<< zpět   Název: Bella a Barí - Setkání Žánr: Povídka Autor: Zveřejněno: 30.09. 2008     Poznámka autora:   Vím, že ten název je zavádějící, ale o tomhle b yse dalo říct, že je to Fan Fiction, protože postavy jsou z původních knížek, akorát by se asi normálně nemohli potkat a původní Bella (z Bella a Sebastián) se časem tak trochu přeměnila ve vlčici. Barí (z Barí syn Kazanův) zůstal stejný. Tahle povídka není "můj příběh" ani RP. S Barí (mno, Barí byla kamarádka, ale hrála vlka x) ) jsme takovouhle scénu nehráli.. Takže je to prostě jen.. Shoda jmen :)     Barí tlumeně zavrčel. Ve vzduchu cítil přítomnost něčeho cizího. Nic ale neviděl, ani neslyšel. Všude kolem něj se rozprostíraly sněhové závěje a mezi nimi se proháněl ledový vítr, který s sebou neustále přinášel nový sníh. Malé, zmrzlé, sněhové vločky bodaly Barího do očí, když pátral pohledem po možném nebezpečí. Cítil, že se blíží. Kdyby tak věděl odkud! Vítr se neustále otáčel a viditelnost byla mizivá. Přes kvílení větru nebylo ani nic slyšet. Musel se spolehnout jen na svůj výcvik a své instinkty. Náhle uslyšel zakřupání sněhu za svými zády. Rychle se otočil připraven vrhnout se na nepřítele. Nikoho však nespatřil. Pátravě se zadíval směrem, ze kterého zvuk přišel. Nic, jen závěje sněhu. Kdyby tak alespoň přestal foukat ten strašný vítr, pak by možná i něco viděl! Vzápětí ucítil, že se za ním něco pohnulo. Bleskově se otočil. Zase nic. Barí znejistěl. Že by jich bylo víc? Zmateně se rozhlížel kolem, když tu náhle zaznamenal koutkem oka jakýsi pohyb. Nezřetelně spatřoval štíhlou postavu, která se k němu blížila. Nedbala na bouři, jenž kolem ní zuřila, a kráčela pevně a měkce. Byla vysoká a pohybovala se ladně, téměř jakoby se vznášela kousek nad zemí. Barímu se v prsou zastavil dech. Nahá, bílá a vznešená. Bílá jako padlý sníh všude kolem ní. A její oči - hluboké jako studny za měsíčné noci, studny, v nichž se třpytí hvězdy. Zastavila se tři metry od něj a klidně jej pozorovala. Vypadala naprosto přirozeně a nenuceně. Barí už nevnímal ani vítr ani sníh pouze její přítomnost. Zamrkal. Je to snad sen?Či přízrak z lesa? Pohlédl jí do očí. Vyzařovaly šibalskou nevinnost. Pohnula se. Začala kolem něj obcházet v kruzích, které se stále zmenšovaly. Barí se otáčel za ní a nespouštěl z ní pohled. Bouře pomalu utichala. Nakonec byla tak blízko, že Barí mohl cítit její horký dech na svém krku. Udělal krok k ní. Uskočila. V očích jí plály veselé ohníčky. Tak ona si chce hrát! Barí se zase přiblížil. Nechala jej dojít tak blízko, že už se jí téměř mohl dotknout a pak zase uskočila. Celou nic se honili, dováděli a laškovali. Sníh kolem nich zářil a odrážel světlo Luny v úplňku. S příchodem úsvitu byli oba notně zadýchaní a unavení. Lehli si do sněhu. Barí se k Belle přitulil a zahříval ji vlastním tělem. Když se slunce konečně vyhouplo nad obzor, Bella se zvedla. Barí zvedl hlavu a tázavě na ni pohlédl. Hleděla k lesu. Měla v očích prazvláštní výraz. Pohlédla na něj. Pochopil. Někdo nebo něco tam na ni čekalo, musela jít. Dali si sbohem a Bella odklusala k lesu. Celý den na ni myslel. Celý den a celou noc a další a další. Nejedl, nespal. Tajně doufal, že onen krásný přízrak noci nebyl jen pouhopouhý sen, a čekal. Čekal s nadějí, že se zase objeví. Barí spal. Ve spánku sebou neklidně házel. Náhle se však probudil. Něco zaslechl. Zvedl se a zaposlouchal se do noci. Zvedl hlavu a pohlédl na nebe. Byl zase úplněk. Povzdechl si. Pohlédl k lesu. Byla tam. Krásná, štíhlá, vznešená - jeho Bella. Rozběhla se k němu. Vítali se vřelými doteky a horoucími polibky. Když se náhle ozval výstřel. Od lesa přibíhal člověk, kterého Barí poznal. Člověk, kterého nenáviděl. Člověk, který zabil jeho nejlepšího přítele a učitele i s tou ženou. Barí podezřívavě pohlédl na Bellu. Skočil snad na návnadu?! Bella pozorovala onoho člověka. V rukou držel pistoli a mířil Barímu na hlavu. "A mám Tě! Dobrá práce Bello," zamumlal. Na tváři se mu objevil šílený škleb, když se chystal stisknout spoušť. Barí však nehodlal zemřít tak lehce. V okamžiku, kdy cizinec vystřelil, Barí vyskočil a vrhl se na něj. Něco se však kolem něj prosmýklo jako had a odhodilo ho stranou. Když se zvedl na nohy, uviděl Bellu stát nad cizincovým mrtvým tělem. Ramenem mu projela ostrá bolest. Kulka ho škrábla až o lopatku. Bella k němu starostlivě přistoupila a ošetřovala ho. Společně si pak lehli do sněhu. On a Bella - bílá vlčice…       Komentáře k tomuto dílu