Domov českých a slovenských furry zvířátek * Home for czech and slovak furry animals

<< zpět

Název:

Setkání

Žánr:

Povídka

Autor:

blackwolf

Zveřejněno:

15.01. 2011

Poznámka autora:

Jeden vcelku starý text, o kterém jsem si myslel, že bude na smazání, ale po přečtení a pár úpravách je myslím vcelku použitelný.
A je o ... chvilka napětí ... setkání :D

Potkal jsem ho na nádraží. Stál na nástupišti a čekal na vlak.
„Nazdar Karle.“
Nic. Stál bez hnutí. Ani brvou nehnul. I kamenná socha působí živěji. Upřeně civěl před sebe. Kamsi za protější nástupiště. Asi vyhlížel konec věků.
„Karle, jsi to ty?“
Nebyl jsem si úplně jist jestli je to on. Přeci jen jsem ho již několik let neviděl.. Vypadal sice stejně, jak jsem si ho pamatoval, ale jistý jsem si nebyl.
„Promiň, asi jsem si tě s někým spletl. Ty nejsi Karel Starý, že?“
Nic. Žádná reakce. Jako by opravdu byl z kamene. Trošku zmateně jsem popošel dál na nástupiště a čekal na vlak.
Nastoupil do stejného vagonu. Do třetího kupé. Já do prvního. Ten člověk mne zaujal. Působil jako robot. Nebo duch. A nebo prostě jen cvok. Případně feťák. Ale jeho oblečení a vzhled ničemu z toho neodpovídaly. Vypadal úplně normálně, jako každý druhý.
Rozhodl jsem se ho sledovat. Ani nevím proč. Normálně bych něco takového neudělal, ale tehdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel.
Vystoupil na stejné zastávce jako já. Zvláštní. Zde by vystoupil i Karel.
Šel jsem za ním.
Vyšel z nádraží a dal se vlevo. Alej stromů. Opilec mne málem srazil z chodníku. Tmavý průchod. Přešel silnici. Pokračoval kolmo k původnímu směru. Rušná ulice plná stánků. Pak park. Ticho parku. Chladný dech zmrzlého úsměvu rybníka. Modré světlo z baru.
Proplétal se úzkými uličkami historického centra. Ocitli jsme se zpět před nádražím. Pokračoval stejným směrem jako když z něj vyšel.
On snad chodí dokolečka! A také že ano. Zas ta samá cesta. Průchod. Tentokrát žádný opilec. Park. Centrum. Nádraží. Jsem zmatený, nechápu to.
Jde zcela suverénně. Bez zaváhání. Ani jednou nezaváhal. Nerozhlédl se. Neohlédl. Prostě jde. Jako by přesně věděl kam. Ale chodí pořád dokolečka. Zase nádraží.
Záhada. Musím na ní přijít. Je to blázen? Duch? Přízrak? Či halucinace? Letmý pohled na hodinky. Už dvě hodiny chodíme. Neskutečné.
Ze zoufalství zastavím náhodného kolemjdoucího. „Vidíte támhletoho člověka?“ Podívá se na mne jako na blázna. „Samozřejmě, proč bych neměl?“ „To nic, děkuji.“ Rychle odcházím. Halucinace to tedy není. Zase nádraží.
Zvoní mobil. Beru ho. Jsem dost daleko, určitě mě neuslyší. „Ahoj, tady Karel, nepůjdeš na pivo?“

Komentáře k tomuto dílu

mineas --- 22:13 01.05 2011

Ale to nestačí! To nestačí! Tohle je zrada, takhle nás lapit do oka jak zajíce a odměna nikde :)