 | |
| Název: | Král a Vlk | | Žánr: | Povídka | | Autor: | | | Zveřejněno: | 30.09. 2008 | | | | | Poznámka autora: | Původně povídka pro určitý účel.. Zabroušení do historie, aneb jak to vidím já .) | | |
| Bylo mrazivé zimní odpoledne.. V korunách stromů se usazovaly drobné vločky sněhu a dopadaly i na jeho krvavě rudý plášť, z větví visely rampouchy a před ním se třpytila hladina zamrzlého jezírka..
Chytil jednu vločku do ruky v kožené rukavici. Jak pomalu roztávala, jeho oči se zamlžovaly.. Už nebyl zde – jeho mysl se toulala kdesi za hranicemi existence.
Stál tam bez hnutí a nechal se zasypávat vločkami, téměř nedýchal a nepohnul se, dokud se přímo před ním na zamrzlém jezeře neobjevil sněžný vlk..
Opět se vrátil do přítomnosti a pozdravil jej:
„Zdravím vlku, není – liž to překrásný den?“
Vlk pohlédl na oblohu a potom zpět.
„Vskutku velmi krásný, pro tebe, pane.“
On se usmál a přišel ke kraji jezírka.
„Pozor, ať se pod tebou neprolomí led, můj pane,“ varoval jej Vlk.
Ale to už on vstoupil na led a mířil k Vlkovi. Led zapraskal. Vlk uskočil a on se propadl do černých hlubin. Vlk zaplakal.
Skupina jezdců na koních v sametově bílých pláštích divoce křižovala lesy. Kopyta koní se smýkala na sněhu a velké hroudy jim odletovaly od nohou. Někteří měli lovecké psy a ty vypustili do lesa. Vyplašili skupinku laní a hnali se dál. Jeden z koní na sněhu uklouzl a zřítil se ze srázu i se svým jezdcem.. Ostatní dlouho netruchlili, museli hledat dál, museli ho najít..
Drobná elfka se prosmýkala mezi stromy. Byl přímo za ní, ale nikdy se jí nezvládl ani dotknout.. Schválně uhýbala. Vlastně si s ním hrála.. a dalo by se říct, že se velmi bavila.. Krok, skok a další.. Přes potok, po stráni a na mez.. Slyšela jak ztěžka dýchá. Před sebou spatřila Purpurové jezero..
Jezdci se přiblížili k jezeru a spatřili cíp jeho rudého pláště na hladině. Vlk stál nad prasklinou. Lesklo se kopí a mihla kopyta. Vlk jako blesk zmizel v hloubi lesů v dálce zněl jeho smutný zpěv. Silná ruka zatáhla za plášť – rudý jako krev.
„Pober dech, můj králi.“
Stíny na zdech..
Král se vzbudil do ranního jitra. Zamrkal a posadil se na posteli. Zvenku zněl vlčí zpěv.
„Zavřete to okno!“ zazněl ostrý příkaz.
Lékař stál u jeho lože. Stráže zavřely okno.
„Můj pane..“
Chytil se za hlavu.
„Co se mi to stalo?“
„Vlk vás napadl.“
„Nic si nepamatuji..“
„Voda vzala vám vzpomínky.“
„Prokletí vlci..“
Vyslal jízdu na vědomost dal:
„Zabijte každého vlka, tak káže váš král!“
V lese Vlk zaplakal.
Král seděl na svém loži, vedle jeho žena stála, venku vyl Vlk.
„Co jsem udělal špatně, ženo moje? Co je to, co mě volá ven, co mi chybí..?“
Hlava v dlaních, pohled prázdný.
„Zajdi do lesa můj králi.“
„To ne, vlci tam číhají, skryti v křoví!“
„..a mezi stromy se elfové prochází,“ odvětí královna a odchází.
Po tři dny jezdci vlky lovili. Po tři dny jezdci jezdili. Po tři dny král stál a uši ucpával..
- když zaslechl nářek vlčí..
Byl úplněk, král snil, v podhradí Vlk vyl.
Poslední pohlazení větru..
Uviděl elfku. Byla mladá a krásná. V očích se jí odrážel úplněk a smutek. Dívala se přímo na něj – prosila. Z ran krev prýštěla a život unikal z těla. V dáli trubka zazněla..
Král se probudil. Pot se zaperlil. Vzpomněl si..
Tu elfku už viděl – v lese.. Ruka se třese..
Navlékl plášť a do lesa pospíchal. Ohně hořely, nářek lesem plál. Hledal..
Vlk ležel u jezírka, život z těla unikal. K němu král pospíchal.
Král hledal, vzpomínky probíral:
Padal sníh, Vlk, led praská..
„Proč zrovna tady? – A proč ne?“ odpověděl druhý hlas kdesi v jeho mysli..
Vydal se známou cestou, udupával sníh – krví zbrocený..
Poslední sípavé nadechnutí, oči s nadějí hledí v dál, poslední vlk zatracený a král, co nehledá Grál.
Uviděl drobnou postavu – způli zasypanou sněhem – není divu, když leží – je leden.. Boky propadlé, rýsují se kosti. V očích krví podlitých jen drobný záblesk zlosti..
„Můj králi..“
Hledí do těch očí, ruce drobné studí, divný pocit se budí, svět zbarvil se rudí..
Dívka před očima se mlží a mění.. Vidí Vlka a odchází zapomnění..
„Ach, já hlupák!“ zvolal král.
Vlk tiše zaplakal.
„Můj králi.. můj život měl být tvůj, pro tebe zmírám a o lásku.. tě obírám.“
Plakal král..
Sníh zakryje stopy a pohřbí i to, co krev skropí. Čas skryje myšlenky, vzpomínka nezůstane. Poslední to na světě nemá snadné..
Král Vlka zemřít nenechal.. Život nasadil, vánici překonal a o něj se postaral.. – nezahodil, co nalezl.
„Jsem Tvůj Vlk a ty můj Král, pro Tebe i svůj život zanechám.“
Lid se velmi podivil, když se král za dva dny navrátil a s ním přišel vlk. Chtěli ho zastřelit, ale král jej vlastním tělem zaštítil a zakázal lovit vlky. Snad nebylo pozdě.. Snad nebyl poslední.. Snad ještě v lese nějaký vyl…
Od té doby je náš osud pevně provázán s Vlky. Stojí po našem boku a mi po jejich – nohu vedle nohy..
Když jde zima kolem a cení na nás zuby, jsou našimi společníky a přáteli, učiteli a rádci..
Když nemáme nikoho jiného, máme Vlky..
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | redrum --- 03:26 23.02 2009 |
Ja bych prave naopak ocenil kdyby se ani druha pulka nerymovala.
Mimochodem uspokojilo by mou zvedavost kdybych se v pribehu docetl (treba jen mezi radky), co nuti autora psat takovy pribeh a proc konkretne timhle stylem.. :)
|
 | Wolfsen --- 10:06 10.10 2008 |
Poslední sípavé nadechnutí, oči s nadějí hledí v dál, poslední vlk zatracený a král, co nehledá Grál. |
 | --- 15:56 06.10 2008 |
Jakého Grálu..?
Pokud jde o soužítí vlků/psů s lidmi, tak to bylo myšleno asi dost jinak, než si myslím, že si myslíš (ale rozumíme si, že? ^^).. Pochopil jsi to jako - "jak se vlci sdružili s lidmi a byli z nich první psi"? Jestli ano, tak takhle jsem to zrovna vůbec nemyslela.. Nenapadlo mě, že to působí takhle.. :( |
| Wolfsen --- 10:41 06.10 2008 |
Strašně se mi líbí ta druhá půlka, kde se to rýmuje má to spád a působí jako klasická balada.
Ale s první půlkou je dost v konfliktu, kontext příběhu mi přijde dost narušený co se týče elfky a Grálu, ale jinak působivá legenda o sžití vlků/psů s lidmi. Nebo to chápu špatně? |
|
|
|
