 | |
| Název: | Furry voda 2011, aneb ztráty povoleny | | Žánr: | Ostatní | | Autor: | Vlk00 | | Zveřejněno: | 18.08. 2011 | | | | | Poznámka autora: | Po několika bezvodných letech mě furries vyprovokovali k organizaci vodácké akce. Protože proběhla v pravém furry duchu a o (převážně katastrofické) zážitky nebyla nouze, rozhodl jsem se sepsat o ní krátkou zprávu. Nepovedlo se, zpráva je velmi dlouhá. Budiž poučením vám i budoucím generacím. | | |
| Nejsem špičkovým organizátorem a zřejmě nikdy nebudu. Jsem nicméně zdá se jediným, kdo je ochoten alespoň nějak... dezorganizovat. Jako každá správná furry aktivita, začala voda dělat problémy už dlouho před svým začátkem. Jmenujme například paniku kolem už jen 99 zbývajících kánoí, nebo Wolferina šokovaného zjištění, že když akce začíná v sobotu, myslím tím v sobotu ráno. Plánovaných účastníků bylo nakonec osm - šest řádných, třídenních, dva (Wolferine a Raika) po několika změnách plánů dvoudenní.
Rozhodující den jsem začal taktéž v typickém vlčím stylu, kdy jsem si pečlivě, ale bohužel špatně, naplánoval časovou rezervu a následně vyrazil na tramvaj podle mimoprázdninového jízdního řádu. Vlak jsem tím pádem dobíhal, ale jak trefně poznamenal Wolfsen, těžko by rychlík číslo 666 mohl vyrazit beze mě.
S Bluefoxem a Terenasem jsme se setkali už cestou do Rybníka a mohli si tak užít autobusy krytou výluku. Příval vodáků vyděsil jednoho z řidičů natolik, že zapřel svou cílovou stanici a nahnal tak dosti bujaré vodácké osazenstvo do autobusu druhého. Pravda je, že cesta byla hlučná a veselá, ačkoli ještě ne tak veselá jako vyzvedávání objednané chatky.
"Dobrý den, já bych tu měl mít rezervovanou chatku."
"Ano, to máte jedinčku, tady máte... já tu uklízečku jednou zabiju, zase nepřinesla klíče. Janičko, běž se prosímtě podívat, jestli nejsou ve dveřích."
Chvíli rozpačitého ticha jsem využil k odvetě:
"Mohli bychom si ty lodě vyzvednout později, než na kdy je mám rezervované?"
"Jistě, to nebude problém."
"A jiné, než mám rezervované?"
Inkasoval jsem zoufalý pohled a doporučení vyřešit to zítra. To jsem ještě netušil, že Wolferine zruší účast a já tak budu moct svůj reprtoár rozšířit o "A jiný počet, než jsem rezervoval...?"
K pohledu jsem inkasoval účet s poznámkou, že stokoruna je záloha na klíč "...který teda možná dostanete."
Měl jsem bojový plán vyzvednou lodě v osm ráno, abychom vyrazili časně a dojeli daleko. Stejný nápad měla i řada dalších lidí, kteří se nahrnuli do kantýny a dožadovali se jídla. Zcela nezaviněně jsem způsobil incident s nějakým nervózním člověkem, který neunesl čekání na vajíčka se šunkou, která jsem dostal první. Poté co jsem je na sebe vyklopil a z trička seškrábal zpět na talíř jsem raději vyklidil pole, následován výkřiky o zkurveném brejlounovi a podobnými, většinou opět opřenými o mé brýle. Zdá se, že dotyčného popouzely.
Jak píše zesnulý Zdeněk Šmíd (Wolfsen si jeho tématické Proč bychom se netopili vzal s sebou), "Vodák vyrážející v osm ráno není vodák, ale nadpřirozený úkaz." Tvrzení se potvrdilo bez výjimek, v sobotu jsme balili tak dlouho a důkladně, až se v jedenáct hodin spustila průtrž mračen. Jedincům, kteří si zapomenou pláštěnku jsem před akcí sliboval obětování bohům počasí, takže jsem, oblečený toliko v plavkách, vyrazil urychleně koupit jednorázovou igelitovou, abych svému ortelu unikl. Vzhledem k tomu, že jsem si napoprvé vzal málo peněz, bylo její oblékání už záležitostí více méně symbolickou, navíc jsem za svou módní kreaci sklidil poznámky, že Prague Pride probíhá v Praze, nikoli ve Vyšším Brodě. Pomstil jsem se povelem ke spuštění lodí na vodu.
Terenas, jediný vybavený aspoň nějakými zkušenostmi se snažil zjistit, kolik je mezi námi lidí, kteří seděli v kánoi víc než jednou. Nenašel žádného, zato se ukázalo, že několik v ní nesedělo nikdy. Projevovalo se to různými šokujícími odhaleními - Tombi například zjistil, že se loď houpá. Po hrubém zvládnutí ovládání lodí (která strana pádla patří do vody, že je třeba mít pádla na různých stranách...) jsme dorazili k prvnímu, děsivě vypadajícímu jezu. Došlo na něm k prvnímu cvaknutí, když se teoreticky nejzkušenější posádka převrhla nad ním, při odrážení od břehu. Všechny tři lodě jej následně bez převrhnutí sjely a naše sebevědomí stouplo. (Později jsem z plánku vyluštil, že je pro kanoe nesjízdný).
O to zajímavějším se ukázal jez druhý, prudší, zákeřnější, s velmi silným proudem pod sebou. Sebevědomě jsem se na něj vrhl s Tombim a skončil poprvé ve vlnách. Jak se ukázalo, moje krotká cvaknutí v klidných zátočinách mě na záchranu kánoe nepřipravila. Vylovil nás nějaký nadšenec, který před loď skočil ze břehu a přicvakl ji na lano, které tahal nějaký jeho kolega. Já jsem zatím mizel v proudu a s plovací vestou kolem hlavy začínal chápat, proč je na ní přezka a proč by bylo dobré si ji zapnout. Vyhrabal jsem se na břeh, pomohl vytáhnout kánoi a dosyta se nasmál nad dvojicí Wolfsen-Loki, která nás do vln následovala. Měli nakročeno k mnohem horším výsledkům, než jakých jsme se dočkali my - Wolfesnovi uplavaly boty a následně barel s veškerým vybavením. Situaci zachránil Tombi - barel přinesl a smutek ze stracených bot trumfnul konstatováním, že pro něj skočil s otevřeným vodotěsným pozdrem a své zrcadlovce tak dopřál důkladnou koupel ve Vltavě. Bluefox oplakává uplavané pivo, netuše ještě, že na řece probíhá neustálý barterový obchod. Často dosud neotevřená piva neustále lovíme z vody a opět ztrácíme, ochutnáváme touto cestou celu řadu značek.
Setkání s druhým jezem jsme zakončili stylově - po asi hodině sušení (zejména foťáku) jsme nasedli do lodi a po ujetí asi pěti metrů se cvakli znovu. Nemaje ochotných zachránců, absolvovali jsme v proudu několik set metrů, než se nám podařilo dostat sebe i loď zase na břeh.
Další průtrž mračen trávíme v pohodlí restaurace tříhvězdičkového hotelu, já zjišťuji, že moje vodotěsné pouzdro buď prosakuje by default, nebo jsem ho špatně zavřel a po mém foťáku je taktéž veta. Skutečnost, že jsem ho zapomněl pod okrajem jednoho ze slunečníků v nejprudším dešti mu asi taky nepřidala.
Do kempu dorážímě ve večerních hodinách a ubytováváme se v plátěném teepee stylově vybaveném palandami a polními lehátky. Místní kantýna zřejmě v naději, že vytvoří důvěrné domácí prostředí, nepoužívala k vyvolávání obligátní čísla, ale křestní jména strávníků hlášená ven z reproduktorů. Pokud to obecně působilo trapně, okamžik, kdy obsluha postupně stále netpělivěji opakovala "Táňo. Táňo! TÁÁÁŇÓÓÓ! Tak TÁÁÁÁŇÓÓÓÓ!!!" byl už vysloveně komický.
Terenas s pomocí asi litru lihu zapaluje zvhlé dřevo, sborově ho pak rozfoukáváme povzbuzováni poblíž sedícím člověkem s kyslíkovým fetišem - po té, co nám sdělil, že hoření je vlastně oxidace a tudíž potřebuje hodně kyslíku nás asi osmkrát ujistil, že to "...hořet bude, ale hlavně to chce kyslík." Nutno dodat, že se dotyčný projevil jako vzdělaný a docela zábavný jedinec a navíc se mi od něj podařilo vyžebrat několik hltů vína.
Racionálně jsem vysvětlil, že jelikož jsme v sobotu dojeli večer a v neděli nás čeká o polovinu delší cesta, je třeba se Šmídovu zákonu vzepřít a vyrazit časně. Vysvětlování mi bohužel zabralo tolik času, že jsem dobalil jako poslední a to v půl desáté. Během balení sušíme na pařezu foťáky, které se na slunci krásně orosují.
Do posádky rekrutuju Lokiho, se kterým mám dobré zkušenosti z minula. Nadává, ale nevraždí a moje šílené operace snáší útrpně. Vzhledem k tomu, že se hodlám učit kormidlovat, bude toho zapotřebí. Hned při prvním pokusu o zatáčku vlevo loď málem obracím.
Neděle se nese ve znamení jezů, hned na prvním z nich přicházím o oblíbené tričko s vlkem, které po cvaknutí mizí ve vlnách. Terenas mi náhradou zapůjčil bundu, protože manévr se zapomenutým opalovacím krémem zafungoval a slunce pálí, takže v lodi sedím navlečený v tlusté maskáčovce, poučen navíc, že byla drahá. V Krumlově nás Terenas nahnal do krčmy, abychom ochutnali kormu. Kromu znám z Brna - zhruba deci medoviny v půl litru piva. Krumlovská receptura diktuje poměr jedna k jedné, takže při pokusu nastoupit do lodi padám naznak na břeh a i zbytek osazenstva jeví znaky nejisté chůze. Před námi obávaná Jelení lávka, zajímavý jez pod mostem obsazeným davy čumilů, kteří při každém cvaknutí nadšeně halekají. Ve stavu, kdy téměr nejsem schopen chodit ji sjíždím bravurně bez otočení, zatímco druhé dvě posádky mizí ve vlnách. Vynášíme lodě zpět a zkoušíme to znovu - korma bohužel vyprchala, takže se solidárně vykoupu taktéž.
Stejně jako pod většinou jezů, i tady se o mě zdatně opřel proud, podařilo se mi nicméně zachytit kánoe, kterou zatím už zachytil Tombi s Bluefoxem a srdnatě se probíjím ke břehu. Nebudu jmenovat jedince, který po té, co shledal kánoi příliš těžkou mi odhákl ochabující prsty a poslal mě vstříc smrti, ale Tombi to nebyl.
Na jelení lávce jsme se vyblbli důkladně, vzhledem k pokročilému času vyrážíme dál. Posádky si vedou dobře, všichni zadáci se naučili aspoň zhruba kormidlovat, takže postupujeme vcelku rychle. Bohužel se ve mě vzbudila vášeň pro zkoumání užších ramen a bohužel mi jedno z nich druhé dvě lodě zablokovali. Bezmocný v pozici háčka vyhrožuju Lokimu sedícímu vzadu, že jestli nás tam nenavede, tak nás vyklopím. O pět vteřin později najíždíme na břeh a mizíme ve vodě - obhájit se, že ze to nemůžu je překvapivě těžké. Do položky hmotných ztrát připisuji Terenasovu bundu, kterou jsem vezl volně v lodi - jezy v nedohlednu, tak se přece nemůže nic stát.
Do Zlaté koruny přijíždímě opět večer, ale čas je, vzhledem k ujeté vzdálenosti, docela dobrý. Zpíváme pochod marodů - každý jmenuje, co všechno ho bolí a snaží se trumfnout ostatní. Otlučení o kameny, spálení od slunce a s namoženými svaly neuvyklými fyzické námaze je reprtoár poměrně bohatý.
Terenas už od Vyššího Brodu nepřetžitě básní o fantastické hospodě ve Zlaté koruně. Vydáváme se k ní, abychom ji, zcela zákonitě, našli zavřenou. Po večeři v kempu upadáme do komatu dřív, než se stihneme dohodnout kdo rozdělá oheň.
V pondělí nás budí můj telefon. Prozřetelně jsem si ho dal nabít, takže si všichni můžou vychutnat melodii budíku nastaveného na půl osmou do práce. Po inventuře ztrát voláme do minulého kempu a sondujeme, jestli něco ze zapomenutých věcí (Lokiho bunda, Bluefoxovy klíče od auta) není tam. Obsluha kempu se při prvním "já vám ještě předám dalšího" dobře baví, když následně telefon přebírám ještě já už dost nepokrytě hihňá. Vyrážíme na poslední část plavby.
Jsme drsní vodáci a musíme si dokázat, že na to máme. Tombi s Bluefoxem podjíždějí nízko rostoucí větev a padají do vody. Inspirováni se s Lokim vydáváme pod jinou, kterou zdárně podjíždíme, ale ztrácíme kontrolu nad lodí. Na následující větvi zůstávám, stejně jako před lety, viset a ztroskotání takřka dokonale rekonstruujeme. Následuje zastávka "U maringotky", vynikající občerstvení s všemi pěti P - srdečná obsluha, originální placky, chutné jídlo. Cpu plackami s děsivě znějící kombinací povidel, soli a česneku, jsou fantastické. Jediné mínus jsou hejna vos, která chtějí také ochutnat.
Po větvovém šílenství přecházíme na průzkum postranních ramen. První obětí je moje pádlo, které zůstává viset ve větvích. Při pokusu doběhnout k němu po břehu nacházím asi třímetrové kopřivy a raft anglických turistů. Daří se mi je nalákat do ramene a bavím se jejich zoufalými výkřiky. Pádlo se jim podařilo zachránit. V dalším ramení je málo vody, spolu s Tombiho posádkou jsme uvázli na kamenech. Podařilo se nám uvolnit dřív, což nám poskytuje výhled na padlý strom, který blokuje průjezd. Přátelsky druhou loď upozorňujeme, že dál už je hloubka v pořádku a mají jet za námi. Podjetí stromu by nebyl problém, ale těsně před najetím pod jediné prostornější místo selhala komunikace a najíždíme bokem. Já se pohodlně vešel, Loki zůstal viset na stromě a nohou loď povážlivě naklání. Srážím ho z lodi pádlem a odjíždím pryč. O dvacet metrů dál se mi podařilo chytit se příslovečného stébla a přistát, nejse nicméně schopen akce, protože se svíjím smíchy při pohledu na Tombiho s Bluefoxem, které proud zatáhl i s lodí pod strom.
Lokiho a Terenasovy neuctivé poznámky na adresu bohů počasí spouštějí další průtrž mračen, Loki ji postupně dál stupňuje "To je toho, prší. Nejsme z cukru. ... No dobře, leje. Na božstvo slabé. ... Průtrž teda pořádná, ale na víc se určitě nezmůže. ... Studený vítr, to je toho. To na mě dojem nedělá..." Posledních několik kilometrů jedeme promočení a drkotající zuby, jediný světlý okamžik poskytl Wolfsen, který u břehu za mohutného šplouchnutí zmizel pod vodou (později to vysvětloval tím, že vystoupil na špatnou stranu).
V Boršově se šťastnější z nás převlékají do suchého, méně šťastní ždímají svršky. Po asi hodinovém průjezdu Českými Budějovicemi zabíráme vlakové kupé. Z promočené bagáže se v teple line takový puch, že do kupé nelze vstoupit. Čestné místo zaujímá můj batoh, který po pěti vypráních v horké vodě stále odhladně páchne.
Jsem potlučený, poškrábaný, chudší o tričko a peníze za Terenasovu bundu, zrcadlovka je v servisu. Zejména jsem ale naprosto nadšený, lépe strávená tři dny si nedokážu představit. Nemůžu se dočkat, až akci zopakujeme.
| << zpět
Komentáře k tomuto dílu |  | Winch --- 10:47 31.08 2011 |
Vypadá to na výbrnou akcičku :) |
 | Niko --- 13:58 24.08 2011 |
Hezký. Kéž bych takhle uměl taky psát. |
 | riderx --- 02:04 20.08 2011 |
Skvele sepsane, cetlo se to samo a skvele jsem se u toho bavil :D |
 | Vlk00 --- 18:38 18.08 2011 |
No jo, je tam par chybek. |
 | BlueFox --- 18:13 18.08 2011 |
A pod strom to natáhlo mě a Tombiho. Loki jel s tebou. Nutno dodat, že strom byl asi 5cm nad vodou a nás napadlo přirazit k němu po boku a doručkovat do místa kde se díky křivosti stromu tvořil průjezd. Nicmén proud je proud a loď se nám pokusil sešrotovat i s TOmbim pod strom. Prchl jsem vrchem na strom a za mohutného tombiho volání "moje prdel, moje prdel" skáču zpět do lodi, která ovšem už dávno klesá ke dnu. Tombi to nakonec přežil, ale bránice dostali zabrat. |
 | redrum --- 11:41 18.08 2011 |
pis si 1000XP |
| --- 23:33 17.08 2011 |
V druhej vete máš chybu: "ako každý správná furry aktivita" |
|
|
|
