Furry.cz
|Texty|Obrázky|Členové|Furry FAQ|Forum|
 Siamsky pisar od Olven<< zpět
 
Název:Tristium felis
Žánr: Povídka
Autor:Wolfsen
Zveřejněno:18.10. 2007
  
Poznámka autora:  Už asi rok jsem žádnou povídku nenapsal, tak nemám k ruce nic furry, ale tohle je o kočkách, tak aspoň něco. Bojím, že ten konec je nějaký utnutý.
Jo, jestli se tu najde nějaký šikovný latiník, který by mi čeknul název (kočičí žalozpěv), byl bych moc rád.
 

 
Ze starého javoru za domem babičky Felagundy se snesl první žlutý list. To ráno bylo zase o něco chladnější než to předešlé. Zima se prostě blížila. Kocour Kryštof, třínohý veterán kocouřích půtek seděl na zápraží a vychutnával si poslení letošní teplé paprsky slunce. Babička Felagunda byla už dávno vzhůru, posnídala, vybrala čerstvá vejce, podojila kravku a teď přinesla na zápraží několik misek s mlékem.
„No jo, no jo, vždyť pro vás mám taky,“ uklidňovala nedočkavé kočky, když pokládala druhou misku. Tu poslední pak přinesla až pod nos Kryštofovi. „To se nám to spí, co? Když nám snídani přinesou až do postele, milostpane,“ drbala ho za ušima. „Ale babička Felagunda, ta když nevstane před svítáním, nevstane vůbec… A ten den se blíží, lenochu.“ Kryštof se na babičku vyčítavě podíval jako by chtěl říct: „Tohle už neříkejte, babi,“ a pustil se do jídla.
Jeden mladý kocour, kterého tu babička ještě neviděla a na kterého nezbylo místo u ostatních misek, se přitočil k té Kryštofově a neohroženě si lízl. Všechny kočky se otočily tím směrem, věděly co bude následovat. Kryštof líně hodil okem po tom drzounovi. Kocourek si lízl i podruhé. Kryštof vyskočil na zadní a jedinou přední tlapkou vrazil opovážlivci takovou ťafku až ho odhodil stranou.
„Ty pytlíku jeden,“ otočila se na poraženého babička Felagunda, „to je náš Kryštof. Jenom tři pracky má, ale síly, aspoň za deset v každé z nich. S ním si radši nezahrávej.“ Kocourek kňučel opodál jako malé kotě. „Ale, že jsi takový hrdina, ty pytlíku, tu máš, nadlábni se,“ nalila babička další misku. Když pak uviděla hladové pohledy ostatních koček varovně zdvihla prst: „Kdo z vás se odvážil postavit Kryštofovi?“ a kočky, dávno najedené, se při zvuku toho jména rozutekly. Kryštof, který, taky už po jídle, zase podřimoval, jen líně pootevřeloko, aby se podíval, kdo že to bere jeho slavné jméno nadarmo, ale když viděl, že je to babička Felagunda, zas ho pomalu zavřel. Babička Felagunda odešla po své práci. Nezkušený kocourek konečně vyprázdnil svou misku a taky on se rychle ztratil z Kryštofova území. Vítr jemně čechral korunu starého javoru a Kryštof usnul.
Ten javor měl přes sto let. Zasadil ho dědeček babičky Felagundy, když se mu narodil první syn. A javor teď shodil další list. Kryštof ze spaní tiše předl. Asi se mu zdálo o nějaké krásné kočce. A takové sny by neměly být rušeny. Ale ten žluťoučký list to asi nevěděl a sedl si starému kocourovi přímo na čumák. Kryštof se vymrštil a ve vzduchu divoce zašermoval přední tlapkou i pahýlem. A pak dopadl, jak to kočky mají ve zvyku, na všechny čtyři. Vlastně tři, takže si trochu natloukl. Naštvaně se snažil dostat tu mokrou, studenou věc ze svého obličeje. Když se mu to konečně podařilo, rozmrzele odkulhal o kus dál. Dopolední pohoda byla tatam, snad vydrží aspoň ta odpolední.
Starý javor mezitím začal pouštět další listy. „Aspoň jeden musí zůstat až do jara,“ říkala babička Felagunda, „jinak se stane neštěstí.“ Nikdo,ani Kryštof ani babička Felagunda nevěděl jaké, ale zatím vždy se alespoň jeden list do jara udržel.
Když se začalo stmívat, pootevřel Kryštof oči, večeře se blížila. Mladý kocour se učil rychle, na večeři přišel s notným předstihem a Kryštofovi se vyhýbal obloukem. Ten ho pozoroval nedůvěřivým pohledem, jakoby čekal, kdy ten vrták zas něco vyvede. Ne, kryštof se nezlobil, necítil vůči tomu holobrádkovi žádnou zášť ani nenávist, dokonce ani nežárlil. Na takové kotě, co vás nemá! Ale Kryštofova miska je prostě Kryštofova miska. S tím všechno stojí a padá. Všechno. A hlavně ťafky.
Po večeři si babička Felagunda postavila židli na zápraží, sedla si, Kryštofa na klíně, ostatní kočky u nohou. Jenom ten mladý hlupáček se vyšplhla babičce na rameno. Kryštof se posadil. Kočky zpozorněly. Minka, Kryštofova nejvěrněší, dokonce začala prskat. Ale babička se jen usmála a podrbala Kryštofa pod bradou: „Teda, teda, ty žárlíš.“ Pak pohrozila prstem drzounovi, ale hned zas mávla rukou: „Jen se Kryštofovi zdaleka vyhýbej, ty Pytlíku.“ A to teplo, které vycházelo z těch slov naznačovalo, že nový kocour už je tu doma a má i své jméno.
Z javoru se snesl další list a babička začala vyprávět: „Víte, Joso je moudrý muž, a silák! Za měsíc to už bude...,“ babička chvíli počítala na prstech, ale nakonec jen mávla rukama „moc roků, co mě požádal o ruku. A naši svatbu? Tu si pamatuju jako by to bylo včera, oba jsme byli celí v červeném, a oddával nás sám pan eidur. Taková to byla sláva! A dobrý hospodář je Joso. Bez něj by se mi penízky brzy rozkutálely. To víte, ženká a hospodářství, kdepak! Teď, teď odjel na trh až do Majly, to je odsud dva dny cesty, ale vždycky se vrátí s výdělkem.“ Ba biččin manžel byl už přes rok mrtvý. „To víte, co je doma,...“ Babička ještě asi hodinku vyprávěla kočká o svém manželovi, pak se zvedla a šla spát.
Ráno babičku probudilo Kryštofovo štkaní. Když vyšla ven na zápraží uviděla mrtvé tělo Minky. Jakoby Minka tušila a přišla se rozloučit. S babičkou i s Kryštofem. Z javoru se na její nehybná žebra snesl další žlutý list. Ten den kočky na snídani nepřišly a ani Kryšof se mléka netkl. Babička celý den sháněla kapku toho správného oleje, pak připravila hraničku a Minčiny ostatky spálila. I kočka si zaslouží řádný pohřeb. Ani na večeři se nikdo nedostavil. A žlutý řídký déšť pokračoval.
Další den už proběhl podle starých řádů – snídaně, večeře, vyprávění. „Víte, Alina, moje dcera, je strašně krásná. A šikovná! A líp už se provdat skoro nemohla. Vzala si starostova syna – teď už je to vlastně starosta – a sedm synů mu povila. Sedm synů, sedm břízí.“ Má žena v nich celičká zmizí, praví básník. Alina zemřela před osmi roky při porodu svého prvního syna. A její muž byl starostovým synem asi jako je vědro slůnětem.
Na javoru každý den zbývalo méně a méně listů. A babička Felagunda každý den znova a znova opakoval kočkám tytéž příběhy. A Kryštof byl každý den starší a smutnější a línější, a Pytlík byl každý den drzejší.
„Víte, Ranim – to je můj bratr. Silný je jako tenhle javor, a fištrónu má jako tady Kryštof, a kuráže – jako Pytlík.“ A padl ve válce před třiceti šesti lety.
„Víte, můj syn Gedel, ten je po tatínkovi – dobrý hospodář a krasavec, a taky po strýčkovi – chytrý, silný, odvážný.“ A mrtvý. Zemřel v osmi letech na zápal plic.
Babička Felagunda nikoho než Kryštofa, spoustu koček a starý javor. Nebo to aspoň tak vypadalo, protože pro ni její blízcí nikdy nezemřeli. Stále žili v jejích vyprávěních, každý den babička vzpomněla jednoho z nich. „Víte, Minka,...“ A na javoru zbýval poslední list.
Jednoho dne se Kryštof probudil a stalo se, co už dlouho ne. Zježily se mu chlupy hrůzou. Před ním na zemi ležel poslední javorový list a žlutě se mu vysmíval. Kryštof evěděl, co to znamená, ale bál se. A bál se jako nikdy dřív. Bál. Ale pak překonal strach, jak zatím každou překážku a rozcupoval ten jedovatě žlutý, škodolibý hadr. Ostatní listí bylo už dávno shrabáno a spáleno. Babička by si toho listu všimla. Ale na strom, an ten se nepodívá. Babička ví, že na něm něco MUSÍ zůstat. Kryštof se bál. Dolehly k němu lidské hlasy. „Mluví s kočkami! Mluví s mrtvými!“ Kryštof se bál!
Ten večer se kočky sešly oplakat své tři hrdiny. Babičku Felagundu, upálenou na náměstí, a Kryštofa s Pytlíkem, zabité při zoufalé obraně babiččina prahu. Alespoň, že vorniánské inkvizitory ještě dlouho pálily krvavé šrámy v obličeji.
Starý javor už na jaře nevyrašil.
 
 
 
Komentáře k tomuto dílu

      --- 09:01   15.01 2008

Zajímavé, ale jak už bylo řečeno. Konec povídky by si zasloužil trochu péče. Ale jinak pěkné.

Dragea       --- 13:03   23.10 2007

Páni, to byla tak pěkná povídka, jakou jsem už dlouho nečetla. Jen ten konec...jsem nějak nepochopila. Jinak se mi to moc líbilo :)

      --- 22:05   20.10 2007

Moc pěkné. Nemám co vytknout. Možná jen věta "Ale pak překonal strach, jak zatím každou překážku..." mi přijde taková kostrbatá. Možná že je chyba na mém přijímači. Jinak, moc líbí.