odpověděla a přejela tlapami po hřbetech svých koťat až to v kožíšcích zapraskalo. Tygřata se usadila vedle matky, každé na jedné straně a nastražila ouška.
„Povím vám příběh, jak vznikl svět, ve kterém žijeme,“ začala. „Před mnoha a mnoha lety, bylo v prostoru, kde jsme nyní my a naše planeta, prázdné místo. Nebylo tu nic. Ani voda, ani naše vznášející se ostrovy, nic. Zárodek naší planety se teprve pohyboval ve vesmíru jako energie, jako Velká matka. Jednoho dne se Matka rozhodla svou energii využít k vytvoření něčeho nového a ojedinělého. Soustředila ji do jediného místa a z toho vznikl základ naší planety. Ale protože na to využila energii sama sebe, byla již ke svému novému výtvoru nezvratně připoutána.
Po dlouhou dobu Matka opečovávala svůj nový výtvor, zdokonalovala jej a upravovala. Takto to trvalo po staletí, možná tisíciletí, nikdo neví. Matka se již cítila unavená a veděla, že postupně jí opouští síly až jednoho dne bude příliš slabá a zanikne a s ní pravděpodobně i její výtvor. Rozhodla se zrodit sobě pomocníky, potomky. A protože věděla, jak vyčerpávající je se starat o vše v jeden čas, chtěla svou energii rozdělit.
První syn povstal z jejího těla, mocný Kaathi. Vyrovnaný, hrdý, ten, jehož prací je se starat o hmotu naší planety a její nespoutaný energický potenciál – oheň. Kaathi se ihned ujal své práce a počal planetu utvářet dle svého umění a představ.
Matka oslabená porodem hleděla nadšeně na Kaathiho dílo, ovšem věděla, že takto by se celá planeta brzy proměnila v pouze materiální pulzující neživou hmotu. I zrodil se druhý syn, Wufizu. Energický, prudký ihned vyrazil vpřed a začal zalévat veškerý povrch vodou. Samozřejmě že Kaathi nenechal svého bratra zruinovat jeho dílo a aktivně přidával hmotnou podstatu, zatímco Wufizu dál vytvářel nové vodní plochy a pokoušel se veškerou zem potopit na jejich dno.“
„Takhle by se ale bratři k sobě chovat neměli!“ skočil Michael matce do vyprávění. Gabriel zamručel na souhlas. Tygřice se zasmála.
„Ale tak vy dva se k sobě také vždy nechováte nejlépe, moji milí.“
„Ale neničíme si své výtvory navzájem!“ zaprotestoval Michael.
„Však oni také nečinili toto navěky,“ pohladila matka své syny po hřbetech.
„Ne?“
„Jistěže ne. Matka viděla toto konání a stejně jako vy s ním nesouhlasila, ale její síla slábla a sama již nedokázala své syny krotit. Věděla také, že bude zapotřebí alespoň dvou dalších, aby rozkmotřené bratry udrželi, ale již nemohla je zrodit po jednom, neboť by po prvním již nezvládla úspěšně stvořit dalšího.
A tak se narodila Dvojčata, -„
„Jako my, dvojčata?“ přerušil opět Michael.
„Ano, zrovna jako vy dva. Ale bohužel, první z dvojčat, Ikreid, byl příliš slabý a záhy po zrodu ztratil témeř veškerou energii. Vše se vstřebalo do nejmladší a jediné sestry –Dierki. Ikreid nebyl schopný pohybu a tak zůstal u své, již také nepohyblivé, matky. Dierki, která poroučí všemu nehmotnému – životu a vzduchu, se rozhodla jednou pro vždy ukončit spor mezi svými staršími bratry. Vstoupila mezi ně. Odtrhla většinu nových Kaathiho hmotných výtvorů od ohnivého středu a vznesla je do výše, daleko od Wufizovy vody. Vytvořila mezi nimi nový prostor – svůj prostor zaplněný svým, neviditelným, nic neničícím vzduchem. Bratři tímto měli svá území vyhraněna a již neměli důvod soupeřit. Takto vzniklo našich čtyřiadvacet ostrovů - jsou to vlastně kusy Kaathiho země, kterou Dierki vyzvedla z Wufizovy vody.
Ikreid zbytek své energie přeformoval a zachoval tak sám sobě život, ale více již schopný nebyl, na rozdíl od jeho sourozenců, kteří dokáží věci vytvářet a vlastně i ničit.
Netrvalo dlouho a Matka již nebyla schopná udržet sobě živou podstatu a všechna její zbývající energie se rozprostřela po naší planetě. Obestřela ji a prostupuje jí dodnes. My její působení vidíme například v Nadaných, kteří ji umí soustředit a využívat, podobně jako Sourozenci, v podobě magie nebo v tak obyčejných věcech jako jsou naše krystaly.“
Tygřice ukázala tlapou na modře zářící průhlednou horninu osvětlující jeskyni. Tygřata se podívala na krystal a v jejich tvářích se zračilo nadšení. Již se zdála ovšem poněkud unavena.
„Tak a jdeme spát,“ usmála se Marie.
„Né, ještě né,“zamručel Gabriel. „Ještě to přeci není celé, nebo ano?“
„Ano! Ještě jsme se nedozvěděli, kde jsme se tu vzali my, jako myslím Gaiané.“
„Jo, to je ještě dlouhý příběh, mi tu usnete,“ ušklíbla se tygřice.
Tygřata ovšem svorně vzdorovala a ihned se snažila tvářit živě a svěže a neustále na matku naléhala, aby pokračovala. Ta nakonec povolila.
„Tak tedy, když konečně přešlo soupeření obou bratrů a byl nastolen klid, rozhodli se Sourozenci do každého ostrova zasadit křišťály, do kterých vložili část své síly. Tak každý ostrov, i bez jejich přímého dohledu, drží pohromadě. Díky Kaathiho zemnímu křišťálu, zůstávají ostrovy v jednom kuse a nerozpadají se, ve vzduchu se vznášejí díky Dierkině křišťálu a jejich povrch brázdí vody z vodního Wufizova křišťálu. I tak ale dál Sourozenci hlídali a hlídají běh celého světa.
Co se týče nás, tak to bylo vlastně celé jen dílo náhody. Dierki si hrála na jednom z ostrovů, tvrdí se, že to byl dokonce náš Silarb, a vytvořila z hlíny figuru, která byla velice podobná jejímu bratru Kaathimu. Tomu se samozřejmě výtvor zalíbil. Stejně tak Wufizu svou mladší sestru pochválil a protkal její výtvor svou silou energické vody. Dierki vdechla postavě život a tak ožil první Gaian, podobný Kaathimu, tedy kočkovitý jako my. Dierki se líbilo, co vytvořila a tak pokračovala ve svém díle, vytvořila psovité po vzoru Wufize, ale také spoustu nových – ptáky, draky, gryfy a vůbec všechny druhy Gaianů, kteří zde žijí. Kopytnatí, kteří jsou k obrazu samotné Dierki, byli až jako poslední stvořeny Kaathim a Wufizem, protože Sestra nemohla mít tušení jak sama vypadá.
A takto se postupně rozšířil život na Gaie a pokračuje až do dnešních dnů. Následovníci Kaathiho, Dierki a Wufize do sebe občas zachytí střípky Matčiny rozprostřené energie, ale to je zas jiný příběh.“
Tygřice domluvila a pohladila po hřbetě dva hluboce spící syny, zavrtěla hlavou a fousky se jí zachvěly, jak se usmála. Natáhla se k modrému krystalu, celý jej zakryla tlapou. Modré světlo se vytratilo a v jeskyni zavládla tma, osvětlovaná jen slabým světlem hvězdy zvenčí. Schoulila se na zemi opatrně, aby tygřata nevzbudila, do klubíčka a nedlouho na to také usnula.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | gekon --- 19:08 28.01 2012 |
Moc se mi to líbí. Přijde mi čtení srozumitelné, čtivé, psané mojí oblíbenou formou. Má to pěkný děj i nápad. Sloh ti asi šel na 1 :) |
 | Xsi --- 16:15 04.11 2010 |
To je moc krásné...! :) |
|
|
|
