<< zpět   Název: Bezejmenná koňská sága: Úvod Žánr: Povídka Autor: Xkun Zveřejněno: 15.01. 2005     Poznámka autora:   Vlastne zatim jen uvod povidky, bohuzel. Pointu je zhruba rozmyslena, ale chybi pro ni svet, a vubec se mi do jeho vytvoreni nechce... VYZVA: Nechcete mi nekdo s tvorenim sveta pomoct? ;o)     Motto: Těm, kteří hledají, protože skutečně chtějí najít. Svoboda? Filosofická otázka. Tisíce lidí válčí za svobodu, aby se následně mohli svázat vlastním životem, prací, povinnostmi, rodinou. Nicméně v tomto případě bylo celkem jasno. Ano, byl v jedné z největších stájí ve svém životě, ale nemohl z ní pryč. Rok? Odsouzen k nicnedělání, nudě, strádal tak, jako každý na tomto podivném místě. Podivná civilizace, která má vězení pro koně (oficiální název byl samozřejmě jiný). Pravda, když koně nabudou inteligence, mohou se dít různé věci. Dlouho se snažil udržet se v dobré kondici. Muselo by se jednat o mnohem větší prostor, aby se dalo mluvit o zábavě. I tak by zábava nevydržela věčně, pokud by nepřišla obměna. A tak jeho tělo sláblo. A mysl? Ne, tak dlouhou dobu skutečně nezvládl udržovat si pozitivní myšlení, že už brzy určitě někdo přijde a nabídne mu vykoupení. Ulehl do pilin a přemýšlel. Proč se vůbec pokoušet? Po celý rok se tu neobjevil vůbec nikdo. Vstupní vrata se jedinkrát neotevřela... Někdo otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Rudá, pomalu dohořívající svíčka ještě z posledních sil zaplápolala, sváděla svůj boj o bytí s neprostupnou tmou, která obsadila zbytek místnosti a nyní se ze všech stran snažila potlačit i tu poslední baštu odporu. „Neměla bys to s prací přehánět,“ prořízl starostlivý hlas ticho rušené jen klapáním do kláves notebooku. „Máš pravdu,“ se zřetelnou únavou pokorně přitakaly světlé blond vlasy, jak se aspoň jevilo jemu, protože víc než její vlasy neviděl. „Ale dostala jsem se dnes na velmi zajímavou stopu. Uložím to a pro dnešek skončím.“ Počkal na ni ve dveřích, večeře byla připravena. John vyplnil dvacátý objednávkový formulář typu C číslo 413, přesunul na hromadu nalevo a zmenšil tak počet papírů před sebou o další nepatrný zlomek. Jal se vyplňovat formulář typu C č. 413/2, když náhle zahlédl, jak zaklepala a okamžitě vstoupila sličná černovláska. Sličná... možná se nechal trošku unést, ale mezi tunami lejster se vám někdy bude zdát nádherná i tlustá důchodkyně, natož přiměřeně vysoká, štíhlá dívka s kvalitní postavou a krátkými vlasy. Chvilku zaraženě sledoval, jak se k němu blíží, ale pak briskně zaútočil ze zálohy. „Asi nejste striptérka objednaná nějakým kámošem, aby mi spravil náladu?“ nadhodil v hloubi duše doufajíc. „Ne, to vás musím zklamat, přišla jsem se k vám porozhlédnout,“ odvětila překvapivě příjemně. „No, tak mě vidíte,“ zkoušel ještě neomaleně, protože ho nic lepšího nenapadlo, ale nechtěl ztatit naději. „Přišla jsem se k vám podívat na koně,“ odvětila neúprosně. Tenhle plamínek naděje zhasl. „Co? Na ty herky?“ opáčil uraženě. „Přesně ty, já jsem ta jediná husa, která je ještě chce“, zasmála se ironicky, dobře odhadujíc jeho myšlenky. Nabrala další sousto pečené husy a začala vyprávět o tom, co jí tolik trápilo posledních pár dní. Časem si vzpomene pochválit manžela za skvělé jídlo, co vytvořil zatímco ona seděla u počítače, teď se ale myšlenkami nemohla odtrhnout od výsledků svého hledání. „Víš, mám pocit, nechce se mi tomu věřit, ale... Ale jména často nejsou stejná, jenže zkazky o chování a jeho popis. Tolik podobného, občas úplně shodné. Ten kůň jakoby byl všude, kde se děje něco důležitého. Je to velmi zvláštní, vůbec tomu nerozumím. On byl už na tolika místech v naší zemi. A nejen v naší. Nechápu to, mít takového koně, nechtěla bych ho nikdy pustit. Ale teď vím, kde je. A měl by jít snadno koupit. Zítra to ověřím a když to půjde, jela bych tam hned. Konečně budu moct rozkrýt všechna ta tajemství, co se otevřela, zatímco jsem po něm pátrala.“ Její tvář byla rozzářená nadšením. „No nazdar,“ pomyslel si její manžel. „No nazdar“, pomyslel si, „mám tu tolik práce, že bych tu málem měl být o víkendu a ještě mě takhle přijde otravovat. To nemá nic lepšího na práci? To si nemohla vybrat jiné středisko? Proč já? Proč teď? Proč tihle koně? Co jsem komu udělal?“ lamentoval John v duchu, zatímco bral klíče a zamykal stolek. Nic neříkala, ale myslela si své. Zase se šetří tak, že sem nacpou nějakého úředníčka. Kolik koní asi opustilo tenhle útulek. Jeden, dva? Problémy má i ten, kdo skutečně nějakého chce. A ona chtěla. Někdo otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Pomalu dohořívající svíčka naděje najednou zaplápolala. Neuvěřitelně pronikavý zvuk řezal do uší, čím více se dveře bránily zákeřnému vetřelci, co je vyrušil z dlouhého spánku. Paprsky světla se směle vrhaly do místnosti, která jim byla tak dlouho zapovězena, a snažily se rychle prozkoumat i nejzapadlejší kouty stájí a přitom škodolibě oslepit co nejvíce nevinných obětí. Pozorně naslouchal blížícím se krokům. Dvakrát dvoje pomalé a tiché došlapování – dva lidi. Žádný kůň. Tedy nevedou nikoho nového, pro někoho jdou! Zvedl se na všechny čtyři a po chvíli se musel sám sobě zasmát, když si uvědomil, že ze sebe setřásá seno a upravuje se tak, aby vypadal co nejlépe. Ale pro jistotu v tom pokračoval, ostatně, co měl dělat... „Nesmíte se divit, naposledy tu někdo byl asi před rokem,“ komentoval John vrzání masivních železných vrat, která se neotvírala zrovna ochotně. „Co vlastně chcete najít, ty potvory vás shoděj jen v tom lepším případě, většinou spíš ještě radši ukopou,“ pokračoval už obecně přátelštěji. „Je mi líto, že vás připravuji o drahocenný čas, ale proslýchá se, že se k vám omylem dostalo několik velmi dobře vycvičených zvířat z královského chovu,“ vysvětlovala zúčastněně. „Jo, proslýchá se... Ti šílení ekologičtí aktivisti to roznášej. Beztak neveděj, co chtěj. Před lety jsme kvůli nim museli vzniknout, když prosadili zákaz zabíjení veškerých domácích zvířat. Ono to vypadá děsně fajn, ale tyhle bestie jsou sice možná smrtící bestie, ale takhle krutej život bych teda nepřál ani jim. A dělá to problémy nám všem.“ Jeho nadávání jí celkem vyhovovalo, šlo o monolog a tak nemusela obhajovat sebe a dostali se rychle k první stáji. Výraz klec by byl asi přesnější. A rychle taky odcházeli. S tím ukopáváním měl ten človíček bohužel pravdu, musela přiznat. Podobně rychle odcházela i z několika dalších, poměrně ráda, že se jí nic vážného nestalo. Ze zvuků odtušil, co se děje a myšlenka na spásu v něm hryzala čím dál více. Hlupáci. Takhle bojovat proti své naději. Tohle je vězení a jen blázen by útočil na někoho, kdo ho chce odsud odvést. Avšak neskončil by stejně šílený, pokud by tu byl déle? Musí se dostat pryč! Nakonec zacvakal i zámek na jeho boxu. Obezřetně vstoupila dovnitř. Měla za sebou už dost pokusů o atentát na její osobu, několikrát unikla o příslovečný vlásek, a pomalu přestala stát o další, ale přeci jen, byl poslední. Jenže tenhle stál klidně. Ani se nesnažila skrývat strach a šla pomalu k němu. Nic. Stál, natáčel uši a sledoval ji důvěřivýma očima. Dotkla se ho vysoko na levé noze, přejela po ní pomalu dolů, řekla cosi, čemu nerozuměl a pokusila se uchopit kopyto. Poslušně nohu, u které stála, zvedl. Přešla k pravé přední a udělala ten samý rituál. Zvedl znova levou. Zdálo se jí, že se na ni usmál. Zamyslela se. Uvidíme, kdo zná lepší vtipy. Rázně zavrtěla hlavou a měla se k odchodu. Zděsil se a ze zoufalosti začal bez většího promyšlení jednat. Smutně zařehtal, natáhl hlavu a chytil ji hubou za košili, zatímco hrábl kopytem. Černovláska zastavila pevný bič svého průvodce těsně před koňským krkem. Plácla ho přes pysky, pohladila za uchem a řekla něco konejšivého. A odešla. John si pomalu všechno přebíral v hlavě. I takový papírový šiml má srdce a tenhle kůň nevypadal jako vrah. Ochotně pomohl vyplnit několik málo běžných formulářů navíc a zařídil tak předání zvířete do civilních rukou za směšně nízký poplatek. S nezvyklou návštěvou se loučil spokojeně, avšak do stájí ji podruhé nechal jít samotnou, vlastní práce měl přece dost. Uvázala nově nabytého koně před budovou, vrátila v kanceláři klíče, ještě řekla poslední sbohem a zmizela. Asi po půlhodině se k Johnovi vrátil jeho kolega Fred, který si užíval půlden volna. Ženské byly čerstvé drby na obou stranách. „Počkej, nebyl ten kůň doufám ten poslední, kterýho nám sem poslali? Aristo nebo tak nějak?“ zeptal se ke konci práce trochu vyděšeně Fred. „Jo, proč?“ „Ne! Kontroloval jsem papíry, měl být v sekci se zvýšenou ostrahou. Extrémně nebezpečnej případ, speciální zákaz propuštění!“ „Ne!“ Oba je to odsuzovalo k problémům v kariéře, hrozilo jim i vězení. Po hodině hádání, vyčítání, přemýšlení a několika minutách rozumných nápadů se rozhodli problém vyřešit malým úředním podvodem. Už včera večer oficiálně mrtvý Aristo si zatím neoficiálně vychutnával dlouho ztracenou svobodu... Pravda, běžel přivázaný vedle svého druha, ale běžel. Běžel volným prostorem, jeho kopyta duněla na skutečné půdě. Pro něj to v tu chvíli znamenalo tu největší svobodu, po jaké dlouho toužil. Několik stovek kilometrů od nich vystartoval paket s požadavkem na další zprávy o jednom jméně, tak jako už tolikrát předtím v různých dalších sítích. Blondýnka dostala od státního serveru nečekaně promptní odpověď. Pro jistotu několikrát paralyzovaně četla informaci, co přišla jako odpověď na dotaz. Nemohla tomu uvěřit. Nakonec znechuceně a agresivně zabouchla notebook, vzala ho a chtěla hodit na zem. Ovládla se však a zas ho položila. Lehla si na postel a začala plakat. Takhle blízko cíle a tohle... „Zemřel 15.3. (to bylo včera). Příčina smrti: celkové vyčerpání.“       Komentáře k tomuto dílu