 | |
| Název: | Černá orchidej - Vzpomínky | | Žánr: | Povídka | | Autor: | wyrda | | Zveřejněno: | 17.06. 2008 | | | | | Poznámka autora: | | | |
| Ve vesnici Iaril je zatím hluboká noc. Její obyvatelé poklidně spí, je však někdo, jehož spánek trápí, zdá se mu sen… Na snech není nic zlého, ale to jen do té doby, než se promění v noční můry či ve zlé vzpomínky… Malý temný pokoj, je v něm pouze malá postel, oprýskaná skříň a stolek s hořící svící uprostřed. Na posteli leží malý chlapec, může mu být okolo sedmi let, u nohou mu společnost dělá stříbrný vlk. Oba tiše podřimují. Chlapec si nevšímá svého okolí. I vlk vypadá, jako když tvrdě spí. Uši má však nastražené. Ten rok, co zde musel žít, ho naučil, že nikdy nesmí tvrdě spát. Náhle nastraží uši. Slyší pohyb ve vedlejší místnosti. Probere se a s mírným zavrčením seskočí z postele. Chlapec, jakmile ucítí, že vlk seskočil, probere se. Posadí se na postel. Když zahlédne jeho ochránce, jak s vyceněnými zuby stojí přede dveřmi, ví, co bude následovat. Ihned zaleze pod postel. Dveře se rozlétnou a v nich se objeví zavalitý muž.
„Kde jsi? Ty jeden malý otravný smrade.“ V ruce drží pásek od kalhot, připravený na výprask. Všimne si vrčícího vlka. „Uhni psisko.“ Vlk se ani nehne. „Slyšíš? Uhni!“ zařve vztekle. Vlk odhalí ještě více své tesáky. Muž na to reaguje vzteklým kopnutím do břicha. Zvíře to nečekalo, takže ránu schytalo. Odletěl do druhého rohu malé místnosti a se skučením se snaží vstát.
„Vylez kluku jeden.“ Ohne se a podívá se pod postel. „Tak taky jsi, jenom počkej, co tě vytáhnu.“ K chlapci dolehne štiplavý pach alkoholu. Zase se opil, pomyslí si a po tváři mu steče slza lítosti.
„Rogere, ne. Nech ho.“ Ozve se slabý prosebný hlas z druhého pokoje.
„Ty se do toho nepleť.“ Roger vztekle odsekne.
„Ne…“ Žena se k němu rozeběhne. Snaží se mu postavit do cesty, muž ji však jen odhodí do rohu za vlkem. Ona těžce dopadne na zem – nedýchá.
Sam se s vyjeknutím probere.
Martina se též probere, když spatří Sama vyděšeně sedícího na posteli. Vstane a zamíří k jeho posteli.
„Same. To byl jen sen.“ Začne ho konejšit.
„Nebyl.“ Při těchto slovech se mu klepe hlas.
„Nebyl?“ otáže se Martina.
Sam zakroutí hlavou a Martina si vzpomene, že už jednou před několika letu, když tu byl, ho takto jednou viděla. „Zase nějaká vzpomínka?“
„Ano.“ Odpovídá téměř nepřítomně chlapec. Je zahleděn do svého smutného světa vzpomínek.
„Mohu vě…“ než však stačí svůj dotaz dopovědět, Sam hned zareaguje.
„Na Rogera, jak zas jednou v noci přišel opilý do pokoje. Vlk i babička mě bránili… Oba je odhodil do druhého rohu, Vlk byl jen zraněn, ale babička…“ odmlčí se a zahledí se ji bolestně do očí.
„Tohle jsi mi nikdy neřekl.“
„Není to jediné. Vzpomínky umí být krásné, ale bohužel ty já na své dětství nemám. To až když jsem utekl a zatoulal se k vám.“
„A kde jsi vůbec byl, než jsi včera přišel.“
„Něco vyřídit.“ Odpoví prostě. Na toto téma se nechce moc bavit.
„Takovou dobu?“ nevzdává se dívka.
„Ano.“ Zalže.
„Nevěřím ti, ale pokud ti nestojím za to, abys mi to řekl, mlč. A teď dobrou.“ Odkráčí zpět do své postele. Je ještě hluboká noc a ona se chce vyspat, jenže nemůže usnout. Chce tolik vědět o Samovi. Kolik věcí jim vlastně neřekl? Asi mnoho. Ona je chce vědět! „Já je získám.“ Neslyšně zašeptá, přiloží si ruku na spánek a začne si ho masírovat. Účinná věc na navození spánku.
I Sam na druhé straně pokoje nemůže usnout. Bojí se, že by se mu vzpomínky opět vrátily. Na druhou stranu přemýšlí nad Martinou. Musí ji hodně mrzet, že má tolik tajností, on by jí to vše rád pověděl, ale takovýto příběh? „Řeknu.“ Dá si nakonec předsevzetí, převalí se na druhý bok. Vidí Martinu, jak si mne spánky a za chvíli usíná, též si je začne mnout a za chvíli doopravdy usne.
* * *
Brzy ráno, slunce ještě nevyšlo, se Sam probere. Martina v klidu spí, což se mu hodí. Rychle vstane, oblékne se. Na kus pergamentu ji nechá na stole vzkaz a vyjde ven. Zamíří k jeho oblíbenému místu, k jezírku Beze jména. Usadí se pod vzrostlý dub na břehu. Nohy nechá sklouznout do chladivé vody. Pozoruje, jak se slunce chystá převzít vládu. Vše se na východě zbarví do barvy vycházejícího slunce, brzy jeho svit zahltí barvami okolí. Rosa teď vypadá jako drahé perly. Krásně se leskne. Ptáčci zpívají svou hravou melodii. Žáby kuňkají, čímž doplňují harmonii zvuků. U ucha mu začne bzučet moucha. Brzy se mu usadí na rameno. On se naň podívá. „Co myslíš, přijde?“ otáže se, jako kdyby snad měla znát odpověď. Moucha vzlétne a vydá se dál na svou pouť. „Beru to jako ano.“ Zavolá za ní ještě chlapec.
* * *
Několik minut po svítání se v elfí vesnici Iaril probere mladá černovlasá dívka, Martina. Posadí se na postel. Rozhlédne se po pokojí a když spatří, že druhá postel ke prázdná, vyskočí na nohy, rozhodnuta, zjistit co se stalo.
Z části ji uklidní, když na stole uvidí pergament se vzkazem.
Martino,
čekám na tebe u jezírka Beze jména. Myslím, že je mnoho věcí, co bych ti měl říci.
Sam
„Tak přeci jenom.“ Usměje se pro sebe. Oblékne se a vyrazí na cestu. Sice by měla ještě zajít za někým a říci mu, že se zdrží, ale její zvědavost je silnější a na tohle nemá čas.
Brzy se ocitne na úzké cestičce vedoucí k jezírku. Přidá do kroku, chce se tam dostat rychle. Pomalu už běží, když z dálky spatří Sama, jak sedí pod dubem u břehu.
„Same!“ zavolá. Ten se otočí, usměje se a rukou ji naznačí, ať jde k němu.
„Já si říkal, kdy přijdeš.“ S úsměvem ji přivítá. Jeho pochmurná nálada včera večer na něm není vidět.
„A já si zase říkala, kdy se konečně rozhodneš.“ Odpoví Martina a čeká Samovu reakci, ta překvapivě není nijak nedůtklivá, smutná či podobně. Prostě jen souhlasně kývne hlavou.
Usadí se vedle něj a s napjetím čeká, kdy začne. Sam též mlčí, urovnává si v hlavě myšlenky a to, co ji chce říci, přeci jen všechno? Měl by? Asi by to bylo nejlepší, ale…
„Nejvhodnější by bylo začít od úplného začátku, že?“ otáže se Sam, ale spíše jen sám sebe. Nečeká odpověď a začne…
Narodil jsem se jedné jasné noci v rušném přístavním městě Erwin. Moje matka, Elizabeth, zemřela ihned po porodu. Někteří zlí jazykové tvrdí, že ji zabil můj otec Roger, protože prý matka jím pohrdala a odporovala mu. Jejich svatba pro ni nebyla nikterak dobrovolná, bylo doslova prodána do rodiny kvůli obchodu. Rogera a i svého otce nenáviděla. Stejně tak, jako oni jí. Jiní ovšem tvrdily, že utekla.
Výchova zbyla tedy pouze na Rogerovi. Jak vím z vyprávění, nikdy se ke mně nechoval hezky a nebýt tety Margarine, nepřežil bych jeho výchovu. Roger se vždy hnal za tím, aby měl život, co nejjednodušší. Brzy mu došlo, že teta se o mně může starat a já nebudu zbytečnou obtíží. „Velkoryse“ ji nabídl, aby se k nám nastěhoval. Ta, slepá snad mateřskou láskou ke mně, přijala. To už mi byli tři roky.
Dalo by se říci, že jsem přeci jen měl poklidné dětství. Otec si mě skoro nevšímal a teta mě měla velmi ráda. Snad jedinou černou čmouhou byly opilecké stavy Rogera. Potom se neznal a nadávky a občas i nějaké rány, byly zcela normálním projevem.
Vzpomínky na mé „šťastné dětství“ si začínám vybavovat až z doby, kdy mi bylo kolem šesti let. Pamatuji, jak jsem seděl před domem, pohrával jsem si s kamínky. Najednou si přede mne stoupla nějaká postava, já pobouřen, že mi stíní, vzhlédl. Přede mnou se objevil starý muž. Vedle něj stál krásný stříbrný vlk. Stařec na mě jen pohlédl, pokynul hlavou a odešel. Vlk zde zůstal sedět. Ani se neohlédl za orážející postavou. Upíral na mě svůj zvídavý pohled. Nakonec přistoupil blíž a oblízl mi tvář. Cítil jsem se zvláště. Připadalo mi, jako kdyby po tolika letech konečně našel přítele.Věděl jsem, že otec nebude nadšený, až ho spatří, ale v tu chvíli mi to bylo zcela jedno.
Teta ho přijala s nadšením, alespoň prý budu mít ochránce. ň prý budu mít ochránce. Snažili jsme se ho před otcem schovávat. Několik dní se nám to i dařilo, ale nakonec na něj přišel. To bylo řevu. Ale nevyhodil ho. Můj Vlk mohl zůstat a ochraňovat nás, mě a tetu…
Když mi bylo sedm let, teď se dostáváme k mé noční můře, stalo se něco, co mě donutilo utéct. Bylo hluboká noc, já a Vlk jsme spali. Z vedlejšího pokoje se ozývali zvuky. Vlk se ihned probral a připravil se ke dveřím do útoku. Do pokoje vtrhl Roger. Začal ve své opilosti řvát. Vlk, chtě mě ochránit, po něm skočit. Jenže otec ho odmrštil do kouta. Dosti hrubě, takže se chudák nemohl hýbat. Přiřítila se tam i teta. I ta mě chtěla chránit. Nejdříve slovy, ale ty na něj neplatí, poté se mu chtěla postavit do cesty, jenže on ji odhodil za Vlkem. Já jsem ihned vyskočil z pod postele k nim. Vlk přerývavě dýchal, dostal jsem strach, nechtěl jsem ho ztratit. Naklonil jsem se k tetě, ta však nedýchala. Byla mrtvá. Vlk o několik chvil později zachrčel a též mu přestalo tlouci srdce. V jeden okamžik jsem ztratil dva přátelé, kteří byli v mém srdci.
Zlostně jsem se na Rogera vrhl. Ten překvapen, jen spadl na podlahu. Pohlédl jsem na něj, chtě mu ublížit, ale on za to nestál. Plivl jsem vedle a vyběhl ze dveří. Byl jsem svobodný…
Asi se na mě usmálo štěstí, neboť brzy jsem se dostal k vám. Toulal jsem se lesem, bídně přežíval. Jednoho krásného dne jsem se procházel kolem řeky, spatřil jsem mladého chlapce, jak se topí. Překonal svůj strach a vrhl se za ním. Alexandr, jak jistě víš. Mladý elf z vaší vesnice. Tak jsem se dostal k vám. Díky vaší vděčnosti.
Mohu říci, že ty dva roky, zde strávené považuji za nejšťastnější. Roky pohody, klidu a lásky.
Jistě si pamatuješ, jak jsem jednou ráno oznámil, že příštího dne odcházím, neboť mám mnoho věcí na vyřizování. Slíbil jsem, že se vrátím brzy. Pravda, čtyři roky je dlouhá doba, ale dočkali jsme se.
Ty roky utekli jako voda, alespoň pro mne.
Odešel jsem, protože se ke mně dostali zprávy, že má matka je na živu, jen se ukrývá v horách. Vydal jsem se na místo, kde mě být. Byla tam, opravdu. Ale myslím, že lepší by bylo, kdybych ji nikdy nespatřil. Pohled na starou vyhublou ustaranou ženu mi pohnul s žaludkem. Sevřel se mi žalem, bolestí a zklamáním. I když jsem byl šťasten, tento pocit vše vykompenzoval. Matka byla ovšem velmi ráda, že mě opět vidí. Strávil jsem s ní několik dnů. Jedné noci ovšem zemřela. Hladem snad ne, potravu jsem dokázal sehnat, tohle vypadalo spíš na nemoc, která ji užírala zevnitř.
Když mě zde nic nedrželo, chtěl jsem se vrátit k vám, ale nakonec osud určil jinak. Brzy ráno, když jsem ještě spal, mě někdo omráčil a unesl. Probral jsem se na tak dobře známém místě. „Doma“ v pokoji, na mé posteli. Byl stále skromně zařízen. Snad jen přibyla vrstvička prachu. S vyděšením jsem zjistil, že mě někdo přivázal. Nikdo si mě nevšímal, já nekřičel, chtě klid. Další den odpoledne přišel Roger, můj „drahý“ otec, s odplivnutím se ke mně posadil. Nechtěl mě pustit. Prý mu musím vynahradit ty dva roky. Stal jsem se jeho vězněm. Denně mi nosil dobré jídlo, nikdy nebyl cítit pachem alkoholu. Myslel si snad, že tímto vše napraví? Jestli ano, mýlil se. Naopak mne to spíše pobouřilo. Takto jsem strávil neuvěřitelné tři roky. Zapomněl jsem, jak vypadá slunce, rostliny, zvířata. Znal jsem jen potemnělý pokoj, jídlo, otce a samotu. Podařilo se mi však utéci.
Jednoho dne k nám přišla návštěva. Otec, chtě zapůsobit na mladou dámu, mi dovolil přidat se k nim. Ačkoliv jsem dlouho nepřišel do kontaktu s jinou osobou, než s Rogerem, zdvořilou konverzaci od vás jsem nezapomněl. Dáma byla mnou okouzlena. Otec žárlil. Když odešel pro jídlo do vedlejšího pokoje, já neváhal a vyběhl ven. Běžel jsem, jak mi síly dovolovaly. Zprvu mi slunce vadilo, nezvyk ho znovu spatřit, ale po několika minutách si člověk zvykne. Překvapilo mě, že za mnou neběží. Snad byl i rád, nevím..
Rok jsem se toulal po lesích, snaže se vrátit k normálu a zapomenou na vás. I když jste mi poskytli lásku, já se chtěl osamostatnit a bál jsem se, že znovu vás ztratit, neunesu. Když jsem se však jednou přiblížil k vaší vesnici a spatřil tebe a Gabriela, jak dovádíte na louce, nevydržel jsem a rozeběhl se k vám…
„Ach..Same,“ vzdechne Martina.
On se pokusí jen o úsměv, i když je dosti křečovitý. Řekl jí téměř vše, ale jen ve stručnosti, kdyby ovšem věděla víc, ale ne. To už ne!
Martina vycítí, že je ještě něco, co Sam tají, ale raději mlčí, nechce ho trápit bolestnými vzpomínkami…
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Wolfsen --- 09:09 17.07 2008 |
Umřela teda babička nebo teta?
Hudební skupiny se možná jemnují "Beze jména", ale bezejmenná jezírka jsou prostě jezírka nebo Jezírka.
Čti si to po sobě!!! |
|
|
|
