 | |
| Název: | O Juchovi a Puchovi | | Žánr: | Povídka | | Autor: | Wolfsen | | Zveřejněno: | 16.09. 2009 | | | | | Poznámka autora: | Jak se tak koukám na znovu objevenou vlkovu pohádku a na (nejen) můj komentář k ní, tak si tak říkám, že bych sem mohl hodit i svoji kraťulinkou pohádečku. Nic nového, nic objevného, prostě klasický motiv říznutý trochou slovanské mytologie. Nic furry v tom nehledejte.
Vysvětlivky dodám, když tak, později. | | |
| Byli jednou dva bratři. Oba dva měli velké pole a krásnou ženu. Jen jeden z nich, ten kterému říkali Puch, ale měl syna, a přesto to byl starý mrzout. Oproti tomu Juch neměl ani syna ani dceru, ale byl stále veselý a s každým dobře vycházel.
Jednou se stalo, že Mokuš zapomněla navštívit Puchovo pole. Jistě by jej i jeho rodinu čekalo strádání, ale Juch přišel za svým bratrem a řekl: „Pomůžeš-li mi se sklizní dám ti polovinu své úrody, jsi přece můj bratr.“ A Puch poslal svého syna na bratrovo pole, aby mu pomohl se sklizní a dostal tak polovinu Juchovy úrody.
Ale druhý rok se stalo, co nikdo nečekal, Puchovo pole sypalo dvojnásobně, zato Juchovo zelo prázdnotou. A tentokráte bratr bratru nepomohl. Juch a jeho žena třeli bídu s nouzí, zatímco Puch připravoval bohatou sklizeň. Ale v předvečer té velké události navštívil Svarogův syn Puchovo pole a z hustě obsypaných klasů nezbyl než popel, strava věru nedobrá.
A třeli bídu s nouzí oba dva bratři i jejich rodiny. Juch chodil na lov do lesa, a taky sbírat lesní plody, ale rolník nemá ani obratnost lovce, ani zrak sběrače. Zato Puch posílal svého syna žebrat do města, jeho syn brblal a nadával, ale peníze domů nosil.
A v ten čas procházel tím krajem Radostný poutník. I zastavil se u Pucha, božským kouzlem změněn k nepoznání, a požádal jej o přístřeší na cestě do velké svatyně Svantovítovy. Ale Puch jej odehnal kameny. I zastavil se tedy Poutník u Jucha a ten jej neodmítl. Přístřeší mu poskytl i dvě houby, které ten den našel mu k večeři nabídl. A Radostný poutník se zděsil, neboť nebylo věru jedovatějších hub než těch dvou, které mu Juch nabídl. Ale nebyl by to Radostný poutník, kdyby nepoznal, že Juch o tom nemá ani potuchy a nabídl mu je v dobré víře. I sdělil to Juchovi. A ten se převelice zděsil a prosil Poutníka za odpuštění.
A Poutník pravil, že kde není viny, netřeba odpouštět. A sáhl pak po svém rohu, ve kterém měl zázračnou medovinu a nabídl Juchovi. A Juch odmítl se slovy: „Což se sluší, aby špatný hostitel pil z rohu hosta svého?“
A Radostný Poutník jej znova pobídl a Juch pravil: „Vždyť voda mne stejně nezasytí a studna mi přec nevyschla.“
A Radostný poutník na to pravil: „Toto je zázračná medovina, ta zasytí sebehladovějšího.“
A Juch i potřetí odmítl: „Medovinu piji když jsem syt a chci se veselit, ne když jsem hladový a smutný.“
Ale když ho Poutník vyzval i napočtvrté, dal si přece jen říct a okusil trochu té medoviny. A pocítil její zázračnou moc, vůbec mu nestoupala do hlavy, ale zato zasytila jeho žaludek jako kdyby hodoval se samotným knížetem. A taky prozřel a poznal ve svém hostu Radostného poutníka. I padl před ním na zem a prosil za odpuštění, že jej nepoznal. A jeho žena nechápala, co se to děje s Juchem. I zjevil se i jí Radostný poutník ve skutečné své podobě a též ona následovala počínání svého muže.
A řekl pak Radostný poutník: „Nepadejte přede mnou na kolena a neproste za odpuštění, neboť kdybych chtěl být poznán, poznali byste mě, a kdybych chtěl být knížecky pohoštěn, šel bych za knížetem, a ne do příbytku jenž stihlo neštěstí.“ A pak ještě pravil k Juchovi: „Prokázal jsi dobrou vůli a za to budeš odměněn. Protože jsi potřikráte odmítl napít se z mého rohu, smíš dát napít dalším třem lidem nebo i zvířatům, nebo můžeš roh schovat a až ti bude zase nejhůř, sám se z něj můžeš napít, ale pamatuj, jen třikrát a ne více! Kdo se napije počtvrté – běda mu. A až můj roh, který jsem ti propůjčil, nebudeš potřebovat, zvolej jen mé jméno a já se pro něj vrátím, jak jen to bude možné.“ A pak se Radostný poutník vytratil jakoby nebyl víc než vzduch.
A podal hned Juch roh své ženě, a ta se napila a byla syta jako i Juch byl. A pak Juch bez váhání zamířil k Puchovu stavení a již zdálky na bratra volal: „Bratře, všeho nechej a ke mně spěchej. Mám medovinu zázračnou, která zasytí tebe i ženu tvou.“ Z radosti nad tím, že bohové mu jsou přece jen nakloněni dokonce i rýmoval.
A dal napít svému bratru i jeho ženě, ale v tom se vrátil Puchův syn s vyžebranými penězi a Juchovi ze tváře zmizel úsměv. „Na tebe již nezbylo,“ řekl jen smutně.
Ale Puch pravil: „Z toho rohu zázračného jakoby ani neubylo, závidíš mi syna bratře?“
A Juch se bránil a varoval svého bratra, že zázrak rohu vyprchal a že ho může vystřídat strašlivá kletba, ale on na moudrá slova bratrova nic nedbal a ještě pár jedovatých přihodil: „Obelhal tě Radostný poutník, nebo chceš ty obelhat mě,“ a přikázal svému synu pít.
„Radostný poutníče, vem si zpět svůj dar!“ vykřikl ještě Juch, ale ani lísteček se nehnul a Puchův syn pozřel prokletý nápoj. Sotva spolkl první doušek sesul se mrtev k zemi.
„Je mrtvý!“ vykřikl Puch a hněvivě se otočil na bratra, „Vrahu!“
Zahřmělo. „Sám jsi jej zabil,“ přerušil Puchův vztek sám bůh Perun, „zacházels´ s ním jako se psem, jako s otrokem, ty proklatče. Tvůj bratr tě varoval, to tys´ nedbal jeho slov, tys´ podal smrtící nápoj, tys´ přikázal: ‚Pij!‘“
„S námi se přeci nebudeš přít,“ dodal Radostný poutník, jenž stál za Hromovládcem.
„Pozdě jste přišli, už je pozdě,“ zašeptal Juch.
„Vy…“ zasupěl Puch a sevřel topůrko sekery.
„Rozmysli si, co děláš,“ varoval jej ještě Radostný poutník, ale ani tentokrát Puch nedbal moudrých rad a pozdvihl sekeru proti bohům. I srazil jej Perun bleskem k zemi.
„Bohové nechodí nikdy pozdě,“ poučil pak Radostný poutník Jucha, „Puch musel být ztrestán za to, že neposkytl přístřeší poutníkovi, stejně jako byl ztrestán za to, že neoplatil pomoc svému bratru v nouzi.“
„Ale co on, jak za to může?“ ukázal Juch na mrtvého syna Puchova a Radostný poutník se jen usmál a zmizel spolu s Perunem jako prve. A za hromobitím přišel brzy i déšť, a sotva se první kapky dotkly Puchova těla, to zmizelo a nebylo po něm památky, a tak nebyl Puch pohřben ani do Mokuši ani do syna Svarogova a jeho duše stále bloudí světem jako zlý běs a nebude mít nikdy klid. Zato, když se první kapky dotkly těla jeho syna, ten ožil a vstal jako by jen upadl. A když dopadly první kapky na Juchovo pole dopadla s nimi i Mokuš a druhý den bylo pole plné zralého zrna a úroda byla trojnásobná.
A vzal Juch baratrovu ženu i syna pod svou ochranu a brzy nato navštívila Mokuš nejen pole Juchovo, ale i příbytek jeho a po dvoře pak běhali tři synové a dvě dcery. A tak bohové odměnili Juchovu dobrotu a ztrestali Puchovu lakotu.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Vlk00 --- 13:36 17.09 2009 |
Ano, ve zcela stejnem duchu jako O svete a vlcich :> |
|
|
|
