 | |
| Název: | Černá orchidej - Setkání | | Žánr: | Povídka | | Autor: | wyrda | | Zveřejněno: | 15.06. 2008 | | | | | Poznámka autora: | | | |
| Svítí jasné slunce, je poledne. Na mýtině sedí malá dívenka. Hraje si s malým černým panterem. Kotě spokojeně přede, na dívce je vidět, že kdyby mohla, také by zapředla.
Dívka na sobě ucítí cizí pohled. Vstane a dívá se kolem sebe, její pohled spočine na přibližně starém chlapci. Vezme do ruky malého pantera a s radostným výkřikem se za ním rozeběhne..
Ten se dívá s obdivem na dívku. Obdivuje, jak otcova krev elfů nechala na ni část sebe. Běží ladným krokem, téměř jako laň. Její kratší roztřepené vlasy ji poskakují kolem hlavy a odhalují špičaté uši.
„Same!“ vyruší ho z obdivování, „Tak ráda tě vidím! Já už myslela, že nepřijedeš. Jak dlouho jsem tě už neviděla? Naposledy, když nám bylo devět. To je doba, pět let.“
„Taky tě rád vidím Martino. Vyrostla jsi.“
„No aby taky ne.“ rozesměje se.
„Jinak, pěkná čičina. Jak se jmenuje?“ vyzvídá Sam.
„To víš jednoho dne k nám sám přišel. Dali jsem mu jméno Gabriel.“
„Muž Boží. Tady tedy spíše šelma Boží. To zní celkem zvláštně.“
„Kdo ví, jestli nakonec nebude Boží.“
„Jak říkáš, kdo ví.“
„Nejdeme Same raději do vesnice? Myslím, že tě všichni rádi uvidí.“
„Jistě, já je také rád uvidím.“ Odvětí Sam a mírně se poukloní.
„Co ta úklona?“
„Trénuji až se vám budu klanět královno.“
Martina se místo odpovědi zasměje, zavolá na černého pantera, který okamžitě přiběhne.
Jdou mlčky. Slova v této chvíli jsou zbytečná. Oba ví, jaké má pocity ten druhý, neboť mají ty samé. Mezi nimi proudí ohromná hřejivá energie přátelství. Je tak silná, že kterýkoliv tvor v jejich blízkosti ji také ucítí, i když není mířena na něj.
Gabriel jim spokojeně běhá pod nohama, přede co nejvíc může.
Náhle se rozeběhne za jedním z barevných motýlů, který letěl kolem. Utíká za ním, zpět na mýtinu. Martina utíká za ním. Gabriel jako omámený následuje motýla, až se ocitne opět na mýtině. Když je motýl nízko, akorát na dosah pracky, skočí. Motýla není vidět, proto se podívá na zem, zda-li ta není, ale není. Udiveně se dívá. Nechápe, kam se poděj. Za chvíli za sebou uslyší hlasitý smích. Otočí se a Martina, když ho též uslyší, učiní stejně.
Smějící se postava stojí přímo proti slunci, takže není zcela patrné, kdo to je. Vypadá jako muž, vysoký muž… Jak se onen neznámý zahalený do slunečního svitu přibližuje, Martina v něm začne poznávat svého otce, Ellaniera.
S radostným výskotem se k němu rozeběhne, Gabriel ji poslušně následuje a i Sam se pomalým krokem, nechce rušit rodinné chvíle štěstí, vydá za nimi.
Dcera obejme svého milovaného otce, oddaným pohledem se mu zadívá do očích. Otec ji vezme do náruče, „Pěkný motýl, že? Vidíš co trochu moudrosti a světla udělá. Zapamatuj si to. Moudrost a světlo jsou dary mocnými. Díky nim dokážeš udělat více, než-li jen motýla.“ Poté dceru položil zpět na zem a pomalými kroky se vydal k Samovi.
Jakmile Sam došel k Ellanierovi, uklonil se na znamení úcty. Než však stihl promluvit, král ho předstihl: „Vítej Same! Vítej v těchto lesích, v našem kraji. Pojď s námi, rádi tě pohostíme. Myslím, že i příjemná teplá postel se pro tebe nalezne.“
„Děkuji za vřelé přivítaní Ellaniere, děkuji vám. Děkuji i za vaši pohostinnost, kterou rád přijmu.“
Král kývl hlavou na znamení souhlasu. A vydal se opět směrem, kde začíná pěšina vedoucí do vesnice.
Martina se pousmála nad svojí myšlenkou. Tedy ona to byla skutečnost, jen Martina si ji trochu upravila… Kdykoliv jde po této pěšině, mlčí. Ještě nikdy nikoho neviděla, že by v tomto úseku mluvil. Všichni jsou zde šťastni, milování, pouto přátelství zesiluje a roste zde i důvěra v ostatní. Záhadné, proč poblíž této pěšiny nestojí žádný dům, protože by to byl jistě šťastný dům.
Dívá se na zem pozoruje kamínky, brouky a jiné věci, které je možné spatřit na pěšině. Když ucítí na sobě pátravý pohled, nejistě vzhlédne a mírně se začervená, protože její oči se vpijí do očí Samových.
Usměje se a dál se dívá do těch hlubokých očí. Jsou celé černé, tak tajemné, tak krásné. Sam se do ní vpíjí víc a víc, i ona mu jeho pohled oplácí.
Dalo by se to nazvat hrou „Kdo, z koho“ , i když toto není hlavní účel.
Martina nakonec uhne pohledem. Výmluvně vezme do náruče malého Gabriela, který se jí pletl pod nohama.
Sam se nesměle usmál a podíval se na cestu před sebe. Jeho oči se rozzářily, když spatřily elfí vesnici, ke které se pomalu blížili.
Vesnice byla malá, po jejích hradicích rostlo přírodní oplocení. Stromy, keře a jiné rostliny tu tvořili pomyslnou hranici. Dál, za touto hranicí rostly stromy, kolem kterých se plazily domy zdejších obyvatel, elfů. Tyto domy vypadaly jako jedno velké točité schodiště s odpočívadli. A i když se na pohled zdály malé, téměř neobyvatelné, byly překvapivě prostorné. Měly pouze dvě okna, avšak i ona byla velká. Místo skla, či záclon je pokrývala slabá, avšak pevná, průhledná blána.
Pomalu sešli z „cesty mlčení“ , nyní šli jen po trávě. Konečně mohli prolomit tu tichou bariéru.
„Koukám, že vesnice se vůbec nezměnila, tedy alespoň na pohled.“ Sam se s úsměvem podívá na Martinu.
„To máš pravdu, snad jen někdo vyrostl, někdo zemřel, někdo se narodil.“ Ellanier mu jeho slova potvrdí.
„Same!“ vykřikne radostně chlapec, který si na kraji vesnice hrál. Jmenuje se Alexandr, přibližně stejně starý jako Sam, stali se z nich přátelé, když mu Sam zachránil život. Jednou, kdy si hrál poblíž řeky, spadl do ní, byl ještě malý, a začal se topit, Sam odvážně skočil do vody a zachránil ho. Vlastně tak se dostal i do jejich vesnice. Díky této záchraně ho elfové přijali téměř za vlastního. Lidem málokdy projeví takovou laskavost. Sam mile rád přijal, byl bez rodiny, sám se potuloval zemí. Když mu bylo devět let, řekl, že musí na nějakou dobu odejít. Bez důvodu, ale slíbil, že se vrátí. A nyní se vrátil.
Alexandr se rozeběhl směrem k blížící se skupince. Sam, jakmile uslyší své jméno, začne pátrat po osobě, která naň volá.
„Alexandře!“ vykřikne Sam, když spatří přítele. Poután vztahem přátelství a radosti se k němu také rozeběhne.
Martina s Ellanierem se s úsměvem zastaví a pozorují dvojici.
Když se dvojice konečně setká, radostně se obejmou. Je to opravdu pevné a vřelé odejmutí, které sice netrvá déle, než-li jen několik sekund, ale i tak znamená mnohem více, než ty laciná dlouhá objímání.
„Jsem rád, že jsi tu.“ Řekne Alexandro hned, jak ho Sam pustí.
„Také vás všechny rád vidím a tebe dvojnásob.“
Ellanier a Martina se po chvilce věnovaného soukromí přátelům, vydají k dvojici.
„Musíš mi potom dovyprávět, co se ti všechno stalo. Myslím, že toho bude dost, ale my máme času také dostatek, nebo snad ne?“ ujišťuje se Alexandro.
„Stejně mi nic jiného nezbude a času není nikdy dost, ale ani málo, nemyslíš?“
„Času je vždy dostatek.“ Vloží se do hovoru Ellanier, který spolu s Martinou došel k dvojici.
Ostatní vesničané, když spatřili skupinku, zvědavě se k nim také vydali. Většina z nich potom, co si všimli Sama, radostně se k němu vydala. Takový vážený přítel je vždy u elfů vítán a ani nevadí, že je člověk. Ozývaly se pozdravy, a nebo někteří jen pokynuli. Nakonec to musel ukončit Ellanier, který jim řekl, že za chvíli bude stejně večeře, z které udělají menší hostinu, kde uvítají Sama a na ní, nebo další den si se Samem mohou popovídat, jak jen bude libo.
* * *
K Samovi pomalu doléhala omamná vůně jídla, které se chystalo na malou uvítací hostinu. Seděl u malého stolku u okna v domě Alexandra. Naproti němu seděla Martina a po jeho levici Alexandro. Momentálně řešili, co se dělo, když tu Sam nebyl. Bylo to na dlouhé vyprávění, ale Martina, která právě teď vyprávěla o jejich vesnici doprovázena Alexandrem, se snažila co nejstručněji a nejjasněji shrnou události, které se staly. Ono se ani v jejich vesnici nic nestalo, zdejší elfové nemají moc rádi změny a snaží se jim, co nejvíce vyhýbat. Takže snad krom toho, že přibylo, někdo odešel a zbytek o něco zestárl, nebyl tu žádné změny. Snad jen jedna trochu větší, začaly se po okolí pohybovat velké skupinky lidí, prý zde mohou najít poklad nesmrtelnosti, ale v takové formě, o které je lepší ani nemluvit, prý se v horách ukrývají Nesmrtelní, jenže většina elfů tomu nevěří, protože v blízkosti těch hor krom nich nikdo jiný nebydlí a zatím nikdo z nich nebyl napadnut upírem. Tímto její vyprávění i vesnic skončilo a zakončila ho větou: „Když jsem byla na té louce, zrovna jsem o tobě přemýšlela, myslela jsem si, že už tě neuvidím, ale to jsi na mě zavolal a já byla celá šťastná, že jsi tady…“
„Teď je myslím vyprávění na tobě Same, doufám, že ty máš mnoho na vyprávění.“ Alexandro se nedočkavě těšil, až to vyprávění konečně uslyší.
„Mám toho opravdu mnoho na vyprávění, něco více, něco méně příjemného, takže tedy..“ větu ale Sam nedořekl protože se ozval slabý cinkot zvonků, který, jak již bylo ve zdejší vesnici zvykem, svolával lid k oslavám, či hostinám.
„Poslechneme si ho až déle, teď už musíme jít, máme tam být mezi prvními.“ Řekla s trochu smutným hlasem Martina, zvedne se a vyjde z domu.
Pod vzrostlým dubem je až téměř neuvěřitelné obrovský stůl. Sam ucítil krásnou vůni jídla, která se k němu neslyšně linula. Došel ke stolu. Jeden z elfů, Sam si nevybavoval jeho jméno, mu ukázal na místo po pravici Ellaniera, což pro něj bylo překvapení, neboť kdo sedí po pravici krále, král si ho váží a chová k němu obrovskou úctu.
Ellanier pronesla na začátek několik slov na uvítanou. Po nich se mohl Sam konečně pustit do jídla, začal mít totiž neuvěřitelný hlad. Rozhlédl se po stole, hledal nějaké maso, ale když žádné maso nenašel, uvědomil si, že elfové maso nejedí. Trochu si povzdechl a naložil si pořádnou porci podivně rudých kuliček s fialovými listy na talíř. Zakousl se do nich, k jeho překvapení chutnaly vítečně, po několika kouscích se cítil zasycen a také se najednou začal cítit příjemně ospalý. Snažil se ještě nějakou chvíli vnímat okolí. Dolehl k němu ještě smích s hlas Ellaniera: „Myslím, že si s ním dnes nikdo nepromluví, snědl příliš spavých bobulí.“ A dál už přestal vnímat tento svět, ocitl se totiž v cela jiném světě, ve svém světě…
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Wolfsen --- 08:50 14.07 2008 |
Kdo s koho. Je to divné, ale je to tak, píše se to s es. A samozřejmě bez čárky. Takhle to vypadá, že chceš skloňovat - kdo co, z koho čeho... |
 | arien --- 14:13 16.06 2008 |
Bacha na opakování slov, hrozně to ruší-- malá, malý, pohled, pohled
Chybí ti tam čárky v souvětí, to přímo bije..
s odpočívadli? panebože tam je tvrdé Y
ellanier pronesla? nebyl on to muž? O.o
vítečně? to někdo vítá? taky je tam tvrdé Y...
Eeep. ono to má víc částí, že? no já četla jenom tuhle... a nezlob se za to, že hledám chyby, občas píšu a vím, jak to pomáhá, když to někdo proskenuje... Jinak to vypadá na pěkný příběh, akorát.. a to už není objektivní, připadá mi, že píšeš v příliš přímé formě a nenecháváš prostor pro domýšlení, ale to je, jak říkám, silně nahnutý pocit... No a opravdu se nezlob, já to myslím dobře... :D |
|
|
|
