<< zpět   Název: Noční můra za bílého dne Žánr: Ostatní Autor: Foxheart Zveřejněno: 18.01. 2006     Poznámka autora:       Každý z nás si už určitě nějakou tu "noční můru" prožil, možná i tu za bílého dne o které chci vyprávět já. Sama sebe se ptám: "Co je to vlastně "noční můra za bílého dne" ?" Já si pod tím představuji situaci, která se na člověku podepíše do konce života. Můj příběh začíná v roce 1995 a zatím je bohužel bez "šťastného konce", ale vezmeme to od začátku. Chci vyprávět o svém nejlepším příteli. Byl to pes, kříženec jezevčíka a jmenoval se Fík. Vypadal, že je tlustý, ale měl jen dlouhou a hustou srst. V mém životě se poprvé objevil v roce 1995, vypadal jako hladový a toulavý pejsek, který neměl ani pána. Dala jsem mu misku se salámem a misku s vodou a zjistila, že přísloví: "láska prochází žaludkem" je pravdivé, protože od té doby mě doprovázel do školy a někdy dokonce čekal, než mi skončí vyučování, potom také dostal svačinu. Později jsem zjistila, že má pána a toulá se jen proto, že ho to baví a hlavně chodil za fenkami. První rána přišla, když Fík přecházel ulici a auto mu ujelo ocásek, páníčci s ním ihned jeli na veterinární stanici, tam mu ránu zašili, ale ocásek už nezachránili, tak žil dál bez něj a místo vrtění ocáskem, vrtěl celým zadečkem. Fík byl odjakživa tulák, ale stejně by mu to nikdo nepřál až na člověka, který seděl za volantem toho auta, tomu Fík nestál ani za zastavení, odjel jak nejrychleji mohl. Fík nebyl můj pes, ale toulal se po sídlišti a byl to můj nejlepší přítel. Druhá rána a konec našeho přátelství nastaly v roce 1998 asi tak týden před Vánocemi. Mamce jsem řekla, že jdu k Fíkovi dát mu salám, mamka mi na to řekla: "Nechoď tam". Hned mi to přišlo divné a zeptala jsem se: "Proč tam nemám chodit ?". Mamka se mi to snažila říct co nejšetrněji, věděla totiž, že je pro mě Fík jako jeden ze členů rodiny, ale nedařilo se jí to, moje netrpělivost stoupala, už jsem chtěla vědět důvod. Mamka mi řekla, že je Fík mrtvý. V tento sváteční čas se mu stalo toulání osudným. Zajelo ho auto. Nechtěla jsem tomu věřit, musela jsem se přesvědčit sama. Šla jsem k němu domů a panička mi potvrdila tu smutnou zprávu. Řekla mi: "Život jde dál". Nepomohlo mi to. Ta zpráva pro mě znamenala jediné konec mého nejlepšího přítele, kterému jsem se svěřovala úplně se vším. Zhroutil se mi svět. Moje důvěra k lidem se ztratila, proto jsem o rok později začala venčit v útulku, abych se měla komu svěřovat. Nikdo mi však nikdy Fíka nenahradil a nenahradí. Někdo řekne: "Byl to jen pes". Pro mě však ne, udělal toho pro mě víc, než leckterý člověk. Možná si budete říkat: "Proč bohužel bez konce ?". Protože jsem zatím nenašla tak dobrého přítele. Teď už jen vzpomínám jak na šťastné, tak i na smutné chvíle prožité s Fíkem.       Komentáře k tomuto dílu